333 & Čtení se strýčkem Míšou na Radio1
Sieno, velmi si cením, že jsi si povšimla tohoto sirotka opuštěného, ale - jak to u opuštěnců chodívá - neuhodla jsi jeho identitu. Pochopitelně, jak taky, když je inkognito?
Tady v Praze takových bezdomovců, co opustili svou zemi a šli to zkoušet jinam, je hodně, a tak věřím, že i tohoto hledaného někdo jednou pozná. Takový světový humorista - ten snad nezůstane utajený :-)
Text příspěvku byl upraven 13.10.13 v 18:00
Ano, a tak je to správně. Autor citovaného úryvku také často "dělal vlny" :-)
Utajení stále trvá...zkusím tedy hodit další kamínek...
Lidé, roky, život / Ilja Grigorevič Erenburg
Ne, ne. Autor tohoto úryvku se narodil v Maďarsku, přes Československo emigroval "na Západ" a skončil v zemi vyvolené na Středním Východě. Původně se jmenoval Ferenc Hoffmann. Název knihy je zašifrován v mé první nápovědě.
Když já mám tuze dlouhé vedení...
Tedy do třetice - Inkognito v Praze / Ephraim Kishon
Díky tvému trpělivému vedení:)
Překvapila mě také jeho tvář: jeho vlasy byly až jaksi příliš černé, světlé oči jeho až příliš klidné a jasné, barva tváře jaksi až příliš něžná a bílá, jeho ruměnec jaksi až příliš ohnivý a čistý, zuby měl jak perly, rty jako korále, - byl jak malovaný, a současně byl i jaksi odporný. Říkalo se, že jeho tvář připomíná masku, ostatně mnozí mluvili mezi jiným o neobyčejné jeho tělesné síle. Postavu měl téměř vysokou. Varvara Petrovna dívala se na něho s hrdostí, ale neustále s nepokojem. Zůstal u nás asi půl roku, - byl přitom mdlý, tichý a dosti zasmušilý; ve společnosti se objevoval často a řídil se celou naši gubernskou etiketou s bdělou pozorností. S gubernátorem byl po otci příbuzný a v jeho domě byl přijat jako blízký rodině. Ale prošlo několik měsíců a pojednou dravec ukázal své drápy.
...
Ta Varvara Petrovna byla zřejmě příjmením Stavroginová. Pokud ano, tak to budou Dostojevského Běsi.
Koka, přeji hezký den...
Ano jsou to oni!
Viděla jsem zpracování pana Morávka /100 roků Kobry/ a ne nadarmo tomu dal podtitul Stavrogin je ďábel. Ještě teď mě mrazí, když si vzpomenu na Jana Budaře...to nevinné, blonďaté stvoření...
Koka, prosím....
Každá doba běsnila jinak a měla své ďábly. Přináším ukázku o jednom z nich:
Jak mělo Německo vyhrát tuhle válku, myslel si pan Herman Cohen, když vypil svůj hrníček téměř naráz, když mělo takovouto stravu pro svá vojska. Z tolika kalorií se nedalo jen tak postupovat. To bylo prvně, co se usmál. Myslel však na poznámku pana Klarfelda a rozhodl se ji přece jen uplatnit, třebaže jen v jakémsi jemném podání. Ale pan Brenske dlouho nešel. Měl zřejmě před konečným zúčtováním mnoho vyřizování. Když mu to potom pan Cohen sdělil, trochu se ošívaje vždy znovu přicházející nejistotou, řekl na to pan Brenske velmi krátce:
„Ne, nevím, proč bychom najednou měli měnit postup už provždy pevně dohodnutý, nejsme hokynáři. Vy ani my.“
Tak doufám, že to tentokrát nebude až na potřetí...
Arnošt Lustig - Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou?
I zázraků jsme někdy svědky...
Zůstala bych ještě u těch různých "ďáblů" v dějinách...
Obřad byl krásný. Jen na církevní půdě, v prostorách jednoho z vrcholných děl českého barokního stavitelství mohlo být rozloučení tak důstojné. Lidé naslouchající před kostelem zazpívali hymnu, jakmile se při odjezdu dalo auto s rakví do pohybu. Kněz volil slova pravá a srozumitelná i nám nepokřtěným a herec Josef Kemr statečně a zaníceně projevil svou zbožnost. Sbory zněly něžně a pod nástropními malbami, které pokrývají klenbu, se teplem v zadýchané kopuli kostela probudila babočka. "Motýl, motýl!" nesl se šepot chrámovou lodí. Motýl...
"Ve chvíli, kdy jsem se narodil, / vlétl prý oknem motýl / a usedl matce na pelest."
Teď poletoval motýl nad katafalkem, nad básníkovými nejbližšími, nad námi všemi, jako by z výšky přehlížel shromáždění, až usedl mezi kyticemi a stuhami věnců.
A za vysokým oknem vedle oltáře byla obloha modrá, paprsky slunce jim prozařovaly vnitřek kostela, a přejaří, které míval básník nejraději, proměnlivě rozkolébávalo vrcholky a větve stromů.
Do ničeho se mi nechce méně než do jistých ohavných faktů z toho dne. Ale zamlčet ošklivosti z 21. ledna 1986 znamená lhát. Od rána bylo nám všude nepříjemně z nezaujatých, pracovně se nudících tváří postávajících mužů. V hloučcích se rojili kolem Rudolfina, v kostele přežvykovali za lavicemi hostů z ambasád a na poslední zastávce před nevelkým hřbitovem v Kralupech se chvílemi zdálo, že jich je víc než smutečních hostů.
Ukázka zachycuje posledni rozloučení s J. Seifertem. Je z knihy "pamětí" paní Herečky, které mohou být průvodcem našimi dějinami posledních 70 let.
Koka, otazník není na místě! Ano, jsou to paměti této vynikajicí paní herečky. Velmi zajímavé čtení o naší nedávné minulosti...
(Jen taková malá, soukromá poznámka, i Vlastě Chramostové vstoupil do života pan Pirandello...)
Trudomyslné už jsme byly dneska dost, co myslíš? Na závěr dne něco veselejšího...?
Text příspěvku byl upraven 15.10.13 v 21:15
Tak něco hořko - veselé:
Syn strávil ve skříni asi tak tři minuty. Pak jsem ho pustil ven a zeptal se ho:
"Nebál ses tam? Nechtělo se ti brečet?"
A on mi povídá:
"Ne. Seděl jsem na kufru."
Tak jsem ten kufr vytáhl. A otevřel ho.
Nahoře ležel obstojný dvouřadový oblek. S tím jsem počítal pro účely interview, přednášek a slavnostních recepcí. Řekl bych, že by se hodil při přebírání Nobelovy ceny. Dál tu byla popelínová košile a polobotky zabalené do papíru. Pod nimi manšestrová bunda s vložkou z umělé kožešiny. Vlevo zimní čepice z napodobeniny tuleně. Tři páry finských krepsilonových ponožek. Řidičské rukavice. A konečně kožený důstojnický opasek.
Na dně kufru ležela stránka Pravdy z května roku osmdesát. Velký titulek hlásal: Velké učení bude žít věčně! Uprostřed byl portrét Karla Marxe. Jako školák jsem s oblibou kreslil vůdčí osobnosti světového proletariátu. Zejména Marxe. Stačilo rozmazat obyčejnou kaňku, a už se mu to začínalo podobat.
Prohlédl jsem si prázdný kufr. Na dně Karel Marx. Na víku Brodskij. A mezi nimi zmizelý, převzácný, jedinečný život.
Nanečisto jsem si už pár kandidátů vyhledala, ale vždy mi to nějak časově nesedi...
Ta osmdesátá léta zmiňovaná v úryvku, jsou samozřejmě osmdesátými léty 20. století :-) Jméno knihy je totožné s jednou z těch památečních věcí vyjmenovaných v úryvku. Autor se narodil na Východě a zemřel - hrozně předčasně - na Západě.
Koka, tedy to byla dobrodružná výprava za autorem. Pohrála si s myšlenkou - na víku Brodskij (= syn postavy), vyzkoušela všechny propriety v kufru obsaženém, ale že to bude přímo on...díky za tu pouť za ruskými autory...
Sergej Dovlatov - Kufr
Sieno, z tvého postupu přímo sálá, že ráda podnikáš objevitelské výpravy. Jsi v cíli, vivat!
Koka, když je cesta takhle inspirativní, jde to samo.
A teď, kdo máte náladu a chuť, prosím, vlákno je Vaše...
Text příspěvku byl upraven 19.10.13 v 09:39
Tak já si to s dovolením vezmu a vložím jednu pohádku před spaním :)
Už cestou povídal tatínek: "Ne, není co odkládat. Mohla by najednou udeřit zima a bylo by s námi zle. Musíme se hned dát do práce." A hned se dali do práce. Nejdřív aby měla maminka na zimu všechno pohotově. A tak jí přinesli z komory všecko do kuchyňky, hrách a kroupy a jáhly a krupici a mouku, také trochu čočky a pak ještě jiskřičku másla. Nato se hned pustili do dříví. Měli je tam na dvorku pěkně vyrovnané na výsluní. A tak ho nanesli do kuchyňky, co se tam jen vešlo, a k tomu ještě plnou skříň, až po samé dveře. Pak vylezl tatínek po žebříčku vikýřem na půdu. Tam bylo plno suchoučkého drobného mechu. Tím strop pěkně přikryl, aby jim nebylo odshora zima, ostatek pak sházel dolů a dvířka od vikýře raději přibil. Vloni jim je vítr vyrazil, a divže celou střechu neroztrhal. Ještě štěstí, že nebyla tak zlá zima.
MarieAnnaSarah, lépe jsi vybrat nemohla...díky:)
Text příspěvku byl upraven 19.10.13 v 22:21
Vložit příspěvek