Poezie ze šuplíku
Už několik let si píšu poezii do šuplíku a předpokládám, že i stejně tak někteří z vás, tak si říkám, proč se nepodělit o tvorbu zde, než aby byla někde schovaná a zašlá. :)
Básně mohou mít jakékoli téma.
Měsíční noc
Při měsíční noci,
kdy hudba z dálky zní
v hodině noční
pod širým nebem stojím.
Vnímám vzdálený zpěv
a hvězdy na obloze.
Užívám si krásný noční jev,
jež mě uklidňuje.
Vnímám tu krásu přírody
jež mi mnoho dává
a sleduji tvory
jež země ukolébává.
Ta krása mě naplňuje pocitem,
jež se špatně popisuje.
Nedá se to vyjádřit slovem
jaká krása to vyzařuje.
Text příspěvku byl upraven 07.03.16 v 08:48
Též mám jednu o nešťastné lásce, směs romantiky a čundráckého humoru. Snad nepohorší, pobaví..
Poslední první máj
Byl pozdní večer, první máj,
večerní máj byl jídla čas, kde borový zaváněl háj.
Klid lesa, vůně šišek nivých, porušil šramot,
praskot větví, shon.
Zbystřila laňka, zafrkal muflon,
ospalá sova dí, jó to je on!
Hladový čundrák batoh shazuje
u skály černé, zámku kamenného.
Klacíky láme, cos k spěchu ho nutí.
Snad svědomí černé, snad temné vnitřní pnutí?
Když se kouř rozptýlí, ohýnek zapraská,
z batohu noří se, voňavá klobáska.
K půlnoci první slza tuku kane, druhá tam, co borové polínko plá,
oheň se olízl, jen libá vůně vane, a vášni bezmezně se vzdá.
Klobása roztává vřelou pozorností, zvolna průchod svým tukům dává,
láska i vášeň vzrůstají, z plamenů jich žár vstříc jí mává.
Svět krutý však lásce nepřeje, za kruhem ohně dvé očí ssynalých,
tam mysl temná plány spřádá, nad sudbou lící voňavých.
Sliny poživačné do vyprahlého mechu kanou, touha nenasytná naň se středí,
láska snad nikdy nenaplní uzenku milovanou, šílené oči na ní ze tmy hledí.
Již prsty chtivé k ní se vztahují, a měsíc přikryv radš svou tvář,
a sanice chtivé naprázdno klapají, leč nakonec, bác!,
klobásu poliká ohně zář.
V obětí dvě těla se pojí, nezkrotná vášeň v plamen se rozlétá,
nad nimi bezmocný duch stojí, a hledí tam, kde již jen jedna duše plá.
Tragédie dokonána.
Jen rudé uhly do tmy září, na nich škvarek připečený,
a za nimi pár očí vyhaslých, v propadlé, hladové tváři.
Byl pozdní večer, první máj,
večerní máj byl jídla čas,
kde spálenou klobásou zaváněl háj.
x)
Text příspěvku byl upraven 04.03.16 v 19:17
Otázka: môžu byť aj básničky budovateľského charakteru? Mne tá nešťastná láska veľmi nejde k duhu.
Bamba: Určtě i budovatelskou. :)
Text příspěvku byl upraven 05.03.16 v 09:39
Hanka_Bohmova: Nešťastná láska se dobře vyjadřuje básní, než jen pouhými slovy. :)
Tvá báseñ se mi líbí. :)
Ikkju: Mně nepohoršila. Líbí se mi máj jako jídla čas. Hodně zajímavé popsání máje. :)
keri.H, perfektná téma, tiež som podobnú chcela už dávnejšie založiť. Sú tu síce nad a pod květy skořicovníku, lenže tam sa nejedná o vlastnú tvorbu :)
Básne o láske, či už šťastnej alebo nešťastnej ma príliš neoslovujú (to mám podobné asi ako s prózou), ale Ikkju - toto nemá chybu!
Ja sa priznám, že poéziu písať neviem. Aspoň mám taký dojem, ale zopár krátkych básničiek v zbierke mám. Tak sa na začiatok podelím o úplne prvú z nich :)
Nekonečný bál
Tak ohnivé...tak žeravé...
vášnivé ako flamengo
šialené...
smiech blázna...nad priepasťou
...okamihy života, smrti a nádeje
Mám takových zašlých kousků hodně ;-) Už mají svůj věk a dost se divím že přežily až do dneška všechny ty přesuny, když jsem tolik jiných, daleko důležitějších věcí směle povyhazovala...
Bídníci
V povětří se šířil pocit bídy,
samoten trápil rozvrácené duše.
Vlákával smutek do tvářích z křídy,
tak bílých - Bůh zde choval se hluše.
Život v tomto porobení
zřídka duši jemně tvaroval.
Dával ji hrubé tupé, tupé postavení,
a po rozbitých tabulkách osud špínou maloval
V domech, které dírou byly,
toulaly se bosé, zbolavělé nohy.
V hadrech co po truhlicích zbyly.
Ve světě černém, ve světě bez oblohy.
A proč by také jasnět, věřit,měli
mezi popelem z kamen a kůrkou chleba,
jako by všeho zapoměly,
nikdo je nevidí a neví co je třeba.
Když srdce vejde v srdce zlomená,
ta která vlastní hukot zapírají,
kdy krásy nabude tvář zborcená
a krysou nebude ten jehož bídníkem nazývají.
Chlapcův odraz
Co hledá srpek měsíce?
Pastviny, pole, vinice...?
Upil si sobě vlastní světlo,
to prchlo avšak nerozkvetlo.
Na okraji jeho svitu,
sedí chlapec - modlí se či sní.
Bere, okrádá mu z třpytu
a pod jeho sny se i obzor zavlní.
A chlapec pohlédne li dolů,
vidí vlastní dlaně plné bolů.
Zažehne svíčky ve svém koutku
a dá měsíci světlo mávnutím proutku.
Chlapec sedí rozvážně a tiše,
snad je to Bůh co budoucnost píše,
dějiny mizí v krvavém plátně
a malý chlapec kroutí perem neobratně.
Pohlíží smutně v jizvy otce svého,
kde sztékají slzy osudu samotného.
Ty teplé řeky těžké kletby,
odrazy biče však na duši nedosedly.
Text příspěvku byl upraven 07.03.16 v 06:57
Takže jedna budovateľská
Veľká revolučná
Na krížniku Aurora,
dostal morskú nemoc.
Opretý o zábradlie,
pretyčkoval revolučnú noc.
A z tej rany z dela,
zaľahli mu uši.
Zelený ako sedma a hluchý ako peň,
privítal prvý revolučný deň.
Text příspěvku byl upraven 05.03.16 v 11:28
Azizi: Taky si nemyslím, že bych uměla poezii psát, ale ráda jí píšu. :)
Je krásné, že se věci dají vyjádřit i v krátkých básních a ta tvá je podle mě povedená. :)
Atuin: Občas překvapí, co vše se při stěhování ztratí a co zůstane. :)
Nádherné básně. Ta první je taková hidně smutná.
Bamba: Většinou jsem se setkávala s básněmi o lásce a je pro mě zajímavé přečíst si něco úplně odlišného. :)
k Atuin - tá prvá je smutná, ale zďaeka nie tak, ako výsledok našich volieb.
Čo takto kúsok volebnej poézie ?
Povolebná
Sedí žaba na prameni
zúfa si a narieka.
Kto navrhol miesto ryby,
na správu rybníka,
toho nemožného človeka.
Leží žaba na prameni
v náručí má vodku.
Kto ju pri tom načape,
uloví si fotku.
Kto pobozká ropuchu
na jej nežné ústa,
Môže si priložiť na rany
krovky z chráneného chrústa.
ahoj, já už píšu básničky od ranného mládí. Tak něco na pobavení- to je typický úkaz, jak do nás tlačili svoji ideologii, když jsme byli malí, básnička napsána na konci první třídy( pro ilustraci ředitel naší školy chodil pokaždé 1.září s pionýrským šátkem kolem krku)
Co se to tam červená dole mezi vrátky ?
leží si tam na trávě pionýrské šátky.
Jsou červené jak ústa tvé matky
tyhle pionýrské šátky
a voní a voní po jabloni
pozítří tak jako vloni
a víš čím ještě voní?
Rukama, jež je šily,
rty, jež je políbily,
a láskou s níž je vážeš sám,
láskou k domovu,
k maminkám.
To měla být agitační básnička k MDŽ, takže docela aktuální datem, že ? :-) Paní učitelka ji v euforii nad nadanou žačkou nechala otisknout v místním plátku. Dodnes se kvůli tomu červenám, ale nezbývá než se smát.
no náhodou klobúk dolu. Mňa kvôli odpovedi na otázku čo je pionierska šatka chceli vyhodiť zo školy.
to mě později málem taky, ale v první třídě jsem prostě jako každé dítě bezmezně věřila paní učitelce :-) Tak něco abych si spravila reputaci a když to nemá být o lásce, tak dáme nějakou vzpomínkovou ( nebyla jsem líná jít hrabat na půdu)
Stužková
Už slavnostní pochod doznívá,
spodní ret se kradmo chvěje, tou chvílí každý dospívá,
když Gaudeamus pěje.
I těm nejotrlejším se zaleskne te´d v očích,
když pochopí, že za pár týdnů
všechno co bylo, končí
Sentimentální ? Možná, snad,
to chápem jen vážnost téhle chvíle,
co v ženy a muže tisíckrát
měnívá děti rozpustilé.
V řadě tu stojí celá třída,
na tváři nějak zamrz smích,
i odranou džísku vystřídala
košile a vázanka z tanečních.
Třicetkrát cinknou skleničky,
i ty nejslušnější dívky ochotně nastaví své rety,
a rozdávají štědře hubičky,
" tak ať to vyjde u maturity !.
A znovu si přát tak navzájem, až z úst slíbána je všechna růž,
pak maturantům zahraje
kapela pěkně zostra " tuš ".
Víno se dopít nestačí,
a zvesela pár za párem,
vratkými kroky vytáčí
polku plničkým sálem.
Pak vyfotit se na památku,
už zase tu jsou slzy ?
že uteko vše takhle vkrátku,
najednou všechny mrzí.
Chce se nám zastavit náhle čas,
zavolat:" Stůj chvíli, tak už dost!
Tak přešlo dětství kolem nás
a je tady dospělost"
omluvte chyby, už na to skoro nevidím, jak se mi zavírají oči,
mimochodem bamba,ikkju moc pěkné, já jsem spíš na romantiku, satira mi moc nejde, ale kamarádům dost často přetextuju k narozkám jejich oblíbenou píseń třeba Schody od kabátů
simviki nie je podmienka, že to nesmie byť o láske!
Ja už som v prvej triede vystriedala 3 školy a dva kraje a určite som neskôr mala svoj podiel na žlčníkových kameňoch a žalúdočných vredoch mojich učiteľov..
v tom případě si dovolím ještě poslední- opravdu o neš´tastné lásce a už dám prostor jiným
Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet nebo chválit
a dodržovat obecně platný řád.
Od malička slyším, co všechno musím, co vůbec nesmím,
a jestliže to zkusím, zjistím, že jsem to neměla udělat.
Nesmím tě líbat a nesmím tě hladit, nebude pro nás vítr hřát a slunce chladit
Nezastaví svůj běh svět ani hodiny
A to já dobře dávno vím, že tenhle vlak těžko zastavím.
Hoď kamenem, kdo jsi bez viny.
Tak nenávidím sebe a trochu taky tebe,
mám vztek, že sebrali nám nebe,
zašlapeme do něj hvězdy,
co jen pro nás zářily...
Pořád nevím, co dělat mám,stále hloub a hloub se propadám,
Vždyť ten tenký led jsme už prolomili..
Nesmíš mě líbat a nesmíš mě hladit,
a já nemohu a nechci zradit toho, jemuž jsem dala slib.
Tak toužím spálit mosty za sebou, bloudím po cestách, co nikam nevedou
Nepoznat tě, bylo by mi líp.
Každý mi říká co nesmím a smím
a já to přece dobře vím,
.chci dodržovat obecně platný řád
Jenže, když srdce vyvádí, ať někdo soudný mi poradí,
Jak to udělat a přestat míti rád ?
Toužím tě líbat, toužím tě hladit,
toužím tě milovat a to se můžeš vsadit,
že uhodneš, o kom se mi sen dneska zdál!
Život je houpačka , co vzhůru vyletí,
Láska je vítěztví anebo prokletí ?
A nikdo neví, jak to bude dál…
Vy jste tu všichni takové jemné duše, jenže svět je místo mnoha barev...
Už jsou zase na pochodu,
pijí víno, kážou vodu.
Dlouhán, prcek, střízlík, cvalda,
vzpomínají na Gottwalda,
od lidí se neliší,
jsou jak tajní derviši,
mistři hrozeb, hnusných svodů,
s šarmem pasti na myši.
Pepa, Franta, Anča, Stázi,
trumberové, šíbři, vrazi,
táhnou zas, jak sarančata,
jež přivolá trouba pátá,
komplot hlouposti a zla.
Tahle smečka přidrzlá,
jako když se kobra plazí,
znovu z díry vylezla.
Závist vlečou v těžkém ranci
s běsem v očích, jsou to štvanci.
Jdou, co noha mine nohu,
ohyzdnému slouží bohu,
zlému jako prokletí,
jak dvacáté století.
Neživí ho jejich cancy,
žere lidské oběti!
k woodward - mám pocit že ako ľúbostná poézia nič moc, ale inak sa mi to páči. Až nato, že mám momentálne chuť baliť kufre a knihy a ísť o krajinu ďalej!
simviki: Ta Stužková je hodně ze života, člověk si pak uvědomí po maturitě, že už je dětství pryč. Není to zas tak dlouho, co jsem toto uvědomění zažila. :)
Padám níž a níž,
padám na úplné dno,
ty o tom nic netušíš,
jak jsem mu blízko.
Jsem jak anděl,
anděl s utrženými křídly,
co šťastný býti chtěl
avšak jeho výběr byl špatný.
Sebrali mi křídla štěstí,
protože o tebe jsem stála.
Jenže ty jsi mě opustil
a já zůstala bez křídel a sama.
Vidíš ten úsměv na dívčině tváři?
Její úsměv jako by zářil.
Však duše její smutek ukrývá.
A silnou bolestí se užírá.
Když kolem lidí prochází,
Zdá se šťastná být.
Avšak doma v polštářích,
Její oči slzy prolévají.
V noci pláče, ve dne se usmívá.
Neví lidé, co prožívá.
Své pocity nechce najevo dát,
Její úsměv halí její pláč.
Vložit příspěvek