Můj okamžik prozření hodnocení

Jedno prosincové ráno se Jill probudila a pod okem ucítila ostrou bolest. Vstala a připadala si nějak podivně, ale stále se domnívala, že nejde o nic vážného. Šla si zacvičit, nachystala si oblečení, vlezla do sprchy - celou dobu se pohybovala jako loutka v podivném snu. Postupně pozoruje, jak se jí zhoršuje koordinace a romlžuje myšlení, snáší se na ni podivné ticho, jako kdyby s ní mozek přestával komunikovat. Nakonec ztratí cit v pravé ruce, a když si konečně uvědomí, že jde opravdu do tuhého, už si ani nedokáže vzpomenout na číslo na pohotovost. V krátkém jasnozřivém záblesku si vybaví telefon do práce a po několika usilovných pokusech i vytočí číslo - vzápětí však zjistí, že už se nedokáže srozumitelně vyjádřit. Nicméně kolega se dovtípí, přijde k ní a odveze ji do nemocnice. Autorka pokračuje v líčení, co se s ní dělo potom, jak ji lékaři stabilizovali, jak probíhala operace, chronologicky uvádí, s čím se musela vyrovnávat a jak pokračovala rehabilitace. Popisuje také, jak její osobnost i charakter ovlivnila skutečnost, že měla vyřazenou z provozu levou hemisféru, a právě problematikou hemisfér a jejich odlišných funkcí se zabývá podrobněji. Nesmírně zajímavá kniha přináší fascinující vhled do pocitů člověka postiženého krvácením do mozku a zároveň ukazuje, že mozek je schopen až zázračné regenerace.... celý text