Temno hodnocení

Románem Temno (napsaném v letech 1912 – 1913) se Jirásek zařadil do galerie beletristických obrazů o pobělohorských Čechách. Obohatil jí zejména svou věcnou poučeností, střízlivým přednesem a objektivitou. V září 1723 (více než sto let po bitvě bělohorské) se pan regent Lhotský vrací na Skalku, malý zámeček, pln dojmů a očekávání. Jenže nenadálé setkání s jezuity ho vytrhne z počáteční pohody a navodí v něm dokonce rozmrzelost z vlastního strachu. Dalším protihráčem temných časů je udavač a slídil, muž chtivý moci, správce Čermák. Pod střechou myslivny, začínáme pak tušit jeho budoucí oběti, lidi tiché a pracovité, tajné nekatolíky. Tušení se brzy začne potvrzovat a to hned při uvedení Helenky Machovcové, při její polekané reakci na obrázek svatého Jana Nepomuckého. Uvnitř české společnosti vládne napětí. Rekatolizační úsilí a násilí vrcholí. Památka Jana Husa je nahrazována kultem nového svatého – Jana Nepomuckého. Dlouho chystaná oslava jeho svatořečení roku 1729 pak uzavírá Jiráskův obraz pobělohorské Prahy a všichni nekatolíci v Temnu představeni buď zahynuli, anebo z Čech odešli. A přece román, který takto předvedl moc jezuitů nad Čechami a schopnost Čechů se jí podvolit nese povzbudivé poselství, které však není uloženo v historických událostech, ale v lidských osudech románu. Mezi postavami románu zaujímá zvláštní místo Helenka Machovcová, evangelička, pohybující se jako služebná mezi katolickým panstvem. Na Skalce i v zámožné, milé rodině Březinů v Praze je Helenka přitahována laskavostí svých chlebodárců a málem si vyčítá, že před nimi tají své odlišné vyznání. Když pak do těchto rozpor ještě vstoupí láska k Jiřímu Březinovi, mívá chvíle, kdy by se nejraději vzdala svých vnitřních výhrad a splynula s hodnými katolíka a s jejich jistotami. Jenže jsou to právě oni, kdo se bojí kacířů a štítí se chudoby, a tak se Jiří nakonec podvolí otcově zákazu myslet na svatbu s Helenkou a ona v pláči opouští Prahu po boku svého otce, který si pro ni přišel, a míří za hranice Čech. Pro ni je v tuto chvíli „temno“ tam, kam se vzdaluje od Jiřího, zatímco její otec je šťasten, že ji z této „temné země“ odvádí. Temno tedy znamená ve vrcholné Jiráskově próze víc než rekatolizaci a náboženský útisk. Temný a smutný je u Jiráska svět, který překáží lásce ve jménu názorových rozdílů. Temná je v Temnu každá slepá víra v autority, temná je víra v zázraky, temná je každá nesnášenlivost. Temná je i snaha přizpůsobených vymýtit každou nepřizpůsobivost, byť navenek neprojevovanou. Epilog v Temnu je málo útěšný: Helenčin tichý stesk dráždí k nesouhlasu a provokuje otázky. Svět, z něhož byli tajní nekatolíci vyrváni, pozbyl v Temnu svou dřívější jistotu a klid. Slavnost svatořečení Jana Nepomuckého, kterou se uzavírá v Temnu obraz Prahy, má účinek ne zcela jednoznačný: na okraji zfanatizovaných davů přihlížejí ohňostrojům jedinci s ironií, s pohrdáním i s bolestí. zdroj: http://pohodaveskole.net/l... celý text