Dokážete se vžít do myšlení zvířete?
Hmmm, na kočičí konzervy bys je nenalákal.
Text příspěvku byl upraven 27.01.20 v 21:50
Medunkavera - holka, jeden příběh ze života o krmení koček:
Když ještě byli naši, tak moje laskavá matka, která krmila známé i neznámé, krmila a mlíčkem pojila taky na chalupě kočky. Nemysli, to nebyly vesnické kočky, neb jsme od vesnice asi 6 km, ale kočky divoké, černé se žlutýma očima, pravděpodobně opuštěné místními lufťáky a rozmnožené na svobodě.
A jednou došlo mlíčko a tak jsme jely, já a sestra s matkou nakoupit. Když jsme odjížděly seděl náš táta na zahradě na sluníčku v křesílku a spokojeně bafal. Když jsme se vrátily, byl v baráku a dveře byly zavřené. I vyděsily jsme se, co se děje a tatík nám vysvětlil, že když nebylo mlíčko a krmení, tak se kočky (šest koček) posadily v polokruhu před jeho křesílko a upřeně ho pozorovaly. Takže utekl do baráku - nevydržel nervově...
Raksa.A: Tohle také znám. Jak má Oggynka pořád chuť k jídlu, tak neustále loudí. Tak jí třeba dám pár granulí a je chvíli ticho. Pak zase začne. Chodí za mnou jako pejsek a mňouká. Tak ji okřiknu, že před chvílí dostala a sednu k počítači. Ona udělá to, že tedy přestane loudit, ale sedne si a dívá se na mě. Mám teda štěstí, že mám pracovní stůl umístěný tak, že přede mnou je zeď, tak tam sedět nemůže, ale kdykoli se ohlédnu, sedí jak vytesaná do skály, ani se nehne! a oči má "zabodnutý" do mě. Vydržím to tak hodinu. Pak se zvedám se slovy: "Prosím Tě tak pojď..." Jakmile to řeknu, vyrazí přede mnou a sedne si k misce a čeká. Tak jí dám pár granulí a než je sní, tak se zavřu v pokoji.
Mezitím ona krásně spokojené spinká, ale tak za dvě hodiny už za dveřma ječí. A škrábe na dveře. Ječí, škrábe na dveře. Snažím se to vydržet. Když vidí, že je to marný, lehne si a spí.
Tak si říkám: aha, tak takhle na Tebe.
No nejsem si jistá, jestli je to totéž. Představ si, jak si v pěkném slunném dopoledni sedíš na zahradě a proti tobě sedí v polokruhu šest černých koček, jedna jako druhá, a upřeně tě pozorují šikmýma žlutýma očima...
Jsem doma, navíc jsem noční sova a ráno bych si klidně přispala. Dokud jsem byla paní. Teď mám nad sebou pána, který mě neodbytně budí tradičně mezi šestou a sedmou ráno. Manžel dojíždí a odchází v šest, ale o tomto pánovi nemluvím. Ale možná jde o pakt proti mě, když manžel odchází, zřejmě ponoukne kocourka ať vzbudí paničku. A od jisté doby to dělá tak důkladně, že se ze mně stane asi brzy ranní skřivánek. Budu muset začít dnes a jít honem na kutě, nebo ráno bude kruté....heh.
anna7047: před mnoha lety moje sestra používala podobnou techniku. Jako mnoho jiných podobných se švárou čekali na byt a bydleli u nás. Já chodil do gymplu, takže jsem vstával později než všichni "pracující" a ségra vynalezla způsob, jak mě v pravý čas vytáhnout z pelechu: Místo kocoura používala moji neteř, která mi zvídavě nastrkala prstíčky do očí, do nosu a tak podobně. K tomu vydávala zvuky ,které ségra překládala jako "strejdo vstávej, už je večer".
Znáte Saimonovo kocoura?
https://www.youtube.com/watch?v=7oZu3-PU6KA
Text příspěvku byl upraven 04.05.16 v 08:20
Medunkavera: Strašně mi připomínáš mou kamarádku Olgu. Když jde o kočky je celá ty :-).
Medunkavera: jeden nezná všechno a tak velký dík za odkaz. Možná to vezmu jako školu pro sebe, zdali toho svého felinoterapeuta mohu ještě převychovat.
Tak nějak tu brouzdám a říkám si, že je tu nějak málo vláken, ve kterých se komunikuje a našla jsem toto. Takové hezké vlákno!
A omlouvám se, že jsem na to nereagovala a tudíž neodpověděla. Ale zřejmě se to - tehdy - v té spoustě vláken nějak ztratilo
anna7042: Simonova kocoura jsem si už dlouho nepouštěla. Nejvíc se mi líbí ta scéna v koupelně, kdy se jeho páníček sprchuje a kocour je naštvanej, že se mu nevěnuje a.. no, koukněte na to, co mu provede.
Jdu se podívat, zda jsou nějaké nové díly, protože ty předchozí už mám všechny okoukané.
Text příspěvku byl upraven 18.03.20 v 13:35
Teď jsem objevila tohle vlákno. Jejda, úúplně zapomenuté. A tak hezké!
To jsem měla své příspěvky o své kočičce směřovat spíše sem.
Koukám, že se hezky opakuji.. Mažu pryč..
Text příspěvku byl upraven 01.07.18 v 12:22
Jednou jsem seděla u stolu, Oggynka seděla na topení a dívala se ven. A pak se na mě otočila a já viděla, že jedno očičko má zavřené. Hrozně jsem se vyděsila, co to je? Ale na nějaký zánět to nevypadalo. Očička měla čistá, bez nějakého zánětu. Domyslela jsem si, že tam má chloupek, nebo prostě nějaké smítko. Znáte to, když máte nějaké tělísko v oku: především to ošklivě škrábe, bolí to a to oko nemůžete otevřít. Šla jsem tedy do lednice, na prst jsem si nanesla oční mastičku a Oggynku jsem hladila a hladila a v nestřeženém okamžiku jsem jí mastičku vmázla do oka. Jéé, to byl mazec! Utekla ode mně na bezpečnou vzdálenost a strašně nenávistně na mně koukala, co jsem jí to udělala. Začala si očičko mnout tlapkou a tím, jak si ho mnula, tak to tělísko - já myslím, že tam měla chloupek - vymnula ven a za chvíli měla oko otevřené. A všechno bylo v pohodě.
Tohle se událo... odhaduji.. tak před pěti lety..
Pak jsem zase jednou viděla, že má oko zavřené. Koukala jsem na ní a tak v duchu jsem si říkala, zkusím jí tam dát zase tu mastičku. Vstala jsem a.. ona v turánu zbystřila, zadívala se na mně a zdrhla.
Stejně jsem šla do lednice, dala si na prst tu mastičku a šla do koupelny, protože kam jinam mohla zdrhnout, žejo. Byla pod vanou, kam je nebezpečné se i podívat, natož tam strčit ruku.
"Oggynko, já ti namažu to očičko, jo? To bude dobrý."
Její pohled říkal: "Zkus sem tu ruku s tou pitomou mastičkou strčit. A uvidíš!"
Moje kočička není nenapapaná. Mohla bych napsat, že není nenažraná, ale to slovo nemám ráda. A tak jsem zvolila to nenapapaná.
Dala jsem jí večeři: misku s masem a k tomu misku s granulemi.
Je to strašně legrační jí pozorovat:
Ona se pohodlně usadí u misky s masem. Něco sní. Pak přejde k misce s granulemi - ale pozor! to jsou tak dva centimetry - má ty misky hned vedle sebe. Takže u misky s granulemi se také pohodlně usadí a vezme si tak jednu, dvě granule a zase jde k misce s masem. Tam se pohodlně usadí a vezme si sousto masa a přemístí se k misce s granulemi... A tak to jde pořád dokola, až je sytá.
Jednou večer jsem jí zase dala maso a granule. A už jsem se jí nevšímala, protože jsem si splnila svoji vyživovatelskou povinnost a dělala jsem si svoji práci.
Jen tak ledabyle jsem se podívala k miskám a vidím, že tam Oggynka pořád sedí.
Sedí u prázdné misky, ve které mívá granule.
"Coje? Ty nemáš dost? Tak si vem ještě masíko. Máš ho tam ještě dost."
Pořád seděla, jak přibitá a koukala mi do očí. Že jako maso už nechce, že chce granule.
Na chviličku jsem zaváhala, protože po té zimě je z ní pěkný macek, ale pak jsem si řekla: Noc je dlouhá, do rána je daleko, tak jí ještě dám.
Dala jsem jí ještě vrchovatou lžíci granulí. (jinak dostává jen zarovnanou)
Pozor! Ona si vzala jednu granuli. Jednu granuli, rozchroupala ji, pak spokojeně šla do pelíšku, tam se umyla a šla spinkat.
Neuvěřitelný... Ona to má snad nějak spočítaný, nebo co. Kolik má mít v bříšku masa, kolik tam má mít granulí... A běda! když jí jedna granule chybí...! Tak u té misky bude sedět, dokud tu poslední granuli nedostane..
Text příspěvku byl upraven 09.03.20 v 03:00
Mám jednu hezkou zprávičku: a to, že jsem se zbavila alergie na kočičí srst.
Kdybyste se mně zeptali jak, tak Vám odpovím: nevím.
Prostě to odešlo samo od sebe.
Takže s Oggynkou trávíme čas dvacetčtyři hodin denně. Ve dne i v noci. Takže spolu i spíme.
Ale nééé, že bychom spinkaly těsně u sebe. To néé. Já mám svoji postel, ona má svoji postel.
A ona je tak naučená, že do mé postele prostě nesmí. Nesmí.
Naučila jsem jí tím, (a také jsem jí i to ukazovala), že jsem jí říkala: "Tohle je MOJE postel a tohle je TVOJE postel. Do MÉ postele NESMÍŠ. Jasný? Nesmíš!
A ona není hloupá, ona to velice dobře chápe.
Kolikrát - když mě chce naštvat, tak na své posteli (mluvím o manželské posteli, takže ty jsou těsně vedle sebe) tak ona sedí na své posteli a . . . sedí přesně nad tím rozhraním těch postelí a . . . má nataženou tlapku, jakože tlápne na mojí postel a ještě se na mně provokativně dívá . . . Jasně. Provokatérka.
"No, to si teda zkus!" Takhle zní má reakce. Tak zase tlapku stáhne...
Text příspěvku byl upraven 23.03.20 v 12:56
:-) Úplně ji vidím, Medunko. Kočky u mojí babičky to dělaly podobně, akorát nosem, ne tlapkou - měly místnost, do níž nesměly, a občas některá zkusila, jestli to ještě platí: Sedla si před práh a pak se natáhla jako žížala a strčila do té místnosti nos. No, a protože to platilo pořád, po tomto ujištění se vznešeně odkráčela pryč.
elfos: Jojo, to je hezký. Jsou prostě ma - za - ný . . . Fakt k pomuchlování. Jen kdyby to moje kočka snesla.. Já bych jí tak ráda vzala do náruče a přitiskla bych se k ní...
Ne. To prostě nejde.
Kolikrát jsem k ní natáhla ruku: "Pojď ke mně, pojď.."
Ne. Ona má v sobě nějaký blok a prostě nejde.
Ale já už to asi chápu. Jednou to paní Klárka vysvětlovala v rozhovoru, že když kotě nepřijde do styku - teď nevím, zda to řeknu dobře - asi do dvou měsíců do styku s člověkem, pak už s ním nedokáže navázat kontakt. Ale opravdu nevím, zda to říkám dobře. Ale toto bylo u naší kočičky.
Text příspěvku byl upraven 23.03.20 v 15:19
Ano, je to tak. To je u všech mláďat, ten kontakt v raném dětství je moc důležitý. A později taky.
Já jsem ale kuba, já úúplně zapoměla, že se měnil čas. Néé, že bych měla jiný čas, to néé. Ono se to vlastně všechno přeměřilo samo. Ale pro mě všechno funguje stejně. Ať je tak, nebo tak. Ale Oggynka to přeřízené nemá. Takže večer v šest sedí u misek a hluboce se mi dívá do očí.
"Co je Oggynko? Ty už chceš večeři? Ale je teprve šest. Měla bys dostat až za hodinu.."
Je jasný, že jí dám. Dám jí.. i kdyby chtěla v pět, nebo ve čtyři. Jenže ona v pět, ani ve čtyři nechce. Ona chce v šest. Protože ona vnímá, že je sedm.
Je to legrační: ona se nají, zaleze si do pelíšku, tam se tak hodinu meje a pak jde spát.
A někdy spí celou noc. Nejde se vyčůrat, nejde se najíst, nejde se napít. (Teď už zase spolu spíme, tak to vím)
Ale někdy se na mě přijde podívat: Cítím, že vedle mě stojí funí na mě a obhlíží mě (zřejmě, jestli ještě žiju..)
Vložit příspěvek