Filosofování pod starým mohutným dubem
To je ten věčný spor, kdo má (mít) větší radost z dárku: Jestli ten/ta, co dává, nebo ten/ta/to, co dostává.
Abych se vylhala z toho dilematu, ustavila jsem si kritérium jiné.
Pokud toho obdarovaného aspoň trošku znám, snažím se mu darovat to, co by si sám ve skrytu své duše velmi přál, ale buď si to nedovolí, nebo o tom ještě neví ani on sám!
:-)
Odpoveď na anketovú otázku: Ak viem, že by sa z toho obdarovaný/á tešil/a ako malý/á, tak prečo nie? Mne by sa nepáčilo, keby dakto vedel, po čom túžim, ale vybral by mi darček podľa svojho vkusu, ktorý by som za šunt považovala ja. Čo s nevhodnými darčekmi, to je problém priam nerudovský. Ja som bez výčitiek svedomia jeden čas nakupovala darčeky podľa hesla „povedz mi, čo chceš, a ja ti to darčekovo zabalím“. Teraz som to zredukovala na darčeky symbolické. Odpadlo krkolomné vymýšľanie, čo ešte nemá, veštenie z krištáľovej gule, čo by chcel, predstieranie radosti pri rozbaľovaní a otrávené rozmýšľanie, kam nevhodný dar strčiť, aby nezavadzal. Ja nad zmyslom obdarovávania nemeditujem, beriem to prakticky.
@newtory - https://pbs.twimg.com/media/EFVcmwVWwAcfc98?format=jpg&;name=medium
Jméno Zdeněk Holásek jsem sice četla poprvé v životě, ale rozhodně už tento jediný jeho článek/blogový zápis svědčí o tom, že rozhodně nepatří do kategorie "novináři", jak jej mylně zařazuje web Neviditelného psa.
Kdybyste chtěli vědět proč, tak jen v bodech:
Skutečný žurnalista si nedovolí kohokoliv z veřejně činných osob zesměšňovat tím rádobyhumorným tónem.
Skutečný žurnalista netahá do článku své soukromí.
Skutečný žurnalista si pohlídá, aby jeho článek neobsahoval gramatické, pravopisné či stylistické chyby.
Skutečný žurnalista, když už si dovolí hodnotící slovesa, vyhne se rozhodně slovům jako "zhnusit".
A hlavně skutečný žurnalista nepřizná, kdo mu za jeho pamflet platí.
Text příspěvku byl upraven 26.09.19 v 18:47
Jájejí: V tom případě by měla Česká televize zrušit pořad 168 hodin s Norou Fridrichovou. :-)
Nemůžu říct ani popel, protože se na televizi nedívám.
"... a vy zase bijete černochy..." je známý argumentační faul.
Text příspěvku byl upraven 26.09.19 v 19:17
Mám tu jedno nové knižní téma, nebo možná spíše anketku. Inspiroval mě kamarád encyklopedie. Stalo se vám někdy, že vás kniha tak dostala, že jste pročetli celou noc a do práce jste šli beze spánku? Jestli ne, tak alespoň napište, jak daleko jste byli od tohoto extrému. :-)
Mně se to nikdy nestalo. :-) Jako mladíkovi se mi podařilo pouze propít celou noc a potom mazat do práce. :-D
Ale jo, pár takových nocí bylo. Na tituly knih už si nevzpomenu, nicméně mnohem víckrát jsem ponocovala při úpravách tohohle webu.
Eicherik: Na střední se mi to stávalo. Samozřejmě tajně s baterkou. Akorát jsem pak nešla do práce, ale do školy, kde jsem často ve čtení pokračovala :-) Teď už až do rána nevydržím, ale někdy to je skoro. Hlavně když se blíží konec knihy.
pred skúškou v noci som dočítala kapitalizmus, aby som na poslednej strane objavila nápis "Imperializmus...." - ďalší diel. Tak ten som už nečítala. Mimo skúšobného -"bohyňu v domácnosti" - ešte v tom čase v anglickom vydaní. Určite toho bolo viac.
alekis
Naprostý souhlas.
Eicherik
Kdysi v dávné minulosti jsem jel na služební cestu z Prahy do Českých Budějovic koupit měřicí pásmo - tedy takový delší ocelový svinovací metr, (délka například tak 25 m,) pro stavaře. Ano i takto se za "socializmu" nakupovalo. Po Praze k mání prostě nebylo. Na cestu vlakem jsem si tehdy koupil v Bílé Labuti jednoho z prvních Dänikenů. Pročetl jsem celou cestu. V Budějicích jsem se ubytoval v hotelu Zvon na náměstí. Zhasínal jsem tehdy až po druhé v noci, možná ještě o něco později. Dopoledne jsem koupil pásmo, odnesl jej na poštu, a odjel domů. Na zpáteční cestě jsem si nejzajímavější části knížky zopakoval.
Ale i dnes, když se v noci probudím a tak nějak nemohu znovu zabrat, tak bývá knížka tak na hodinu až dvě řešením, zvláště když ráno nemusím do práce. Pravidelně si kupuji lampičky při kterých se dá číst, ale okolí co možná neruší.
Jinak v dětství byla četba při baterce pod peřinou samozřejmě pravidlem. Před spaním jsem pravidelně otevřel knihovnu a často se nedokázal tak nějak rozhodnout. Zpravidla jsem uléhal se štosem tak pěti, ale třeba i deseti knih. Tak dvě, tři jsem míval do rána přečtené. Někdy i více.
Eicherik
Prý je dnes málo humoru. :-)
Z posledních Neviditelných psů:
Hlášení v zoo:
„Žádáme maminku asi osmileté holčičky, aby si u pavilonu tygrů vyzvedla sandálky.“
Sára přijde k rabínovi, že se chce dát s Kohnem rozvést.
„A maj pro to nějaký důvod?” ptá se jí rebbe.
„Mám silné podezření, že ten poslední syn není jeho.”
Já to mám stejně jako bamba, někdy se mi podaří číst dlouho do noci, do rána asi ne, a taky to nesouvisí s napínavostí ani kvalitou knihy. Ale už se mi to dlouho nestalo, v poslední době sotva lehnu, už usínám.
Vložit příspěvek