O medvědovi, který chtěl do opery bazar

https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/5477/o-medvedovi-ktery-chtel-do-opery-5477.jpg 5 4 4

Všechno je v téhle pohádce tak trochu nadivno. Medvěd čas od času není medvěd, veverka není veverka, vycpaný medvěd v muzeu není mrtvola a kodiak není kodiak. Protože… Protože hlavní hrdina je prazvláštní a zcela netypický medvěd, který tak úplně nechce být medvědem. Vycpaný medvěd v muzeu je jen důvtipný maskovací manévr, jak přelstít pronásledovatele. Veverka je jen přezdívka pro medvědici, která zručně šplhá po stromech a Kodiak je jen přízvisko pro obyčejného českého medvěda brtníka, který se ve skutečnosti jmenuje Jaroslav, ale má velice hustou srst. Z výše řečeného, jakož i z názvu knihy vyplývá, že jde o medvědy. A také trochu o operu, ale opravdu jen trochu. Protože záhy se touha hlavního hrdiny zavítat mezi lidi do města (a zejména do opery) promění v pocit odpovědnosti za jiného medvěda, těmito lidmi pronásledovaného (respektive krásnou medvědí slečnu), a vyprávění prolne v klasickou pohádkovou moralitu o kontrastu dobra a zla, civilizace a přírody či zdravého (zvířecího) rozumu a nezdravých (lidských) předsudků. Pokud začne zvídavý čtenář pátrat v paměti, odkud se vzal autor tohoto zdánlivě cizokrajného jména, bude to mít složité a kniha mu v tom příliš nepomůže. Neobsahuje totiž jediný údaj, který by čtenáře alespoň nasměroval. Podstatně lépe na tom budou příznivci fotografie: Robert Silverio (narozen 1965 v Praze) studoval angličtinu a italštinu na FF UK a vystřídal řadu profesí (asistent režie, referent v Úřadu pro odbyt jaderné energie, uklízeč, rekvizitář, středoškolský pedagog); dnes přednáší na pražské FAMU historii a teorii fotografie. Fotografuje, vystavuje, publikoval dvě odborné monografie (Karel Cudlín, Postmoderní fotografie). A stal se otcem. A napsal svému synovi pohádku o medvědovi. Poté ji nabídl k vydání v nakladatelství Paseka. A tak lze říct, že v oblasti literární tvorby je Robert Silverio vlastně debutantem. Odtud také pramení občasná stylistická topornost, která však neruší tok vyprávění ani nesporné kouzlo příběhu. Protože pohádka o medvědovi, který zavítá do veskrze člověčího města, má především schopnost čtenáře okouzlit. Počínaje užitou „medvědí logikou“ a konče humorem. Autor vsadil na dobrou kartu. Od začátku do konce nezapomíná kromě líčení hlavní dějové linky také na vedlejší rovinu, jež se rozprostírá mezi tím, co medvěd Jaroslav alias Kodiak chápe, a co už se nalézá mimo jeho chápání. A naopak. Lidé na tom oproti tomuto podivnému medvědovi nejsou o mnoho lépe. Často jde o drobná nedorozumění, přehmaty anebo přeřeknutí, ale většinou jsou to vtipné situace s notnou dávkou absurdity, a to je z hlediska dětského čtenáře vděčný vklad. K humornému zabarvení přispívají i ilustrace Adolfa Borna, jež nenásilnou a přirozenou formou odkazují na ideální věk čtenářů. Vtipné jsou i některé poznámky pod čarou (a není jich v knize málo), které mají sloužit jako pomůcka u slov náročnějších, převzatých ze slovníku dospělých. Dítě se takto kupříkladu dozví, že bulvár jsou noviny, které mají mnohem víc barevných obrázků než textu, takže je kupují lidé, kteří v podstatě neumějí číst. Inkognito znamená, že lidé nevědí, kdo jste – například že jste medvěd. Anebo že politicky korektní medvěd je takový medvěd, který neoznačuje lidi za tupce jen proto, že je za trochu tupé považuje. Hlavní hrdina je tedy medvěd. Medvěd, který touží po lidském prostředí. A tak pilně nastuduje poněkud zastaralou příručku „Bručímež po lidsku snadno a rychle“, jednoho krásného dne se sebere, opustí domovský les a vydá se rovnou k cíli. Za pomoci čarodějnické dvojice se převlékne do lidských šatů, ubytuje se v lidském hotelu, nechá se lidmi okrást, navštíví operu, naučí se telefonovat, seznámí se s několika odborníky na medvědy, dvěma přátelskými psy a pár netopýry a zachrání lásku svého dětství, atraktivní medvědici s rezatou srstí na břiše. Vrchol příběhu nastane, když je medvěd omylem přizván, aby pronásledoval sám sebe a poskytl o tom lidem zasvěcenou přednášku. Pohled Kodiaka – který se snaží mluvit jako člověk (tedy z pozice člověka) k lidem o medvědech, přičemž o těchto lidech ví, co si o medvědech myslí, a musí nutně zaujímat stanovisko medvěda, a tak jsou z toho posluchači zcela tumpachoví – by obstál i po boku zkušených vypravěčů daného žánru, nemluvě o drobnostech, kterými je pohádka prostoupena od začátku do konce. Například medvědova úvaha nad cedulkou Nerušit!, jež se zavěšuje na dveře hotelového pokoje, a kterou by Kodiak nejraději přepsal do podoby: Vzbuďte mne na jaře. Anebo meditace medvěda, převlečeného za člověka, nad pravdivostí úsloví Šaty dělají člověka. Jediné opravdu tísnivé téma patří městu jako veskrze depresivnímu zastavěnému prostoru, sestávajícímu se z koridorů připomínajících svobodomyslnému medvědovi soutěsku. A soutěsce se přece všechna rozumná zvířata raději vyhnou! Především proto žijí v lese, kde mohou kráčet dopředu, dozadu, doleva i doprava podle toho, kdy a jak je napadne. Nikoli ve městě, kde mohou pouze tam, kam je nekonečné řady šedých nepřátelských budov nasměrují. Příběh symbolicky vrcholí ve slepé uličce. Řečeno obrazně i doslova: protože právě ve slepé uličce je muzeum, kde se skrývá ohrožená medvědice, a odkud ji medvěd Jaroslav zvaný Kodiak musí bezpečně odvést zpátky do lesa, daleko od nepřátel lidí, od zhoubné civilizace. Ale lidstvo jako takové nakonec nedopadne nejhůř – naději pro ně představují jeden chlapec a jedna žena, kteří ohroženým medvědům nezištně pomohou. A vyslovení této naděje je současně také klasickým pohádkovým happy endem: vítězstvím dobra a také příslibem, že to s námi lidmi ještě není úplně k zatracení. ... celý text