Otoč se a utíkej: Strhující příběhy netradičních vojenských strategií, které uspěly hodnocení

Podtitul: Strhující příběhy netradičních vojenských strategií, které uspěly Otoč se a utíkej je pouť netradičnými cestami, na nichž bohem nadaní vojevůdci po posledních několik tisíc let vynalézali a znvouobjevovali černé umění války. Nemluvíme zde o prachobyčejných udřených vojácích (ačkoliv dějiny jimi oplývají). Ne, tohle je historie neortodoxních vojenských strategií, nevídaných nápadů vůdců, jejichž mysl překonávala veškeré zvyklosti, na které ani nepomysleli, a jejichž nekonvenční, či dokonce kacířská taktika nejenom že změnila průběh bitev, ale někdy se naopak stala součástí vojenského kánonu. Past u Kann v jižní Itálii, kterou v roce 216 př. n. l. pečlivě splétal Hannibal Barkas, zahubila padesát tisíc Římanů za jediný den a byla od té doby často napodobována (většinou neúspěšně). Náhlý obrat admirála Toga před náporem ruské flotily na dohled od pobřeží Koreje vyhrál Japoncům pověstný boj o Cušimu v roce 1905. Obsazení Týru v roce 332 př. n. l. Alexandrem Velikým – kdy vybudoval násep přes přístav, aby mohl zbořit zdánlivě nedobytnou pevnost – se řadí mezi nejumíněnější a nejtvrdohlavější obléhání všech dob. A v operaci Fortitude vůdci Spojenců pomocí nejpropracovanější zpravodajské léčky v dějinách obloudili nejvyšší německé velení natolik, že se domnívalo, že vylodění v den D bude všude jinde jenom ne v Normandii. Otoč se a utíkej samozřejmě není jenom o strategiích známých generálů. Název odkazuje na taktiku předstíraného ústupu, kterou zdokonalili Mongolové, v dlouhých dějinách ji však využívaly tisíce bezejmenných. V polovině 19. století Maorové na Novém Zélandu dostali do slepé uličky silnou a moderní britskou mocnost pomocí důmyslného systému příkopů a téměř neprůstřelných palisád. Za americké občanské války opilý generál Konfederace, jenž si šlapal na jazyk, zadržel celou armádu Unie za bojů ve Virginii v roce 1862. Protože válka je zoufalý podnik, má zoufalá taktika – často vymyšlená rovnou v dané chvíli – naději, že úplně obrátí směr bitvy. Během obléhání města Kaffa u Černého moře v roce 1346 házeli obléhající Tataři, decimovaní dýmějovým morem, těla svých mrtvých přes hradby křesťanského města, aby se podělili o své trápení. Richard Meinertzhagen, legendární důstojník britského zpravodajství, pomohl vyhrát bitvu první světové války proti Turkům tím, že jim umožnil „vznášet se“. A neopěvovaný francouzský rolník zvaný Ralf Tuponosý uspíšil obsazení anglického hradu pro svého krále tím, že vyšplhal kanalizačním potrubím. Celkem dvacet pět napínavých, podnětných a inspirativních příběhů nabízí fascinující průhled do dějin válečnictví a představuje některé z jejich nejvýraznějších, nejpozoruhodnějších a nejcharismatičtějších postav.... celý text