1812 - Napoleonovo ruské tažení

10.08.2020

Každý, kdo má sílu a hlavně žaludek na to, aby přečetl tuhle knihu až do konce si zcela jistě uvědomí, že válka je děsivá, zvrácená a nechutná záležitost po celou dobu lidské historie a že představa rytířských střetů na bitevním poli, vedených geniálními vojevůdci a loajálními vojáky v pestrých uniformách napoleonské éry je nesmysl. Je tristní, že válečný zločinec a masový vrah Napoleon má v pařížské Invalidovně hrobku, proti které ta Leninova u kremelské zdi vypadá jako pastouška. Jakému obrovskému utrpení byli vystaveni všichni ti vojáci, ale hlavně nevinní civilisté? Zpustošené země, mraky mrtvých a to zdaleka nejen vojáků. Nakonec, Kovařík popisuje celkem nemilosrdně a bez obalu, jak se všichni účastníci konfliktu chovali. Připadá mě trochu přehnané, jak zdůrazňuje, že i Rusové se doma chovali jako zvěř a neopomene opakovat, že zajatce vraždili i Rusové a dokonce i mužici. Poněkud si protiřečí i co se týká Kutuzova, snaha dokazovat, jak byl bezcharakterní a vlastně nic nevymyslel je stejně přehnaná jako sovětská "historiografie" eliminující všechny "Nerusy" a pomlouvající naopak Barcalye de Tollyho. Chabá je i ona argumentace, že Kutuzov svým pararelním pochodem měl stejné ztráty jako Francouzi (či spíše Napoleonova armáda) - je rozdíl, jestli se 4/5 nemocných Rusů z oněch 50 tisíc, co z Kutuzovovy armády vypadlo, uzdravilo a naopak, jestli těch francouzských 9/10 zahynulo. Nejsem rusofil, ale řada soudů pana Kovaříka není prostě objektivní. Stejně jako jeho posměch na adresu pruského krále. Byl snad uzurpátor Napoleon a jeho lidé charakterní lidé? Ono i to určité omlouvání Napoleonova útoku tím, že ho Alexander chtěl napadnout později je až příliš podobné argumentaci Hitlera, proč napadl Sovětský Svaz. A tak nejcennější částí knihy je kromě přehlednosti a chronologie ono obrovské množství zakomponovaných vzpomínek účastníků. Tedy těch, co přežili. Mezi peklem Stalingradu za druhé světové a tím, co se odehrávalo na smolenské silnici není žádný rozdíl. A tak zůstali v celé knize jediní dva lidé, ke kterým jsem cítil sympatie a respekt - onen ruský partyzán Denis Davydov, jehož literární projev nepřekvapí, jednalo se o básníka z okruhu A.S.Puškina a především "našeho" maršála a pozdějšího titulárního vítěze další děsivé apokalypsy u Lipska - Karla Filipa Schwarzenberga. Jeho dilema, jak se vlastně zachovat - byl v přátelských vztazích jak s carem Alexandrem tak s Napoleonem, k Francii neměl příliš přes všechno kladný vztah (zúčastnil se všech válek proti Francii od doby revoluce) a poznal i na vlastní kůži, co znamená být spojencem Francie, když byl nucen spolupracovat s francouzským generálem Reynierem, velícím saskému sboru muselo být bolestné a unavující. To, že se skutečně zachoval maximální stupeň volnosti a vyvedl 2/3 své armády mu slouží ke cti. Nebyl zrádcem, jak ho dehonestující francouzští vrstevníci a historici. Stejně jako pro něj muselo být utrpením později velení spojeneckým armádám s triem monarchů v zádech.
P.S. Snad nic by nebylo poučnější pro naše východoevropské sousedy, než kdyby si zapamatovali následující Napoleonovo prohlášení směrem k Alexandrovi před zahájením konfliktu: "Nepomýšlím na obnovu Polska, zájmy mého lidu nejsou s touto zemí spojeny, jestli mě ale donutíte k válce, použiji Polsko proti vám." A to platilo stejně tak dřív, jako dneska a ne jenom ze strany Francie. O to je smutnější kolik polských vojáků pod Napoleonem bojovalo a padlo v naivní víře, že přichází, aby Polsko osvobodil.