333 & Čtení se strýčkem Míšou na Radio1
Drahý Alexandře Ivanoviči, doslechl jsem se, že střádáš peníze a nastřádal jsi již třicet pět tisíc. Na co? Proč hromadit peníze? Proč se nerozdělíš o to, co máš, s těmi, kteří nemají jediné zbytečné kalhoty? Vždyť co jsou vlastně peníze? Zkoumal jsem to. Mám fotografie těch nejběžnějších platidel : jedno, dvou, tří, čtyř a dokonce i pětirublové bankovky. Slyšel jsem dokonce o bankovkách o hodnotě třiceti rublů. Ale hromadit je? Proč? Nejsem přeci sběratel. Vždycky jsem opovrhoval sběrateli, kteří sbírají známky, peříčka, knoflíčky, cibulky atd. Jsou to hloupí, tupí a pověrčiví lidé. Tak například vím, že takzvaní "numismatici" (to jsou ti co hromadí peníze) je z pověrčivosti ukládají, no, kampak bys řekl? Kdepak do stolu, kdepak do krabičky, ale...na knížku! Jak se ti to líbí? Vždyť jde vzít peníze, jít s nimi do obchodu a vyměnit je třeba za polévku (to je takové jídlo), nebo za sauce kephale (to je něco jako chleba). Kdepak, Alexandře Ivanoviči, ty jsi přece skoro tak chytrý jako já, a přesto peníze hromadíš a za různé jiné věci je nevyměňuješ! Promiň, drahý Alexandře Ivanoviči, ale to není rozumné! Tys v tom zapadákově jednoduše zhloupl. Vždyť si tam nemáš ani s kým popovídat. Posílám ti svůj portrét, aby ses mohl aspoň dívat na chytrou, vyspělou, inteligentní a krásnou tvář. Tvůj přítel *****************
Text příspěvku byl upraven 23.10.13 v 16:44
Do každé nové práce se pouštěl v novém obleku a s větší sadou propisovaček. Obličej mu zářil nadějí. A pak zešedl zklamáním a pocitem zmaru. Podnikat začínal návštěvou opravny obuvi a utrácel za elegantní skořepinové aktovky. Energicky psaná a zuřivě přepisovaná čísla v jeho podnikatelských plánech ukazovala cestu k bohatství. Pracoval usilovně, sedával nad těmi projekty do noci, žertoval s Naznín, k dětem se choval vlídně.
Ale všichni se na něj dívali skrz prsty. Zákazníci, dodavatelé, nadřízení i podřízení. Pracoval ze všech sil, aby si získal úctu, ale stále se mu nedařilo. Na světe se úcty nedostávalo a Chánu patřil k těm, na které už nezbyla. Nakonec zalezl do postele a začal si něco mumlat. Pak vzal svoje diplomy, rozložil je kolem sebe a den za dnem se na ně jenom díval. Přestal si mumlat. Přestal jíst a jeho břicho se znepokojivě zmenšilo, svrasklo se a splasklo jako prázdný pytel rýže. Když přestal i číst, Naznín se o něho začala bát. Z úřadu práce ho pozvali na pohovor. Nabídli mu místo umývače nádobí v restauraci.
Siena, právě jsem byla odvolit, a nevím,vnevím, zda jsem volila tak správně, jak správně jsi ty rozluštila tuto hádanku!
Koka, já se teprve chystám. A na rozdíl od knihy, s kterou jsem se seznámila až dnes, vhodím svůj lístek více poučena...Otázka je, jestli mi to bude něco platné...
"Ptám se jenom proto, že král prý chce udělat něco hodně zvláštního, a mně se tomu nechce věřit. Ale město je toho plné."
Vážně? Za těch čtrnáct dní, které strávil na severu u ploskolebců, tedy klepy dost pokročily.
"Jestli to zkusí," pokračuje Liz, "postaví se proti tomu půlka lidí na světě."
Jeho a Wolseyho napadlo jen, že se proti tomu postaví císař a Španělsko. Jen císař. S rukama za hlavou se usměje do tmy. Neptá se, jakých lidí, čeká až mu to Liz řekne sama. "Všechny ženské. Všechny ženské, co jich v Anglii je. Všechny ženské, co mají dceru, ale ne syna. Všechny ženské, co přišly o dítě. Všechny ženské, co přišly o veškerou naději, že kdy nějaké dítě budou mít. Všechny ženské, kterým je čtyřicet."
Vymalováno je...
První nápověda: ukázka je z románu, v kterém přinesla autorka nový pohled na Thomase Cromwella, a který byl oceněn jednou důležitou, literární cenou...
Text příspěvku byl upraven 26.10.13 v 21:59
Druhá nápověda:
je to první román autorky z plánované trilogie
v češtině vyšla nedávno už druhá kniha, která byla opět oceněna tou samou literární cenou jako román prvni, což samo o sobě je věc velmi neobvyklá...
Text příspěvku byl upraven 27.10.13 v 16:36
Koka, superrozjezd! Ano, je to román Wolf Hall.
Tak prosím, nesnižuj rychlost...
Díky, sieno, už spěchám, ať stihnu ještě dnešní nedělní chvilku poezie:
Směješ se. - Dobrá! - Nebuď jiný,
Mefisto, hořký jízlivče.
Absint! Ať v rtech ti pění sliny …
Řekni, že ti jdou ze srdce.
Tvoř ze sebe posmrtné dílo,
vyklesti lásku - zdlouhavost!
V tvých zjizvených plicích je bílo
z čmoudění slávy, vyhráls! Dost!
Portmonku opusť - nic se netřes -
ať jde ta poslední z tvých metres,
revolver - přítel poslední …
Směšná, vybitá pistole!
… Či seď a ke dnu život pij,
když víc už není na stole …
Už víc než čtrnáct hodin bije…
To slzy jsou… Jdi, k pláči ti je,
mé srdce!… Zpívej… Lépe nesčítat.
Musela jsem poděkovat úryvkem v Čapkově překladu za zadání mé jednoznačně nejoblíbenější básně z této sbírky. Ať se dobře hádá!
Pink Martini, právě tvůj úžasný "komentář" - óda na tuto sbírku mě inspiroval k tomu, abych z ní sem citovala, ale ty jí nechceš "uhodnout"?! To mě moc mrzí.
Autor je moje dávná pozapomenutá láska z mládí a je málo pravděpodobné, že tohoto bretaňského solitéra hned tak někdo odhalí.
Jenom jsem myslela, že by uhodnutí mohlo být dobré dobrodružství a chtěla jsem zároveň poděkovat. Jestli bych měla zklamat, tak buřiče z Morlaix klidně odhalím. Akorát musím vymyslet nějakou ukázku na udobření..
Toho poděkování si samozřejmě moc cením, byla to taková "demonstrace souznění", jaká se povede tady jenom u těch úžasných knížek, které opravdu zná a má rádo jenom velmi málo lidí. Ale ti si pak moc, moc rozumějí.
Dlouhý víkend a prázdniny zřejmě způsobují, že přítomných uživatelů je teď tady pomálu, tak snad můžeme počkat, zda se někdo pustí do pátrání - indicií (kromě samotné básně) je už tady hodně.
Tak to zkusím já - co se poezie týče téměř absolutní ignorant:
Tristan Corbière - Žluté lásky
Přiznám se - ty verše mi cosi připomínaly - pak jsem si vzpomněla - Villona! U sbírky Žluté lásky je uvedeno, že Corbière byl předchůdcem prokletých básníků, jinde ho mezi ně zařazují, zatímco Villon k nim je řazen jenom někdy...
kní, ano, ano, ano! A Tristana C. doporučuji k přečtení.
Prosím, další oříšek.
Byl jednou jeden malinkatý lesíček.
Droboučcí broučínci v něm cupitali po cestičce mezi kapradinkami. Kolem ševelily lístečky a poletovaly padáčky se semínky pampelišek. Vzdoušek nad cestičkou, plný muchniček, se tetelil v šňůrkách slunečního světýlka a stínky traviček hladily broučínky přes krovečky. Byl to jejich lesíček. Tady znali každičkou jehličku, každičký kouteček. Rostlinky i lesní plůdky se chvěly na tenounkých nožičkách. Štíhlounké houbičky houpaly na kloboučcích slimáčky. Pavučinky mezi smrčky blýskaly stříbřitými světýlečky, kolem kytiček se rojily včeličky a v úžlabince bublal potůček. Ráchaly se v něm žabičky.
Ne-e, tyziku.
Je to však pohádka. Jedna z mnoha, které kniha obsahuje.
Autorem je český (moravský) malíř, hudebník, fotograf a divadelník. Za sebe dodávám, že je také mimoň a podivný úžasník (úžasný podivník).
Text příspěvku byl upraven 29.10.13 v 17:17
To budou Lingvistické pohádky. Když jsi zde nastínila ty jeleny, tak jsem si vpomněl na toto :
Zatímco si na Smolíčkovi pochutnává kdejaká havět, jeleni se v klidu pasou.
Text příspěvku byl upraven 29.10.13 v 17:34
Vložit příspěvek