Nepředvídatelné finále příběhů
Všiml jsem si, že dost často se u některých knížek žehrá na předvídatelnost děje a tím i zakončení příběhů.
U některých knih se tak nějak předpokládá, že to dopadne, u detektivek bude pachatel odhalen (nebo i potrestán), u tragédie skoro vždycky hrdinové umřou, u romantiky se dozajista vyvrbí zájmová dvojice (pokud to není tragická komedie), u erotiky jde jen o ten proces, tam se ani žádné finále neočekává…, ale co u jiných příběhů, které se nerozplynou do ztracena nebo nemají tu správnou pointu?
Měl by někdo příklad, jak by si představoval "nepředvídatelné finále" u knihy, kterou nedávno četl?
Nepredvídateľné finále je pre mňa vo všeobecnosti to, čo sa nesnaží vtĺcť do čitateľov poučenie z kategórie všeobecných klišé v našej kultúre. Toto poučovanie mi ide čím ďalej tým viac na nervy, navyše si nemyslím, že je to až taká svätá a neotrasiteľná pravda, ako sa prezentuje. Konkrétne príklady, aby som nebola len vágna:
- Peniaze sú zlé a preto treba postave skonfiškovať všetok veľký majetok nadobudnutý v príbehu. Cenné nehnuteľnosti treba vypáliť alebo rovno povyhadzovať do vzduchu, poklady zničiť. Milosť dostane len pár drobností s obrovskou osobnou hodnotou (napr. prsteň po milovanej zosnulej babičke).
- Postavy konajúce príliš v rozpore so súčasnými hodnotami treba utratiť. A to bez ohľadu na to, že majú aj dobré vlastnosti alebo svoje činy oľutujú. Patria sem postavy neznášajúce vlastné deti, postavy, čo sa dopustili incestu a pod.
- Ak sa zlá postava polepší, deje sa to jednorazovým rýchlym prevratom. Navyše je ochotná uznať, že konala hlúpo. Čo na tom, že v reáli to takto nefunguje. Takéto postavy sa do nás asi snažia vtĺcť, ako by to fungovať malo.
- Ak treba niekoho zo známych postáv (čiže nie z jednorazových komparzistov) zabiť, aby si čitateľ uvedomil závažnosť nebezpečenstva, tak platí po staršom do mlyna. Mladý život má údajne väčšiu hodnotu ako starší.
Napíšte knihu, kde sa tieto otrepanosti prevrátia naruby, a ja zatlieskam nepredvídateľnému finále.
Nepředvídatelné finále? U každé knihy, která pointou a zpracováním finále, nezabije to předtím. Což moc autorů neumí, protože si myslí, že právě oni budou ti první, jimž se novátorství nezvrhne v přeplácanost. Takže mě překvapí každý autor, který se udrží ve skromnosti, a tohle mi dá. A já dostanu svoje nepředvídatelné finále...
Pokud Adhara dovolí, tak v její knize Úvod do teórie chaosu je nepředvídatelné lokální finále (tak jako matematické funkce mohou mít lokální maxima a minima).
Je to (tuším) někde mezi třetinou a polovinou knihy a v moment, kdy jsem dočetl až k tomuto lokálnímu finále, tak jsem si řekl: "Ty jo, to jsem fakt nečekal. Co bude teď?" a s dalším čtením měl chvilku trochu problém.
Nechci příliš spoilovat a prozrazovat přesně, o co jde. To bude lepší, když si tu knížku přečtete.
A přemýšlím, co bych napsal o finále celkovém, abych toho opět příliš nevykecal.
---
edit: Tak jsem to tušil špatně: to lokální finále je cca ve čtvrtině knihy.
Text příspěvku byl upraven 24.01.22 v 19:41
Lenko, jak bys nazvala finále povídky Loterie od Shirley Jacksonové (o které jsme se nedávno bavili jinde)?
Já bych řekl, že je částečně předvídatelné, ale rozhodně je neuvěřitelné (v tom smyslu, že se mu čtenář zdráhá uvěřit).
PanPredseda: Ano, ta druhá varianta. Jako čtenář si říkám...ne, jinak...jako čtenář doufám, že to, co bylo naznačeno, jako možná pointa, se ve výsledku buď jako pointa neukáže nebo pokud ukáže, že to nedopadne, jak ve výsledku dopadlo. A první varianta konce, která se zrodí v hlavě, je závislá na více faktorech...
Dobrý autor totiž umí pracovat s předvídáním toho, že čtenáři jsou různí. Proto není problém knihu číst několikrát a pokaždé na něj působí jinak. Protože je v jiném rozpoložení, věku atd.
Tím se vrátím k Loterii. Nejde říct, že jsem tu větu odkazující na pointu hned na začátku, ignorovala nebo si jí nevšimla. Ale spíš ji můj mozek záměrně ignoroval, protože jsem doufala, že to nebude ono.
Až budu číst podruhé, když už všechno vím a budu ve špatné náladě, budu si o konci myslet zase něco jiného, tím si jsem jistá :) viz poslední věta prvního odstavce.
Možná proto je tahle povídka tak slavná :) na co věci komplikovat a kombinovat (?), když to jde i takhle jednoduše, s výsledkem geniálním ;)
Text příspěvku byl upraven 24.01.22 v 12:10
Pre mňa by bolo nepredvídateľné finále, keby sa unavený dobitý hrdina postavil proti odpočinutému nezranenému zlosynovi a prehral by. Z toho, aj z toho, čo písala Adhara, mi vyplýva, že nepredvídateľné konce sú práve tie realistické. V určitých druhoch literatúry toho autori naložia na postavy toľko, že by si z toho normálny smrteľník dávno hodil mašľu. Všetko smeruje k zdanlivo neodvratnej katastrofe, ktorá vyústi v čitateľmi očakávaný, dokonca vyžadovaný, happyend. A ten je po všetkých tých útrapách, čo autor namixoval, vysoko nepravdepodobný.
SPOILER...
Naias: a otázka za všechny prachy: Vážně o to čtenář stojí? Trpí s postavou třeba deset knih a autor ho na konci takto zabije? Jo, někdo na to odvahu najde. Problém je ale v tom, že ve většině případů to čtenář nezkousne. Nebo celkově zabití hlavní postavy. Viz reakce na konec Aliance od Veronici Roth. Což má v tomhle případě spojitost spíš s primárním určením, pro koho knihy jsou. A tam je happy end vyžadován...
Text příspěvku byl upraven 25.01.22 v 10:06
Však píšem, že šťastný koniec čitatelia vyžadujú. Ono tie príbehy sú v podstate rozprávky pre dospelých a tam to dobre dopadnúť musí. Ale ak autor dobre vládne perom, dokáže urobiť koniec šťastným a predsa uveriteľným. Napríklad Hobbit.
SPOILER
Doteraz – a to som to prvý raz čítala ako dieťa ešte za socíku – si pamätám, aký som dostala šok z toho konca. On po toľkom utrpení prišiel domov a nikto ho nečakal, nevítal, dokonca dražili jeho veci, keďže ho mali za mŕtveho, a on svojich príbuzných hlboko otrávil, lebo to znamenalo, že sa nemôžu nasťahovať do jeho domu, kam už v duchu umiestňovali svoj nábytok. Žiadne záverečné romantické oslavovanie hrdinu, ale krutá realita v podobe chamtivosti. Nádhera.
Asi je rozdíl právě v tom, když se jedná o jednu knihu, a když o sérii. Což je problém, teď všechni jedou série. Pokud budu číst jenom 300 stran, snáz to autorovi odpustim, pokud to bude dobře napsané, že to bylo nevyhnutelné z vícedůvodů. Ale když hrdinovi fandím třeba 2500 stran, tak je to trochu jiné...
Jestli se mohu přidat, tak můj názor je takový, že čím je dílo kratší, tím si může autor spíš dovolit nepředvídatelný konec. Budou existovat výjimky, pak ale ten konec musí být opravdu dobře napsaný.
Naias: Aj keď je pravda, že nepredvídateľný koniec som častokrát nezhltla, napríklad v preslávenom Harrym Potterovi by som si priala presne taký koniec, ako píšete. Ak tu náhodou niekto nečítal Pottera, pozor, idú spojlery.
Bolo proti všetkej logike, aby Harry prežil. Mal v sebe kúsok Voldemortovej duše. Musel zomrieť, aby bol Voldemort konečne zabitý. Ale nie, autorka ho s trápnym odôvodnením poslala z polcesty na druhý svet zase naspäť. Ale aby to nevyzeralo, že protivník bol slabý, odstrelila pár vedľajších postáv, mimo iného aj jednu z mojich najobľúbenejších (obľúbenejších než samotný Harry). A vôbec, už to, že Harry prežil tak dlho, keď omnoho inteligentnejší, skúsenejší a vzdelanejší Dumbledore nie, bolo teda krajne divné.
Skrátka, hlavný záporák mal zomrieť spolu s hlavným klaďasom.
Obávam sa, že to by neprežila Rowlingová, čitatelia by ju roztrhali na kusy.
Ad Naias: Pokud by se tak stalo, zajistila by si naprosto výsadní postavení v 16. bodě letošní Výzvy. ;-)
Takový George R. R. Martin se nijak nerozpakuje zabít oblíbenou postavu, pokud to čtenářem správně psychologicky otřese. To je ale spíš jen vedlejší efekt.
Ale zrovna na díle J. Rowlingové je vidět vývoj děje, ta červená nit v příběhu, která vede Harryho, je docela dost klikatá, a někdy se mi dokonce zdá, že je nedopovězená, protože se v tom nejlepším nějak převrátila.
Nedávno mi tu byla v jedné diskusi připomenuta knížka Sadako chce žít.
Finále je předvídatelné, ale protože jsem ji poprvé četl ve věku, kdy jsem odrůstal pohádkám, přestával být chlapcem a pomaličku se stával mladíkem, tak jsem si přál, aby to finále bylo jiné. Jako dospělému by mi to už nepřišlo, ale u mne se knížka trefila do věku, kdy jsem ještě podvědomě očekával dobré konce příběhů.
PanPredseda: Vidíte, a ja už ako dieťa som sa, naopak, pýtala rodičov, prečo v žiadnej rozprávke drak nezožerie princa namiesto toho, aby ho princ zabil. :-)
Adhara: A co Vám odpověděli?
---
Pro všechy, co ji znají: jaký názor máte na konec povídky "S úctou Jack Rozparovač"?
Padapadam....pokračování v 20:46
Text příspěvku byl upraven 25.01.22 v 20:45
S úctou Jack Rozparovač...mě to velice, převelice překvapilo. To jsem fakt nečekala...
Několik neutříděných myšlenek k (na)předvídatelnosti.
Podle mě, čím víc toho člověk přečte/vidí, tím míň ho mohou knihy překvapit.
Myslím, že nějaký režisér řekl něco ve smyslu: Vše už bylo natočeno, můžu to jen zkusit natočit lépe. To platí i pro literaturu.
U zmíněné povídky "S úctou Jack Rozparovač" si nepamatuju, jestli mě konec během čtení/poslechu nenapadl, ale konec byl předvídatelný v rámcí "žánru" povídka. U hororových, detektivních, sci-fi povídek předpokládám, že budou mít "nečekaný" konec.
Nepředvídatelná může být literatura z jiného kulturního prostředí. Např. asijská litertura pro evropana. Ale opět platí, pokud člověk přečte více knih z dané země, začnou se vzorce opakovat.
Občas se autoři pokouší překvapti/šokovat. Ale často je to na úkor vnitřní soudržnosti vyprávěmí. Tzn. autor se snaží na konci "šokovat", i když tím poruší vše co konci předcházelo a konec vlastně nedává smysl. Nepředvídatelnost nutně neznamená "kvalitu".
Předvídatelnost pro mě není opakem nepředvídatelnosti. Spíš znamená dílo plné klišé, které nijak nevybočuje.
Na toto téma by možná šla napsat diplomka...
Ale abych odpověděl. Nepamatuju se, že bych za poslední spoustu let četl něco skutečně nepředvídatelného.
No, ono občas stačí si nejdřív nastudovat něco o dané cizí kultuře a teprve potom si přečíst konkrétní knihu. To stejné platí o autorovi. Kolikrát (jak jsem zjistila v praxi) stačí přečíst si životopis autora a děj knihy a potažmo konec potom těžko překvapí.
Ale jak jsem se ptala Naias: Stojí o to čtenář vůbec? Nezmizí potom radost ze čtení?
Protože na jedné straně čtu, že čím víc čtu, tím si zvyšuju šance, že mě už nic nepřekvapí, ale na druhé straně čtu, že tím, že čtu, tak během toho hledání zvyšuju šance, že narazím na autora, který překvapí. Na obou teoriích něco je. Přijde mi to zajímavé :)
Ale zároveň, když stojí takhle proti sobě, nedávají smysl. To mi přijde ještě zajímavější :)
Text příspěvku byl upraven 26.01.22 v 07:07
Vložit příspěvek