Temno
Alois Jirásek
https://www.databazeknih.cz/img/books/76_/76823/temno.jpg
4
212
212
Románem Temno (napsaném v letech 1912 – 1913) se Jirásek zařadil do galerie beletristických obrazů o pobělohorských Čechách. Obohatil jí zejména svou věcnou poučeností, střízlivým přednesem a objektivitou. V září 1723 (více než sto let po bitvě bělohorské) se pan regent Lhotský vrací na Skalku, malý zámeček, pln dojmů a očekávání. Jenže nenadálé setkání s jezuity ho vytrhne z počáteční pohody a navodí v něm dokonce rozmrzelost z vlastního strachu. Dalším protihráčem temných časů je udavač a slídil, muž chtivý moci, správce Čermák. Pod střechou myslivny, začínáme pak tušit jeho budoucí oběti, lidi tiché a pracovité, tajné nekatolíky. Tušení se brzy začne potvrzovat a to hned při uvedení Helenky Machovcové, při její polekané reakci na obrázek svatého Jana Nepomuckého. Uvnitř české společnosti vládne napětí. Rekatolizační úsilí a násilí vrcholí. Památka Jana Husa je nahrazována kultem nového svatého – Jana Nepomuckého. Dlouho chystaná oslava jeho svatořečení roku 1729 pak uzavírá Jiráskův obraz pobělohorské Prahy a všichni nekatolíci v Temnu představeni buď zahynuli, anebo z Čech odešli. A přece román, který takto předvedl moc jezuitů nad Čechami a schopnost Čechů se jí podvolit nese povzbudivé poselství, které však není uloženo v historických událostech, ale v lidských osudech románu. Mezi postavami románu zaujímá zvláštní místo Helenka Machovcová, evangelička, pohybující se jako služebná mezi katolickým panstvem. Na Skalce i v zámožné, milé rodině Březinů v Praze je Helenka přitahována laskavostí svých chlebodárců a málem si vyčítá, že před nimi tají své odlišné vyznání. Když pak do těchto rozpor ještě vstoupí láska k Jiřímu Březinovi, mívá chvíle, kdy by se nejraději vzdala svých vnitřních výhrad a splynula s hodnými katolíka a s jejich jistotami. Jenže jsou to právě oni, kdo se bojí kacířů a štítí se chudoby, a tak se Jiří nakonec podvolí otcově zákazu myslet na svatbu s Helenkou a ona v pláči opouští Prahu po boku svého otce, který si pro ni přišel, a míří za hranice Čech. Pro ni je v tuto chvíli „temno“ tam, kam se vzdaluje od Jiřího, zatímco její otec je šťasten, že ji z této „temné země“ odvádí. Temno tedy znamená ve vrcholné Jiráskově próze víc než rekatolizaci a náboženský útisk. Temný a smutný je u Jiráska svět, který překáží lásce ve jménu názorových rozdílů. Temná je v Temnu každá slepá víra v autority, temná je víra v zázraky, temná je každá nesnášenlivost. Temná je i snaha přizpůsobených vymýtit každou nepřizpůsobivost, byť navenek neprojevovanou. Epilog v Temnu je málo útěšný: Helenčin tichý stesk dráždí k nesouhlasu a provokuje otázky. Svět, z něhož byli tajní nekatolíci vyrváni, pozbyl v Temnu svou dřívější jistotu a klid. Slavnost svatořečení Jana Nepomuckého, kterou se uzavírá v Temnu obraz Prahy, má účinek ne zcela jednoznačný: na okraji zfanatizovaných davů přihlížejí ohňostrojům jedinci s ironií, s pohrdáním i s bolestí. zdroj: http://pohodaveskole.net/l... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Právě jsem dočetla tento román a zároveň viděla i film. Pokud jste viděli jen film, tak doporučuji přečíst knihu. Jiráskovo Temno není tak temné jako film. Postavy nejsou pouze špatní katolíci a dobří protestanti. Kniha je nejprve hodně popisná, je zde mnoho postav a teprve, když se děti nekatolíka myslivce Machovce ocitnou v Praze, tak má děj tempo a spád. Ta část mě hodně bavila a nemohla jsem se od čtení odtrhnout. Autor se podle mě snažil vytvořit postavy tak, aby jejich chování odpovídalo době, ve které žily.
Děj v Praze se zaměřil hlavně na vývoj problematického milostného vztahu dcery myslivce Machovce Helenky a katolíka Jiříka syna bohatého pražského měšťana Březiny.
Mladé lidi rozděluje nejen víra, ale i společenské postavení. Rozloučení oba dva ovlivní i v budoucnosti.
(SPOILER)
Rozsáhlý historický román Temno (1915) patří k nejznámějším a vrcholným dílům Aloise Jiráska (1851–1930). Je to také jeho poslední velký román, pak už následovala jen díla drobnější a nedokončený Husitský král. Temno se odehrává mezi lety 1723, kdy byl v Praze na českého krále korunován císař Karel VI., a 1729, kdy byl za svatého prohlášen Jan Nepomucký a v Praze se konaly mohutné oslavy, jimiž román vrcholí. Dějištěm je jednak Praha a jednak zámeček Skalka u Dobrušky ve východních Čechách. Román zobrazuje dobu pobělohorské rekatolizace, kdy katolíci a zejména jezuité pronásledují nekatolíky, kteří se musí tajně scházet, svoji víru a náboženské knihy tajit a nejednou opustit i vlast...
Hlavními postavami jsou jednak nekatolíci Machovcovi, myslivec Machovec na Skalce a jeho dospívající děti Tomáš a Helenka, jednak pražská katolická rodina Březinových, zejména mladý student Jiří. Důležitou roli hraje také vrchnost na Skalce a mnoho dalších postav v Praze. Po Machovcově útěku do ciziny se Tomáš s Helenkou dostanou do Prahy a sledujeme jednak různé tajné schůzky nekatolíků a Tomášovu touhu uprchnout za otcem, jednak Helenčino okouzlení katolickou vírou a jejími obřady a velmi zvolna se probouzející milostný cit mezi Helenkou a Jiřím Březinou, u jehož babičky je dívka ve službě.
Musím říci, že Temno, které má hroznou pověst, mě mile překvapilo. Jistě, je to zdlouhavé a četba Jiráskova jazyka nelehká, ale děj je bohatý, většina postav mě zaujala a byl jsem velmi zvědav, jak to všechno dopadne, protože napětí nechybělo. Postava pátera Koniáše tu má mnohem menší prostor, než jsem čekal. Zkrátka, Temno jsem přečetl s velikým potěšením podobně jako nedávno Filosofskou historii.
V roce 1950 bylo Temno zfilmováno (režie Karel Steklý).
(SPOILER) Příběh nešťastné lásky dvou mladých lidí, které tragicky rozdělí víra – tajné evangeličky Helenky a zaníceného mladého katolíka Jiřího, na pozadí slavných událostí, spjatých se svatořečením Jana Nepomuckého roku 1729. Asi neprozradím nic nečekaného, když hned na začátku poznamenám, že romantický vztah je na konci románu násilně přerván. Jinak to skončit nemohlo, právě pro ten náboženský rozpor, který se dnes jeví nejen tragický, ale i veskrze nepochopitelný; stejně jako společenské konvence, které by tak jako tak nepřály lásce chudé služky-venkovanky a mladíka z lepších kruhů, navíc kandidáta kněžství. Román je plný tragických postav, nepřátelství vůči tajným vyznavačům kalicha a krutost, s jakou jsou za svou víru a její šíření trestáni, působí čtenáři místy až fyzické utrpení. Jestli z knihy vychází někdo naprosto negativně, tak jsou to především jezuité. I když být misionářem pravé víry katolické je jejich posláním, kterému upřímně věří, někteří z nich ho naplňují až s fanatickým odhodláním. A tím hlavním tu není páter Koniáš, objeví se jen v několika kapitolách... Kniha je to rozvláčná, ale čte se překvapivě dobře. Krásné popisy krajiny i městských panoramat, slavností i bohoslužeb. Teprve na konci, když už jasně tušíte, jak to s Jiříkem a Helenkou skončí, se táhne doslova jako med...
Temno řadím mezi nejlepší Jiráskova díla. Silně na mne zapůsobilo už v cca 18 letech.
Opravdu jsem z Temna zklamán. Od Jiráska jsem četl Proti Všem, které mě velmi zajalo a četlo se dobře. Proti Všem a Temno mají podobnou stavbu; pár nesouvisících dějů se v průběhu potkají a zasahují se. Člověk tedy čeká, že se všechny proudy příběhu některak projeví, což se v Proti Všem dle mne povedlo Jiráskovi skvěle, leč tady...
Už v třetí čtvrtině knihy mně bylo jedno osudu asi půlky postav, jejichž role v knize jsou srovnatelná s automaty v naší době, stojící v pozadí. Pro počet stránek tohoto díla jsem čekal jakési opus magnum, ale dvě třetiny jsou prostě vycpávky. Některé chvíle v knize člověka vskutku napnou a napruží, ale děj vždy pokračuje tuze nudně. Ani konec samotné knihy není zajímavý. Já se vlastně nadále ptám, kde je ta zápletka?
Od A. Jiráska bych doporučil jiná díla.
Nádherné, nádherné, nádherné dílo. Já jsem velkým fanouškem Aloise Jiráska, byť některé věci je nutné brát s rezervou, zejména pokud glorifikuje Rusko. Nicméně toto dílo je krásný příběh o pronásledování nepohodlných Husitů v Českém Království.
Je neuvěřitelné, jak Jirásek dokáže propojovat jednotlivé postavy a události příběhu, nikdy by Vás některé spojitosti ani nenapadly. Líbí se mi, že Jezuitský řád není vysloveně haněn, je zde i ukázána jeho dobrá stránka zejména v Páteru bratranci paní Lerchové.
Závěr celého milostného příběhu mi rval srdce.
Hlavní zápletkou z prvních 100 stran bylo, jak se stará seschlá panna Polexina dívá z okna zámku na pšoukání myslivcova psa. Také jsem se dozvěděl, kdo je ten hodný, kdo je ten zlý a co se asi bude dále dít. Na konci další stovky stránek se už to pozvolna dít začalo. Ale vedla k tomu tak strastiplná cesta a čtenářova muka pekelná, že knihu odkládám a nevrátím se k ní, dokud členové Tovaryšstva Ježíšova neovládnou řád světa, nezakážou televizi, internet a nespálí všechny ostatní knihy. Pak až ochrnu na všechny končetiny a dostanu mladou pečovatelku s bujným poprsím, nechám si od ní zbytek knihy předčítat.... pokud bude číst v negližé.
Škoda že se tématu nechopil protestantský klon MISTRA HENRYKA SIENKIEWICZE, protože pak by byl proti literárnímu P. Koniášovi Boblig z Edelstadtu takový břídil, že by se hanbou za odříkávání Zdrávas pomazal mastí z lichořeřišnice, nasednul na koště zabavené staré bábě Prajzlerce a odletěl k luteránům do Žitavy.
Mé druhé setkání s autorem a opět nejsem zklamaná. Danou dobu popsal dobře, opravdu jsem měla pocit, že jsem nejen na procesích, mších, pálení kacířských knih, ale také jsem zakusila běžný život. A to vše již od prvních stran.
Už na několika jiných místech, kde píšu o Jiráskovi, se zmiňuji, že Temno je Jiráskův vrchol. Tak to cítili i čtenáři, když se ním Jirásek přišel v podstatě v nejzralejším svém věku a po všech těch spisovatelských zkušenostech, navíc v době, kdy zuřila první světová válka a tedy temno bylo ze všech stran. Nezapomeňme, že Jirásek byl nejvyšší národní kulturní autoritou, byl požádán, aby podepsal Kvapilem sestavený Manifest českých spisovatelů do vídeňského parlamentu, všem, kteří se dnes Jiráskovi smějí, bych doporučil podívat se na fotky z jeho pohřbu - zemřela jedna z největších ikon, srovnatelná s Masarykem.
Ale k Temnu. Máločemu se z jeho díla ublížilo tak, jako této knize. Jestli komunisti posunuly významy jeho husitské trilogie a mluvili zcela nesmyslně o kolektivním hrdinovi - on tam nějaký je?, tak Temno bylo zneužito těmi příšernými paralelami názvu , násilnou zjednodušující zkratkou, vztaženou na celou etapu dějin. Kdo nazývá baroko nebo rekatolizaci temnem, nechal se strhnout většinovým zjednodušeným uvažováním.
A je to jenom doklad toho, že Temno nečetl.
Temno je dramatická kniha, kde jednotlivé postavy jsou velmi životné, plasticky vylíčené, s jasnými motivacemi, jejichž osudy se postupně a nečekaně splétají. Žádný kolektivní hrdina. Pro každého, kdo se domnívá, že Temno ukazuje plochost a kulturní chudobu českého národa, tak stačí si přečíst líčení slavností na Vltavě, pestrobarevné, plno"tučné" vybarvení životního kvasu. Samozřejmě Jirásek je proti rekatolizaci a má své pojetí dějin, navíc je to spíš dějepisec-učitel, ale to všechno je rámec, který je Jiráskův a ne komunistů. Jsem tedy pro rehabilitaci Jiráska jako svébytného historického fenoménu, skvělého vypravěče a dramatika, který předkládá své (nekomunistické) pojetí dějin, které tehdy rezonovalo a nyní může být v mnohém živé - i kdyby z jeho obsáhlého díla pro dnešní dobu zbylo životných 5 knih, je to přírodní úkaz. A Temno je na prvním místě mezi nimi.
Můj druhý Jirásek po Psohlavcích. Zajímavé je, že i když obě knihy dělí 30 let, jsou si stylem i kompozicí velmi podobné. Autor opět uvedl na scénu značné množství různých postav a základní linii příběhu doplňuje řada epizod.
K Temnu: Vážím si určité vyváženosti a nejednoznačnosti, postavy nelze rozdělit šmahem na dobré bratry a špatné katolíky. Navíc víra je u většiny z nich vnímána dosti "vnějškově" jako příslušnost k rodině, k předkům nebo ke společnosti přátel než jako niterné lidské přesvědčení. Ani mladý Jiří na mě nepůsobil jako přesvědčený katolík. Snad jen u jezuitů (Koniáše, bratrů Mukařovských) jsem toto vnitřní přesvědčení vnímal, ale tyto postavy působily dosti ploše.
Já fakt nechápu, co všichni máte na tom hnusném starém závislákovi rytíři Lhotském? Dnes by hrál bedny a měl prošňuplý nos...
Samozřejmě jsem to nečetl dobrovolně. Ačkoli cca od 50. strany už vlastně ano, protože zhruba tam se mi začalo dobře číst a pak už se mi četlo jen líp a líp. Vynikající kniha, ve které je všechno: historie, milostný příběh, rozverné pasáže jako ze Švejka, strhující triller. Nevím, jak moc se Jirásek odchýlil od toho, jaká ta doba doopravdy byla. (Dnes je móda trochu zdůrazňovat, že při jezuitských misiích šlo o nenásilné obracení na katolickou víru a že jiráskovské chápání pobělohorské doby jako "temné" je nesmysl.) Ale fascinuje mě, jak toto dílo adorovali představitelé režimu, který praktikoval to samé co Jiráskovi jezuité, ba mnohem, mnohem tvrději. Myslím pány Gottwalda, který napsal dojemnou předmluvu k mému vydání, a Nejedlého, který nám vše ještě dojemněji "vysvětlil" v rozsáhlém doslovu. No, říká se, že Jirásek tu ukazuje v nejlepším světle odvážné evangelíky a v nejhorším světle ty, kteří je pronásledují. Ale nepůsobí to tak na mě. Ti evangelíci se tu ukazují jako úplně stejní náboženští fanatici, jen s tím rozdílem, že jsou v roli pronásledovaných. Machovec dokonce kvůli své "víře a svému "svědomí" zdrhne za kopečky a ponechá dvě dospívající děti na pospas osudu! (To jediné mi na autorovi vadí: že o tom píše, jako kdyby to snad bylo nějaké hrdinství.) Ne, Helenka se nestala obětí "režimu", ve kterém "zlí" katolíci pronásledují "hodné" české bratry; stala se především obětí vzájemné zuřivé netolerance obou stran. Jinými slovy, její spoluvěrci se na ní podepsali úplně stejně jako ti druzí. I oni svým způsobem přispívali k té absurdní náboženské nesvobodě. Ale dál. Kromě těch prvních cca 50 stran se Temno opravdu nádherně čte, kolikrát jsem šel spát opravdu pozdě v noci, protože jsem se od ní neutrhl. Čili výborný příběh, skvěle charakterizované postavy, občas trochu rozvláčnější popisy, hlavně oblečení a všelijakých nepodstatných okolností, ale dalo se to vydržet. Prostě není to kniha pro spěchající čtenáře. Ještě k těm postavám - rozhodně jich není příliš, jak tu někteří píšou, a neměl jsem nejmenší problém se v nich orientovat, protože byly všechny velice svérázné. (Mimochodem, nejvíc jsem nesnášel babu Lerchovou a nejvíc si zamiloval starého pana Lhotského, velmi tolerantního vlažného katolíka s velikým srdcem.) Každopádně Temno velmi, velmi doporučuji, je to opravdu skvostné nadčasové dílo, které rozhodně stojí za přečtení.
Asi si Alois Jirásek nemyslil, že se “Temno” může vrátit v takřka identické podobě i po jeho smrti. Stejně jako jeden z diskutujících kolegů musím říci, že jsem přešťastný, že si Jiráska vychutnávám ve zralém věku. Než jsem ke knize přistoupil, byl jsem částečně nejistý ohledně ideologičnosti popisu té doby Jiráskem. Nyní jsem přesvědčen, že popis je tak věrný, jak toho byl Jirásek ve své době schopen a velice se blíží realitě. Ve skutečnosti málokdo Jiráska četl, ale mnohý nesmyslně komentuje, ale spíše dokola opakuje “profláklé” teze o Jiráskově přepjatém vlastenectví. Lidé čtěte!!!
Temno si svou pověst jako nejhorší české klasiky nezaslouží. Není to zrovna nejčitelnejší dílo, moc tomu nepomáhá archaický jazyk. Ale líbili se mi hlavní hrdinové, že konec není psaný na sílu a že se to snaží o nějakou realističnost postav a prostředí
Dobře, já to napíšu - bylo to nečitelné. Temno bylo součást povinné četby, takže jsem vyvinula velké úsilí se do knihy začíst. Nakonec jsem to vzdala a stáhla jsem si referát z internetu jako všichni ostatní. Podotýkám, že jsem historické romány zbožňovala a zhruba ve stejné době hltala Čachtickou paní (kterou jsem přečetla několikrát) a Jméno růže. Ale Aloise Jiráska UŽ NIKDY!
Temno, stejně jako zřejmě všechny Jiráskovy knihy jsou pro milovníky historie za odměnu. Není to jednoduchá četba, se kterou jste hotovi za dva večery. Je třeba si ji užít a nespěchat. Dnes jsou již Jiráskovy představy a názory o rekatolizaci, Jezuitech a době pobělohorské obecně i vyvráceny, ale i přesto se jedná o nádherný popis nelehké doby, která se v různých obměnách mohla opakovat a opakovala se docela i nedávno. Autor se snažil být občas i objektivní, ale moc se nedařilo ;ú Postav je mnoho, ne všechny je snadné si zapamatovat, k většině si však čtenář dokáže vytvořit vztah i emoce. Nejvíce mne zasáhl popis deklamátorova nešťastného konce s kalichem v rukou...Popis barokní Prahy, svatořečení Jana Nepomouckého je také zážitek. Přesto si myslím, že je třeba mít určité historické povědomí a znalosti, jinak bude čtenář tápat a kniha mu moc radosti nepřinese ;)
Štítky knihy
Praha baroko zfilmováno 18. století jezuité, Tovaryšstvo Ježíšovo protestantismus jezuita Antonín Koniáš, 1691-1760 rekatolizace
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Nádherné čtení.