100 knih, které otřásly světem

05.08.2023

nebylo to rozhodně špatné , zajímavé info , některé uvedené knihy jsem četl , v knize by si místo zasloužilo více knih třeba, Boccaccio Dekameron, Julius Ceasar Zápisky z války galské atd.

24.04.2019

Strašně jsem chtěl mít tuto knihu rád. Moc a moc jsem se snažil, ale vždy, když se zdálo, že autorovi budu moci odpustit mnou chápané prohřešky u některých titulů, tak je zopakoval znovu a znovu. A tak i přes mé upřímné přání se s knihou po dočtení rozcházím se smíšenými pocity. Předně je koncept rozhodně hodný pochvaly a svým encyklopedickým záběrem rozhodně může leckterému čtenáři rozšířit obzory. Sám se považuji za znalého čtenáře (byť jsem nečetl vše o čem znalosti mám) a i tak mi kniha odhalila hned několik titulů o kterých jsem ani nevěděl, že existují. Už v úvodu sám autor přiznává, že se jedná vlastně o soubor esejí, že výběr byl eklektický (vzhledem k množství knih na světě se snad nic jiného nedalo očekávat) a že jde o jeho subjektivní hodnocení. Ovšem to by bylo čtenáři jasné i bez upozornění autora - a tím nastává má první (a pohříchu nikoliv poslední) výtka. Jakýkoliv seznam musí být subjektivní, když při ničem jiném tak při svém výběru knih. Autor byl alespoň takovým profesionálem, že uvedl knihy o kterých, nebo alespoň jejich autorech měl nevalné mínění. Můj problém s jeho subjektivitou spočívá ve zpracování látky. Například uvedu jméno John Locke - kdokoliv přečetl knihu hned pochopí. Autor Johna Locka neměl rád, dozvídáme se to již v úvodu a následně v mnoha a mnoha příspěvcích. Někdy věcně u autorů Lockem ovlivněných či žijících v jeho době, ale mnohdy také u autorů s Lockem naprosto nesouvisejících, kde je zmínka o Lockovi připojena jen tak pro formu. Dávám příkladmo Lockea, ale podobné schéma se opakuje i u jiných autorů. Časté jsou situace, kdy si Seymour-Smith váží knihy, ale nikoliv jejího autora a tak dodá několik odstavců o jeho lakomosti, či sexuálních preferencích a podobně. Co se tím snažím říci je, že autor se nikterak nesnažil korigovat své pocity a tím se jakkoliv chatrné zdání objektivity často naprosto rozplývá. Lze také vytknout, že v některých příspěvcích autor věnuje většinu času spisovateli a jeho životu či jeho jiným dílům a na samotnou knihu zbude prostor na pouhém jednom odstavci. Velice mě takový nekonzistentní přístup na esejích rušil. Ovšem i tak u příspěvků, které autor obdivoval nebo alespoň potlačil svou antipatii, do té míry, že nebyla patrná, bylo čtení obdivuhodně kvalitní. Informace byly věcné, kusé, tam kde to stačilo, detailní tam, kde to bylo potřeba. Mnohokrát přišel s vhledem, s kterým jsem se nesetkal a byl rozhodně novým světlem na starou tématiku. Naneštěstí měl-li bych to hodnotit, tak poměr kvalitních esejí vůči předpojatým (nazvěme je třeba tak) byl 1:2 a tak jsem měl spíše rozpolcené pocity. Potenciálnímu čtenáři bych doporučil přečíst ke každé knize, která vás zajímá jednu, o které jste buď neslyšeli nebo na vás nijak nezapůsobila, třeba mezi nimi objevíte pár pokladů jako já.

18.10.2017

Já se domnívám, že autorovým záměrem nebylo ani tak čtenáře seznámit s obsahem vybraných knih (to by měl v hrubých obrysech tušit snad každý), jako spíše s důvody, proč právě tyto knihy a jak svět ovlivnily, nebo jím otřásly. A dle mého se mu to povedlo velmi vtipně. Mě se kniha líbila.

03.11.2016

Tvrdit, že autor knihy má "dar popsat něco trefnou poznámkou" je přinejmenším zcela mimo mísu. Právě neschopnost autora vyjádřit se stručně, srozumitelně a s nějakou stravitelnou stylistikou je důvodem, proč jsem knihu po těžkém prokousávání se kapitolami odložil.

Což o to, nápad esejisticky zhodnotit 100 nejdůležitějších knih lidstva je ambiciózní a už jen z toho důvodu, že se záměr autorovi povedl, nemůžu dát méně než tři hvězdy. Dílo je bezesporu výjimečné a je evidentní, že si s ním dal autor měsíce, ne-li léta práce.

To ovšem neomlouvá formu, s jakou se Seymour-Smith vyjadřuje. Pokud čtenář komentovanou knihu nezná, zpravidla se ani nedozví, o čem je. Autor používá složitá šroubovaná souvětí, v nichž se často ztrácí smysl sdělení. Přeskakuje od životopisu k filozofii, od filozofie k historickému kontextu a od historického kontextu zase k životopisu. Většinou se tak nedozvíme, proč konkrétně je ta a ta kniha titulem, který otřásl světem. Velká škoda. Ale třeba udělal chybu překladatel. Anebo jsem knihu četl intelektuálně unaven....

Na jedné straně jsem ráda, že jsem knihu přečetla, současně však nevím, zda me o něco obohatila. Souhlasím s názorem, že pokud člověk danou knihu četl, rád si k ní přečte komentář a může si vyvodit závěr. Pokud však knihu v ruce neměl, tak Smithovy připomínky mu obzory nerozšíří. V což jsem trochu tajně doufala. Ač je autor svým přístupem, myšlením a způsobem psaní blahořečen, myslím si, že menší počet závorek, jasnější a k věcipřistoupivší způsob by byl daleko čitelnější a tak přístupnější většímu počtu čtenářů.
V zásadě ve mě kniha neevokuje žádný pocit a celé to na mě působí prvoplánově. A pokud tomu tak není, tak jsem asi prostě nicnepochopivší křupan. Ale současně připouštím, že jsem si ji ráda přečetla a klidně se k některým dílům vrátím.

15.09.2015

Myslím, že kniha není moc použitelná, pokud si chce člověk udělat představu o knihách, které nezná.
Ale komentáře ke knihám, které člověk +/- zná, jsou poměrně zajímavé a vtipné.
Třeba: "Každý vzdělanec v jednom důležitém ohledu je, anebo není kantovec."