Pod květy skořicovníku
Předení
Předení bylo tvůj oblíbený zvuk.
Kočka – ta z našich, která byla tou dobou naživu –
ti celou noc spávala u nohou
a vzbudila se, jen co ses konečně probrala.
Přivábilas ji (nebo jeho) na svou hruď,
pošimrala pod bradičkou
a spustila tím ten radostný zvuk.
Kolikrát jsem ti ležel po boku,
zatímco jsi hladila ten voňavý kožíšek,
a slabá hodinka utekla jak voda
při blaženém savčím předení?
Teď je slyšet stejný zvuk:
jako by s námi v tomhle pokoji bylo zvíře.
Všichni, kdo vejdou, poslouchají:
odkud vychází?
To rytmické, hrdelní předení,
to něžné vrčení hlasivek.
To jsou tvoje plíce: tvoje plíce předou.
Drzá tekutina ti bublá ve hrudi.
Přijde sestra a píchne ti midazolam.
Lékař doporučí glykopyrronium.
Moc stojí o to, abys zemřela
poklidně, jako dítě se rtíky sevřenými kolem
bradavky morfia. Vědí, jaká smrt
je nejlepší; nelíbí se jim,
co se děje s tvým dechem. Jejich úkolem
je zabránit tomuhle zvířeckému zvuku.
Tomuhle předení.
Tomuhle předení.
Tomuhle předení.
*
Michel Faber - Neskonalá - příběh jedné lásky
https://www.databazeknih.cz/knihy/neskonala-pribeh-jedne-lasky-339163
@-)---
VZDÁLENÁ MILÁ
Včera byly u mne na návštěvě
všechny hvězdy
- měsíc sedl si do velké lenošky -,
ale když jsem se jich mezi řečí ptal,
zda kdo mou milou někde uhlídal,
tak všichni vstali
a šli ji hledat.
Odešli asi do velmi vzdáleného kraje,
protože dnes jich ani vidět není.
Prší mi do světnice a veliká tma je,
v šeru od všech věcí beru rozloučení:
housle, knihovno, stolku,
pán Bůh je dlužen mi radostnou, červenou holku,
daleko kdesi ji schovává.
Hvězdy a měsíc jsou tuze už staří,
myslím, že se jim nepodaří
dojít až tam ...
Musím jít sám.
Jiří Wolker, sb. Host do domu
POKOJÍK V HOTELU
Pokojík za šest korun,
číslo dvacet pět,
s vyhlídkou do dvora, umyvadlem a postelí,
na rozklížené židli sedí
a hledí
jako ta stará panna,
co mnoho viděla, nemilovala a nebyla milována.
Kdo na noc přijde už odpoledne,
na postel sedne, ruce dá do klína
a usedavě vzpomíná,
kdo by tak moh,
kdo by tak moh' z toho cizího města
přijít a zadarmo usmát se na něho,
říct něco dobrého, jasného, teplého,
aby i nejsmutnější věci v tom pokoji viděly,
že přec není všechno tak, jako si myslely.
Jiří Wolker, sb. Host do domu
ZROD UMĚNÍ
Vykřikly palmy lidským hlasem,
strukturou dřeva stoupal žár,
do hmoty prvně vyšlehla jsem,
já, pevná kontura a tvar.
Tys toužil boha stvořit z kmene,
polidštit oči rozchlípené,
smývals je marně slzami.
Když pak mu kladli za potravu
vnitřnosti ptáků, jekot davu,
skřek šamanů a tamtamy,
prchal jsi štván tím vřením v hlavě,
rozhodnut stále pevněji,
že nevrátíš se. S tebou v trávě
šla stopa dětských šlépějí.
ALVEROVÁ, B. Hrom je můj bratr. 1. Vydání. Praha: Mladé fronta, 1980.
ISBN 13 – 44 23-115-80 Překlad: Vladimír Macura, Jiří Žáček
Nacházet studánky,kde se dá z dlaně pít
Potkávat slovíčka,co umí pohladit
Svěřit se tomu jen,kdo umí pochopit
Nacházet studánky,kde se dá z dlaně pít
Najít a nezkalit...
Jindřiška Mikolášková-Hledání studánek
Topol
Dnes od rána
ze mě vyrůstá topol
Chcete-li namalovat můj portrét
musíte zachytit i ten strom-čistý a ve větru
nehybný
Musíte zachytit v jeho větvích
paprsky slunce
a ptáčka horkého
jako krev mladé milenky
A nad hlavou mi nakreslete
obzor tak široký
jaký byl podle vás na počátku
světa
kdy země
ještě nenosila člověka
a byla pouhou
mlhovinou příslibů
(Barbara Y.Flamand-Podíl stínu)
PRCHAVÁ CHVÍLE
Květ za květem se rozevírá,
pták za ptákem se k nebi zved.
Byla jsi černá a jsi čirá
jak motýl, jenž mi na rty sed,
prchavá chvíle všehomíra,
jež můj jsi žár a můj jsi led,
jež umíráš, jak všecko zmírá
v rezavém listopadu let.
Vše bylo v tobě, vším jsem byl
vždy jenom tebou, chvíle chvil,
stokrát jsem zemřel a vždy znova
v tvém loži jsem se probudil
závratnou mocí tvého slova,
sestouplá z nebes chvíle chvil.
Josef Hora - sb. Dvě minuty ticha
CITOVÁ VÝCHOVA
Poprvé si všimne té dívky a prostojí
celý večer v dešti na nábřeží
NASTYDNEŠ!
Prostovlasý běží po ulici kterou ona chodí
NASTYDNEŠ!
Při rýsování škrábe první verše
TYHLE BLBINKY TĚ ŽIVIT NEBUDOU!
Objeví podobnost holubích křídel a dívčích
rukou a bezzubý bastard
pedagogiky zašilhá zasvěceně:
"A JESTLIPAK JSTE SI NĚCO PŘEČETL
O POHLAVNÍCH NEMOCECH?"
Líbá jí kolena a slunce do krve odřené
celodenním vandrováním oddychuje
ve vyschlé trávě blízko jejích rtů
Tu všudypřítomná moudrost
farizejsky zalká
ve falešných terciích
zpocený duet
orazítkovaného a předem ohlášeného
takymilování:
"FUJ!"
Tak
den za dnem
stále stejná
svrchovaná slina
moudrosti neomylné
padá
na sny které není možno zpeněžit nebo zaznamenat do kádrového materiálu
na verše posedlých géniálních vandráků
na holubí křídla a odřené slunce v srpnové trávě
na smutek Raye Charlese poslouchaný poprvé
na deštivou křehkost cembala a ulic prvních rozchodů
padá
svrchovaná moudrost
prevence proti fantazii
SMYSL VAŠEHO ŽIVOTA "MLADÍ PŘÁTELÉ"
(JAK POTVRDÍ SPĚŠNĚ I KLASIKOVÉ)
JE JASNÝ
JAKO FACKA - PARDON! ZPĚT!
JAKO DEN:
"ŠPEKBUŘT! KOVERKOT! KVARTÝR A PENZE!"
Ostatně
"život vás naučí Hošánci!"
Václav Hrabě: Blues
(https://www.databazeknih.cz/knihy/blues-blues-pro-blaznivou-holku-112968)
Text příspěvku byl upraven 26.01.18 v 20:38
Jak blaze je mi, to nevíš ani,
Že zase spolu sedíme,
Že držím tvou ruku ve své dlani,
Ty nedosažené štěstí mé.
Tři léta minula pochybné krásy.
Co však bych o sobě říci ti moh´?
Nic nejsem a ničím už nebudu asi;
Jsem stále tvůj starý, veselý hoch.
A ty písničky, co jsem ti zpíval,
Do lidských srdcí nevniknou;
Jak pohledy, jimiž jsem v zrak se ti vrýval,
A námi zajdou a zaniknou.
Je pozdě, má milá, den chýlí se k sklonu,
Srdce nám bije pomalu.
Což, pamatuješ se na kresbu onu
V ilustrovaném žurnálu?
Jde slepé štěstí se štědrou dlaní
Podle stěn světnice dokola.
„Nikoho není tu?“ – S rozbitou skrání
na zemi válí se mrtvola.
Buď dobrá v svém žití a šťastna v svém snění
A zapomeň na všechno, dítě mé.
Viď, nebe není a peklo není;
A na zemi stěží se sejdeme.
František Gellner - Po letech (sb. Nové verše)
MLADÉMU SLUNCI
Mladému slunci nahá zem
prudce se oddávala v březnu
a tiché hlasy slyšel jsem,
když tobě říci přišel jsem:
Ztratil jsem klíč a již ho nenaleznu.
V úvalech loňské listí tlí
a pod ním pučí květy v březnu.
Já chorý, zcizený a mdlý,
míst nepoznal, kudy jsme šli.
Ztratil jsem klíč a již ho nenaleznu.
Jak chvěla se tvá ruka v mých
v ten mlžný večer v časném březnu!
Den spravedlivý přišel, stih
mě zamlklý soud očí tvých.
Ztratil jsem klíč a již ho nenaleznu.
Karel Toman - sb. Sluneční hodiny
Po čem kdy srdce v touze bilo,
z toho se nic mi nesplnilo.
Kde moje naděje jsou dnes?
Sám jsem je všecky k hrobu nes’
Minula žití polovice –
a bezpochyby něco více.
Přikvačí naše hodina
a zaniknem jak bublina.
Člověk se táže: Jak a k čemu
a proč, a úzko z toho je mu,
že nenalézá odpovědi,
ať do sebe či kolem hledí.
Tak rád bych někdy řekl: Pane,
nechať se tvoje vůle stane!
Snad je tam přece někdo v nebi:
Aspoň ho máme zapotřebí.
František Gellner - Poslední věci (sb. Nové verše)
Našel jsem tě,
Pane,
v těch koncích,
kdy se ulice zalomila.
Tak krásně jsme si zbyli.
Ondřej Hložek - Nejlepší české básně 2017, Nakladatel: Host
DUŠE
V nás duše spjata jest, lká, nemůže se hnouti,
má křídla sklopená - když náhle však ji rmoutí
po nebi vzpomínka a lítost když ji chytí
a ona vzlétnout chce, tu běda, náhle cítí,
jak staré vězení se stáhne zas - a pláče.
A tenkrát duše jest jak v dlani zamčené ptáče.
Jean Aicard
překlad Jaroslav Vrchlický - sb. Moderní básníci francouzští
MŮJ PŘÍTEL
můj přítel snící –
orli ho vzali
v chodbách nemocnic
oči ohryzali
jak zvon ho vynesli
z našeho sboru
k důkazu oběti
na chladnou horu
jimi je mrtev
ale duní v krvi ptáků
a dlouží se k pomstě
to v touze samoznaků
Jáchym Topol 1982
Proč vichr v rokli skučí divě a zvedá listy víří prach
když jeho van loď čeká chtivě nehýbajíc se na vlnách?
Proč orel od hor nad věžemi na černý peň se snáší k zemi
strašný a těžký? Ptej se ho!
Proč mouřenína milého miluje Desdemona něžná
jak luna mlhu ze srdce?
Protože orel, vichřice a dívčí srdce zákon nezná.
Buď hrdý: stejně nespoután jsi ty, jenž básníkem jsi zván!
A. S. Puškin 1833
Text příspěvku byl upraven 06.02.18 v 16:03
ZPĚV VII.
Přišla k Bídě na návštěvu Nouze.
Ve světnici stála postel dubová.
Bída s Nouzí nebránily touze.
Za týden se narodila Chudoba.
Vít Kremlička 1981
V mém smíchu pláč - naděje v zoufání
to co mě vyléčí to jiné poraní
i při zábavě radost nevnímám
cítím svou sílu a nevím co s ní
srdečně přijat - každým odmítán...
F.Villon - Já u pramene jsem a žízní hynu
Text příspěvku byl upraven 07.02.18 v 09:39
Ženy básníků
Proč ženy básníků bývají uplakané,
když ruce manželů se dotýkají hvězd?
(Někdy jen hvězdiček.)Což vědí,co se stane?
Milenci světa krás vracejí se jim zpět.
Doma jsou neklidní,smysly jak načíhané.
Žena básníka ví,co bude musit snést
od muže s citem žen.Čí světlo v něm zas plane?
Podivné zvíře jí usedá na pelest.
Koho chce vlastně svést,zas jen svou poezií?
"Mým dílem je můj muž",myslí si každá z nich,
"uhnětla jsem ho já,čtu mu verš na očích.
Já mlčím o múzách,já chválím,kritizuji,
(dám maso do trouby),odpustím,sejmu hřích.
On svůj cit vytroubí...já bolest uvnitř skryji!"
(Petr Skarlant-sb.Nepřetržitá něha)
7 LET OD KORIDY
... Co teď vidím? Jestli vůbec vidím?
Co slyším, pokud slyším...
Obklopený na smrt hloupou zemí,
provrtaný literární vrtačkou,
umazaný od mediálních sazí,
v kráteru duše skoro se dusím,
ochutnávám ucho samoty,
a jsa zbožný, děsím se
hukotu v potrubí,
mám strach z vosí nenávisti,
když leštím ostrý hák...
Tak olizuju čerň,
válím ji na jazyce,
polykám hořící konce cigaret,
nádech, výdech, a další asfalt,
mlok, pulec, polibek můry,
že skočil bych z obří věže
do tryskající sliny ropy
Adam Borzič - Tři básně spíš milostného charakteru
Studánko v převysokém lese
až svoji píseň neunese
a k tobě přijde sám a sám
unavený a ustaraný
dovol mu napíti se z dlaní
ukaž mu cestu cestu k nám.
Studánka Jana Skácela
KRÁSNÝ VEČER
Když v slunci západním jak v růžích řeka plane
a teplý, tichý dech vlá v spícím obilí,
tu z celé přírody až v srdce rada kane,
být šťastným - aspoň na chvíli!
To štěstí vyčerpat, že žijem', dokud plna
je mládím žití číš a večer spanilý,
neb stejně spějem' v nic, jak uniká ta vlna
do moře - my v stín mohyly.
Paul Burget
překlad Jaroslav Vrchlický - sb. Moderní básníci francouzští
Ukáží na něho prstem:
toť on — rubášný člověk!
A zatím se trápí
pro stvořeníčko.
Stěžoval si jí — což je možno dáti sbohem
jenom tak, jako se mává u vlaku,
nebo jak křídly mávají
na podzim čápi?
To se to řekne, běž k němu,
to se to lehko řekne, běž k ní,
ale roh povlaku,
který jsi rovnala,
zůstane navždy pomačkaný ve mně,
a každý tvůj pohyb
spí ve mně,
tvůj každý krok mi chodí na pohřeb
a když si vzpomenu,
něco mi zmáčkne srdce,
mé srdce, které má pořád někdo v hrsti
a tváří se, že je to rukojeť hole
nebo držadlo v tramvaji.
Taky já jedno svírám,
taky já na jednom visím,
a všichni svíráme
a všichni visíme
na této nitce.
Oldřich Mikulášek - Láska
PANTOUM VZÝVÁNÍ LYŠAJE
Přijď, černohebký lyšaji
hle, kahan mého srdce svítí.
Neslyšný přistaň na kraji
a tiše vypij marné bytí.
A tiše vypij marné bytí
ať zavře se tma zelená
jak opona po směšném žití;
pak rozkřídli svá ramena.
Pak rozkřídli svá ramena
a vrať se do propasti světů,
v níž moje hlava znavená
spočine, jako na sametu.
Jan Křesadlo (vzorek strukturované poezie, vybraný a přeložený VZJ Pinkavou)
Mezi dvěma póly napjatý svět
jako osličí kůže
Mezi dvěma věcmi život
chléb a růže
Svět zní Bubny znějí
Pro malé věci velká válka
Vítěz i poražený se domů navracejí
Jaká dálka jaká dálka
je domů...
Úryvek - Chléb a růže od Jaroslava Seiferta
Vložit příspěvek