Pod květy skořicovníku

BÁSNÍK

Když kráčel jsem dnes přes mokřadla,
spěchaje k prahu domova,
chvěla se v trávě růže zvadlá,
povadlá růže šípková.
Zelený pupen rašil na ní,
hleděla na něj s úlekem
a tušíc mladé krásy zrání,
věděla,že se neubrání.
Tak tomu je i s člověkem.

Alfred de Musset-Noci

Text příspěvku byl upraven 27.04.19 v 18:33

Setkali jsme se po létech,
a jak jsme oba proměněni...
Čas rozplynul se jako dech,
zmizel a ztratil se a není.
Vidím tvé oči bez ohně
a sám tu stojím bez pohnutí.
Ach, stejně tebe jako mě
tísnivý život znavil k smrti...

M. J. Lermontov - Pro*** (sb. Bratr smutek)
Překlad Emanuel Frynta a Josef Hora

Semkla ruce pod svým tmavým šálem.
"Proč ty dnes tak bledá zdáš se mi?"
Protože jsem ho dnes hořkým žalem
napojila do opojení.

Jak to zapomenu? Potácel se
s ústy zkřivenými bolestí...
Běžela jsem po schodišti lehce.
Běžela jsem mu do cesty.

"Byl to žert," vzkřikla jsem udýchaně.
"Odejdeš-li, umřu." - Ale tu
klidně, strašně jen se usmál na mě
a pak řekl: "Nestůj na větru."


Anna Achmatovová, sb. Milostný deník
překlad Marie Marčanová

Ráno ve Stodůlkách

Mlha a mlha, šedivo.
A co bys chtěl, ty nádivo?

A slunce je strašně drzý,
svítí a oči slzí.

Mlha je lepší. Zahalí
kolkolem všechny výkaly,

obklopí sraba i hrdinu,
elitu jako spodinu.

Mlha je skvělý vynález !
Jak rád bych do ní často vlez!

Jenže to slunce posraný
většinou svítí jak zjednaný!

Jan Nedvěd - sbírka Žiju život naruby

ZAROSENO

Jdeš světem širým jak já, žebrák štěstí,
ty, kterou láskou svou se neodvážím zvát,
ty v sebe ztracená, ty v cizí řeči zvěsti,
již tlumočím si v drsných veršů spád,
ty, která vesnu vracíš, rovy nutíš kvésti
a učíš mne i kámen milovat.

O lásce nemluvím, ta nepoví se slovy
jak boží duhy sedmibarvý lesk,
ta zpěvem káže dýchat slavíkovi,
v klečící duše píšťal mění vřesk,
když v modlitbu se lomí v chrámu o sloupoví
za ty, jichž chlebem vezdejším je stesk.

Ty živa nežiješ, má lásko, tys jen stínem
na ploše zašlých hodin slunečních,
jež na zdi zapomněli nade mlýnem,
kam pro chléb stesku jdu, a poznat mohu z nich,
že pozdě je, jsa prostým země synem
že nemohu, žel, žíti v oblacích.

Po vzletu pád! Tvá vznešenost mne svírá,
ty jarní bouře, v které Iris útloboká
svým zlatým klíčem nebe zemi otevírá.

(Rudolf Těsnohlídek - sb. Den, 2. vyd. z r.1935)

Je noc

spíš vedle mě
a dýcháš
Poslouchám a
představuji si další den
Nad tvým srdcem se
vznáší
lehoučké křehké dobro
někdy světélkuje
a
to mi stačí

*

Anna Bolavá - Černý rok

https://www.databazeknih.cz/knihy/cerny-rok-251276

Padlo těžké slovo jako kámen
na mou živou hruď a leží tam.
Nevadí, já čekala to stále,
nějak se s tím vyrovnám.

Dnes mám práce z rána do večera:
ubít v sobě paměť, najít klid,
aby duše ve mně zkameněla -
a zas znova naučit se žít.

A když ne... Je horký šelest léta
jako svátek tady pod oknem.
Dávno tušila jsem, co mne čeká:
opuštěný dům a světlý den.


Anna Achmatovová - sb. Milostný deník

Dvojice

Šlo na procházku Nemehlo
a potkalo tam Mehlo.
To Mehlo všechno umělo
a ťukalo si na čelo.
Nemehlo se tak stydělo,
že radši poodběhlo.

Šel na procházku Nekňuba
a náhle potkal Kňubu.
Kňuba má Í Kvé dvě stě pět
a procestoval celý svět.
Nekňuba začal závidět,
že není v jeho klubu.

Šla na procházku Nestvůra
a potkala tam Stvůru.
Tam u lesního potoka
si rázem padly do oka,
Nestvůra jihne, Stvůra žasne
a obě vidí, jak jsou krásné.

Tak všichni hlavu vzhůru!


(Daniela Fischerová - sb. Milion melounů)

Na zastávce

On čeká. Ona taky čeká.
Na tramvaj, nebo na člověka?
Na první ranní autobus?

Jízdní řád pořád se tu mění
a zastávka je na znamení.
Dáš mi ho? Prosím. Tak to zkus.


(Radek Malý - sb. Poštou havraní)

TOUHA

Jít,snít a pít
vodu ze studánek,
hřát,plát a vát
jako letní vánek.

Krást šťávu rév,
mít hlavu plnou písní.
Mít horkou krev,
snít sny,co noc si vysní.

Na flétnu hrát,
tak jako ptáci hrají.
Mít život rád
a cítit se jak v ráji.

(Jaroslava Pechová-Rajská zahrada)

Založila si knihu
stínem ukazováčku,
usmívá se, dítě náhody –
o čem sní?

Kolem dokola knihy, knihy bez konce,
bitevní pole slov,
smetiště myšlenek.
Je v nich všecko, ale není čas
všecky je číst.

Jsi sama proti přesile.
Čteš si dál se sklopenými víčky.

Co ví kdo o tobě?
O srdci tikajícím S.O.S.,
o zámotku tajemného probouzejícího se těla
a jeho něžném chtíči,
divoké touze bez jména?
Vždyť o nich nevíš ani ty sama.

Odejdi odtud, nežli bude pozdě.
Tady čas bují jako plíseň,
čas bez barvy,
bez chuti,
bez zápachu.

Mrtví, ti mají vždycky pravdu.
Ale co s nimi, když jsi živá?

Vstaň, prchni odtud, zachraň se
pro někoho, kdo tě hledá,
nevěda o tobě…

Ale ty sedíš, usmíváš se,
čteš si dál mezi řádky,
malíček v puse –

a času je tak málo.


Jiří Žáček - Dívka ve studovně

Nejdražší obraz

Fialo, modrá fialo,
kvetla jsi na břehu mých snů,
Noc zamyšleně točila
prstenem Saturnu,
procitlý vějíř vědomí
lehkými nárazy
odvíval zvolna poslední
barevné obrazy.

Obraze nejdražší,
obraze jediný,
tebe si odnesu
do lesní tišiny,
do lesní tišiny
nad pramen stříbrný
pevně tě přibiji.

Svá slova budu tam posílat
k zrcadlům vodních lilií,
a vážky poprosím,
na křídlech citlivých
aby mi vážily
světlo a stín.

Abych nepřidala,
abych neubrala,
abych Pravdě dala všechno,
i když dávám z mála –

Obraze jediný,
obraze nejdražší,
tma hrozí pod okny
šedými rubáši
pohřbených nadějí
– broušeným sklem
lucerny otýpky paprsků lámou
a přikládají na oheň
– již hoří hranice –

tebe však nesmí popálit ani
paprsek měsíce –
mříže mi piluje
co nevidět
chytím jej za bílou rukojeť
a Noc ať si jen v zamyšlení
prstenem točí, propadlá
úplně černé své magii –

do lesů hlubokých
nad pramen stříbrný
já si tě navždy přibiji...

Božena Kuklová – Jíšová, sb. Verše psané za mříží

Text příspěvku byl upraven 18.07.19 v 20:57

Chtěla bych
tvou duši vyčíst z lógru
tvý tělo vypít z hrníčku
a potom
na dně toho kafe
nabrat tvý srdce na
lžičku

Teodora Žurková - Dubnování

PODZIMNÍ

Obloha – šedobílá labuť
za teplem k moři odlétá
a v parku zametají slova,
která tu zbyla od léta.

Třesavka reklam v očích zebe.
Letní šlágry už vychladly.
Po řece pluje ztuhlé nebe
pod most podzim zapadlý.

Maličké rudé slunce
se loudá po břehu
jak mince, kterou zítra
už vezmou z oběhu.
Hřeju ho chvíli v dlaních
a dýchám na něj zblízka…
Není to žádná póza!
Ne. Jenom se mi stýská.

A teď tu zlatou minci
do vody házím jako vzkaz
(do řeky místo do fontány).
To abys přišel!
I když je podzim!
To abys přišel zítra zas…

(Václav Hrabě)

***
Už sova podzim přivolává
na cestu předjitřního dne.
Už vadne unavená hlava,
ten zlatý keř už opadne.

Hů - zvučí stepí v koloběhu -
osiko modrá, dobrý den!
Až vstoupí luna do vln sněhu
v mých řídkých vlasech smočí len.

Bude mi, bezlistému, zima,
zvonění hvězd mě přehluší.
A chlapec jiný, píseň jiná
pohladí kmety po duši.

V polích a lukách nová tráva,
les plný nových meluzín.
Už vítr podzim přivolává,
už listí zní jak na podzim.

(Sergej Jesenin v překladu Zdenky Bergrové)

V SLUNCI

Ani mráčku na obzoru,
ani mráčku v srdci mém.
Cítím ještě vůni boru,
kudy včera kráčel jsem.

Větru van mi cuchá vlasy
jako měkká ruka čís,
na všem leží přísvit krásy,
jíž jsem duši svou dal kdys — —

Zmizel neklid, hoře dřímá
v bílém světle slunečním.
Ženy zjev jde zraky mýma
v úsměvu svém nejčistším —

A jak s minutami míjí,
v niterný se mění sen.
Ve snu tom s ním šťasten žiji
sluncem zalévaný den…

HORA Josef - sb. Strom v květu

ZAVŘU TEĎ KRÁM S BÁSNĚMI

Zoufejte, zoufejte má milá,
schoulím se v koutě sám.
bledla a málo už vážila
a vánek ji málem svál, lehce svál.

Zavřu teď krám s básněmi,
schoulím se v koutě sám.
Nemám co psát zdá se mi
ani už Vám, Vám má milá.

Zavřu teď krám s básněmi
a budu léta spát.
Nechám si zdát chvílemi,
že zas mám rád, zas mám rád.

Zoufejte zoufejte má milá,
láska není už víc,
dlouho se s námi jen trápila
a já chci pouze říct, pouze říct.

Zavřu teď krám s básněmi,
zůstanu v koutě sám.
Nemám co psát zdá se mi
ani už Vám, Vám má milá.

Zavřu teď krám s básněmi
a budu léta spát.
Nechám si zdát, hm jó zdát
že zas mám rád, zas mám rád.

TMOU

Duše má odplouvá do temnoty,
však ke světlu bude stoupat dál:
na to jsem hvězdy příliš miloval,
abych se nyní noci bál.

Sarah Williamsová (přeložila Lenka Faltejsková)

z knihy: Tma mezi hvězdami

Miluju ji, protože mi krade ponožky.
Miluju ji, protože když ji v nich přistihnu,
nikdy nejsou obě stejné.
Miluju ji, protože jsou vždycky příliš velké
a šedá část pro patu je moc vysoko.
Miluju ji, protože je má na sobě, i když jde spát,
a jedna jí vždycky spadne
a ona se pak v noci probouzí a nemůže ji najít
a má studenou nohu -
a právě proto ji miluju.

Atticus - sb.Tma mezi hvězdami

Na nebi sbírá se vítr,
zítřejší nachový vítr,
a znova láska,
znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti.

Jan Skácel - Večer (sb. Hodina mezi psem a vlkem)

Po nočním ledě jel na bruslích vzdech
a snil si o lásce pln žalu.
Sněžný svit plál na městských zdech,
blyštěly budovy valů.

Vzdech na děvčátko vzpomínal,
rozpálen stanul chvíli.
Vtom se však led pod ním rozehřál -
utonul - víckrát ho nespatřili.

Christian Morgenstern - Vzdech
sb. Šibeniční písně
Přeložil: Josef Hiršal

Ukolébavka


Šero Jen šero
To šero pro slepce
Spi spi můj smutku
v děravé kolébce

Mraky Jen mraky
Ty mraky napjaté
Spi spi můj smutku
u luny zajaté

Mlha Jen mlha
Ta mlha hustý len
Spi spi můj smutku
a neprobuď můj sen

*

Stanislav Zedníček: Přítmí srdce
Vydal Československý spisovatel roku 1969

https://www.databazeknih.cz/knihy/pritmi-srdce-158508

1017

Umřít bez umírání
a bez života žít -
v tak prapodivný zázrak
lze sotva uvěřit.

Emily Dickinson, sb. Duše má být vždy dokořán
Překlad: Eva Klimentová

SPLEEN

Den jde jak každý jiný…
Co tebe, srdce, drtí?
Ten smutek bez příčiny,
Ten není přece k smrti.

Cos v dáli srdce tuší.
Jdeš ven a zase domů.
Nic nestalo se duši,
Jen spleen a cosi k tomu.

Jen spleen – a těžké čelo.
Netrpí láskou duše.
To všechno dávno mřelo.
Jen v nitru prázdno, hluše…

A tíha čelo sklání –
Jde tíha se mnou všudy.
Proč teskním? Nevím ani.
Snad chce se tesknit z nudy.

Jiří Karásek ze Lvovic - sb. Poslední vinobraní (1946)

VIII

Napij se ještě trochu kávy!
A řekni něco! Nemluvíš!
A doma, co? Jsou všichni zdrávi?
Četla jsem od vás dopis, víš?

Zabal se dobře! Je tam zima.
A nechoď nikam! Lidi pak…
Já vím, že ty jen s těma svýma.

Někdy si myslím, jak ten pták
ulétne život… co tu má?

Napij se! Není studená?


IV
FRANTIŠKU VALENTINOVI

Bylo nás tenkrát starých přátel málo;
do tenkých sklenek slunko zapadalo
tam na viničné terase.
Šum města sotva doléhal k nám z dáli,

jen réva, kterou jsme si srdce omývali,
v hovoru družném skvěla se —
a zářila jak pramen přes kameny,

krev přes myšlenku a přes var krve cit,
že zpívat chtělo se, i mlčet a pak snít,

jak vzkříšen byl náš stůl, dub dávno poražený.


(Oldřich Mikulášek - sb. První obrázky)

Text příspěvku byl upraven 19.12.19 v 18:27