Čelákovice, Sedlčánky a Záluží v soukolí kolektivizace (1949-1960) bazar

Téma kolektivizace patří v odborné literatuře vydané po roce 1990 mezi hojně zastoupené a počet odborných příspěvků se stále rozrůstá. Nebylo tomu tak vždy. Ve 40. a 50. letech 20. století šlo především o propagandistické brožury a až v následujících dvou desetiletích se setkáváme s kritičtějšími pracemi, které ovšem fungují v mantinelech marxistické historiografie. Zásadní zlom přišel s rokem 1989. První léta bádání o tématu jsou spojená s popisem kolektivizace skrze popis stranické a represivní mašinerie, až v posledních letech se výzkum zaměřuje na individuální lidské osudy, zpracovávají se jednotlivé kraje, okresy nebo obce. Ke slova tak přichází mikrohistorie. V případě okresu Brandýs nad Labem nedošlo dosud ke zpracování tématu kolektivizace a tato kniha tak do jisté míry splácí dluh. Čerpá z široké škály archivních fondů a materiálů z muzeí. Samozřejmostí je práce s dobovým tiskem a odbornou literaturou. Kolektivizace je tak sledována především po administrativní stránce, ale díky pramenům osobní povahy (a svědectvím pamětníků) se kniha věnuje i konkrétním osudům místních zemědělců. Zaměřuje se na kolektivizaci venkova v Čelákovicích, Sedlčánkách s Císařskou Kuchyní a Záluží. Nejprve však vymezuje pojem kolektivizace. Jedná se o často užívaný pojem, a to nejen v dobových dokumentech, ale i v dnešních médiích. V nejobecnější rovině by šlo kolektivizaci přeložit jako zespolečenštění a podřízení fungování práce a života v obci politice Komunistické strany Československa. Projevem tohoto podřízení potom bylo zakládání jednotných zemědělských družstev a farem státních statků. Už sám pojem družstevnictví vzbuzuje otázky. To mělo v českých zemích dlouhou tradici sahající hluboko před první světovou válku. V obcích vznikaly různé kampeličky, mláticí, výkupní, vodní a mnohá další družstva. Nejinak tomu bylo v Čelákovicích a Sedlčánkách. Na to byly navázány družstevní prodejny a jiné výhody, které zemědělcům usnadnily práci. Zásadní rozdíl tu však byl - dobrovolnost. Zatímco ke vstupu do družstev nikdo nikoho nenutil, u těch jednotných po roce 1948 už tomu bylo jinak. Řada zemědělců tam vstoupila pod nátlakem. Jak tato kniha dokazuje, nátlaku bylo velmi mnoho, a to bylo i důvodem špatného fungování zemědělských provozů, nízké pracovní morálky a neschopnosti plnit státem předepsané zemědělské dodávky. To bylo úměrné narůstajícímu tlaku na místní úspěšné zemědělce, které potkal postih. Nejmarkantnější je případ Jaroslava Tykače ze Záluží, který byl odsouzen a vysídlen. Josef Koštíř ze Sedlčánek byl de facto vykořeněn ze své padesátihektarové usedlosti a odešel pracovat do továrny a později i do jiného kraje. Nevíme, jestli se dá mluvit o štěstí, ale relativně rychlé nápravy se dočkal první předseda družstva v Čelákovicích Josef Bodlák. Ten skončil později jako traktorista. To jsou jen nejkřiklavější případy, ale těch dalších jsou desítky. Lidé byli pod silným tlakem, jejich životní úroveň byla velmi nízká a v průmyslových Čelákovicích byla stále vidina toho, že je snadnější odejít pracovat do továrny. Až ve druhé polovině padesátých let se dá hovořit o zlepšení práce zemědělských provozů. Souvisí to se zlepšením mechanizace zemědělské výroby, příchodem zkušenějších odborných pracovníků, užíváním umělých hnojiv a množstvím dalších faktorů. Bez ohledu na množství negativních jevů v počátcích kolektivizace položil proces v dalších desetiletích předpoklady k potravinové soběstačnosti země. Dnes již víme, že JZD pád režimu nepřežila a na druhé straně se k soukromému hospodaření vrátilo jen mizivé množství zemědělců. Zašlou slávu družstva připomíná pouze soukromá zemědělská farma v Sedlčánkách, která se nachází v místech bývalého Jednotného zemědělského družstva.... celý text