Dobré vládnutí ve veřejném nezájmu: Lokální politické elity jako klíčoví aktéři demokratizace? hodnocení

Studie se zaměřuje na porozumění případům dobrého vládnutí v Česku. Autor zkoumal tři města menší velikosti a jejich politické představitele, kteří ve zkoumaném období prosazovali principy dobrého vládnutí. Na pozadí zkoumaných případů dobrého vládnutí se studie zaměřila nejen na výzkum politických elit, ale také na výzkum občanské veřejnosti, participace, demokratické legitimity a sociální integrity. Výzkum si kladl otázku, na jakých předpokladech závisí rozvoj a udržitelnost liberální demokracie a jak si v této souvislosti stojí česká společnost. Studie přináší důkazy o tom, že vysokoškolské vzdělání se v českých podmínkách často projevuje jako faktor posilující vlastní zájem. Vysokoškolské vzdělání posiluje občanské sebevědomí a asertivitu, nikoli však schopnost sebeomezení a smysl pro kompromis, ty jako by spíše snižovalo. Studie rovněž dokládá nesamozřejmý fakt, že udržitelnost dobrého vládnutí může představovat obtížnější výzvu než jeho samotné prosazení. Jak prosazovat veřejný zájem v prostředí všeobecného nezájmu o věci veřejné? Jak jej prosazovat proti zájmům veřejnosti? A jak prosazovat veřejný zájem, když většina občanů není schopna či ochotna veřejný zájem posoudit či zohlednit? Lze důvěryhodně vládnout v prostředí všeobecné nedůvěry? A jak vládnout odpovědně v prostředí všeobecné neodpovědnosti? Jak prosazovat liberální vládu formálních pravidel v prostředí nedůvěry k formálním pravidlům? Jak si uchovat pozitivní energii, optimismus a dobrou povahu v prostředí škarohlídství a kultury remcalství? Je možné, že ani po pětadvaceti letech svobodného vývoje nezvládla česká společnost vytvořit vzdělávací systém, který by rozvíjel liberálně demokratické hodnoty? Jak si uchovat respekt a čest ve volené funkci v prostředí všeobecného opovrhování politikou a politiky, kteří jsou stereotypně očerňováni a házeni do jednoho pytle s gaunery a šíbry? Principy liberální demokracie požadují, aby politika byla veřejnou službou, jenže – jak praví staré známé rčení – jaký pán, takový sluha. Nelze očekávat, že bude dobrý sluha sloužit špatnému pánu, alespoň ne příliš dlouho, to by pak nebyl dobrý (nýbrž tuze hloupý) sluha. Aniž si je toho veřejnost vědoma, pasivní agresivita občanské veřejnosti destruuje svou komunikační uzavřeností demokratický charakter politické moci a reflexivitu jejích institucí.... celý text