40 dní pěšky do Jeruzaléma
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/336450/bmid_40-dni-pesky-do-jeruzalema-Dcp-336450.jpg
4
2985
2985
22letý muž jde pěšky 1400 kilometrů do Jeruzaléma. Pořád se ztrácí a je trochu nešikovný, potká ale dobrý lidi. Jak to skončí: do Jeruzaléma dojde, ale pak ho na letišti málem zabije raketa. Komu to můžeš koupit: komukoliv ve věku 14–99 let se smyslem pro humor. Seznam alergenů: obsahuje vtipy o náboženství a tlustých lidech.
Přidat komentář
Četlo se to mile, smyls pro humor a sebeironii, děĺání šaška sam ze sebe..
Vlastně jsem si titul od pozéra Ladislava nechtěla nikdy přečíst, ale hodil se mi bezvadně do čtenářské výzvy. Nicméně, kniha je psaná s lehkostí a perfektně poskládanými navazujícími myšlenkami.
První díl, který čtu jako druhý v pořadí. Musím uznat, že se mi zdá o chlup z Ládíkovy blonďaté hlavy lepší, byť je to prvotina. Asi to bude tím, že to vlastně kniha ani být neměla, jak jsem se tak dočetla. Text je psaný s entuziasmem a působí na mě přatelštějším a hřejivějším dojmem než Buddhisté a komunisté. Hlavně byl taky hodně zajímavý. Dozvěděla jsem se víc o lidech než o kraji, ale to mi vůbec nevadí. Skvělé čtení!
Četlo se to hezky ALE...
Autoruv humor mi moc nesedí ikdyž tu samozřejmě byla řada úsměvných situací avšak hlavním kamenem úrazu pro mě byl nesympatický styl vlastní cesty ala "dejte mi někdo čaj a jídlo". Od určité části knihy mě to už vyloženě vytáčelo a ač se pak objevila zmínka o Jaroslavově finanční výpomoci kterou zaslal tak mi to prostě nesedělo. Sám se občas pěší turistice věnuji ikdyž v zanedbatelné míře oproti autorovi, ale že bych měl někomu stát za plotem aby mě pozval na něco to prostě ne. Obzvlášť když autor ty peníze na to aby se po cestě živil sám má ale prostě mu to takhle vyhovuje. Mě ne a bohužel je mi to dosti nesympatické.
Čekala jsem jen nějaký vtipný popis cesty napříč Tureckem. Ale ve skutečnosti je v té knížce taková síla! Tolik myšlenek o lidech, bytí a vlastnostech člověka, až to není možné. Tuhle knížku určitě nedržím v ruce naposledy. Rozhodně stojí za přečtení. Zjistíte při ní, že na tom nejsme vůbec špatně, máme tolik možností, vymožeností. Navíc je to i vtipně popsané, téměř u každé stránky jsem se musela nahlas smát. Prostě pecka! :)
Viděla jsem před nějakou dobou rozhovor s Ladislavem a ten chlapík mi přišel strašně nesympatický. Do Čtenářské výzvy jsem měla původně v plánu přečíst jinou knihu, ale nedařilo se mi jí sehnat. Bratrova přítelkyně má 3 Ziburovy knihy a tak jsem si řekla, že to zkusím. A jsem velmi mile překvapena. Dlouho jsem nečetla nic tak oddychového a zábavného zároveň. Občas jsem musela ke čtení vzít telefon a vygůglit si o jakém městě zrovna čtu, ale to mě nijak nevadilo. Teď přemýšlím, že bych si půjčila i ostatní knížky a početla si.
Pro mě osobně Ladislav líp píše než se vyjadřuje v rozhovorech :)
Ze začátku jsem chtěla dát více hvězdiček, kniha je napsaná pěkným stylem a obsahuje pár velmi zajímavých myšlenek, ale čím jsem četla dál, tím zbytečnější mi připadá sepisovat tuto konkrétní cestu jako knihu. Nedávno jsem četla blog o cestě přes Rusko, který je psán velice podobně, ale bavil mě víc, protože se tam narozdíl od této cesty i člověk něco více dozvěděl o zemi. Zde mi knížka od půlky přišla pořád dokola na téma "nic zajímavého jsem neviděl, k někomu jsem se vecpal na jídlo/čaj, bolely mě nohy..", což mi přijde prostě škoda.
Mimochodem, nepřestává mě překvapovat ta pohostinost lidí - to si buď autoři musí snad vymýšlet (v obou zmíněných cestopisech), nebo jsme jednozačně nejlakomější národ na světě :-o
Mě snad mrzí jen to, že autor do knihy nepřidal nějaké fotky z cest. Za to mu tu jednu * sebrat musím.
Nebýt Čtenářské výzvy, nikdy by mě nenapadlo sáhnout po cestopisu. Jsem zvyklá na docela jiný žánr, ale tohle mě dostalo. Když pominu základní do očí bijící fakt, že pan Zibura si to vykračoval v dosti nepříznivých podmínkách nějakých 1400km, tak jsem během čtení knihy nevycházela z úžasu, jak neuvěřitelný má na svůj věk rozhled, vzdělání, patrně i značný jazykový talent, lásku k lidem a to vše dokáže zabalit do laskavého humoru. Atmosféra a nálada, která z knihy dýchala donutí snad každého zamyslet se nad sebou a nad svými malichernými bolístkami. Po dočtení jsem musela okamžitě vyhledat fb profil autora a prohlédnout si fotky z této pouti, opravdu zírám s otevřenou pusou a autorovi tleskám.
Vtipně napsané, hodně jsem se pobavila a taky něco dozvěděla. Ovšem na živo je autor ještě lepší:)
Bozi.. Neskutecne vtipne, pritom jsou tam i vazne myslenky, ale tak nejak s nadhledem, jsem proste nadsena. Uz dkouho me zadna kniha nenadchla tak strasne moc...
[audiokniha]
Nejsem cestovatel, a už vůbec ne baťůžkář. O to více mě lákalo si poslechnout knihu člověka, který takový je. Kniha je popisem příhod poutníka, mladého kluka, který se těší pohostinnosti místních, bojuje s puchýři, rozhodnutím, kde umístit svou hamaku na spaní a zda se zúčastnit různých oslav, na které ho místní berou. S Ladislavem Ziburou spíše prožijeme každodenní neplánovaná dobrodružství při setkání s místním koloritem, než chození po památkách nebo hluboký vhled do kultury. Prostě zábavné čtení o putování kluka, co se pěšky vydal na výlet do Jeruzaléma :-)
Se svou první volbou do cestopisné čtenářské výzvy jsem nebyla úplně spokojená, „Cesty“ Michaela Crichtona představovaly spíše změť různých pošahaných postřehů. Ze zdejších komentářů jsem usoudila, že pouť Ladislava Zibury bude mému naturelu bližší: zašněrovat spolehlivé boty, na záda krosnu, rozpohybovat nohy a hurá do neznáma. Já bych teda vybrala krajinu více lesnatou a méně lidnatou, rozhodně bych nepohrdala mapou a spoléhala raději na sebe, než na ochotu lidstva pomáhat cizincům, ale každý holt máme svůj styl a priority.
Vždy je nejlepší poznávat svět na vlastní oči, získávat osobní zkušenosti, přesto mě osvěžilo nahlédnout na cestování optikou člověka (až nechutně) pozitivního, který zatím nepoztrácel ideály a optimismus. Poutníkovy úvahy, humor a sebeironie obvykle představovaly velmi příjemnou přidanou hodnotu k zážitkům. Ty se skládaly převážně z chůze v podělaném vedru, z puchýřů, žízně, pozvánek na čaj, žvanec + přespání, zkrátka z množství krátkých kontaktů veselých i k zamyšlení.
Z vydaných knih jsem zvolila „40 dní do Jeruzaléma“ ze dvou důvodů: chtěla jsem se dozvědět více o Izraeli (leč dominovalo Turecko) a sama se na Blízký východ nechystám. Ládík může tamní pohostinnost opěvovat třeba do alelujá, do podobně žhavých oblastí (ohledně podnebí i politické situace) mě nic nenaláká ani za zlaté prase s platinovými selátky.
Zatímco jsem pročítala neutuchající hold muslimské mentalitě, vkrádala se mi do hlavy taková kacířská myšlenka: jak by těch téměř 40 dní probíhalo, být Ládík žena? Fyzicky vnadná modrooká blondýna, psychicky zcela totožný člověk - lautr stejná povaha a touhy: chovali by se k Ladislavě všichni zrovna tak nezištně přátelsky a vstřícně? Možná ano... já to na sobě testovat nehodlám, růžové brýle mi kamsi zmizely současně s mládím.
I když pouť s mlaďochem byla fajn, cestopisy zřejmě nadále zůstanou na okraji mého čtenářského zájmu. Radši si někam vyšlápnu. Abych nezapomněla: palec nahoru za komiksové stripy. 70-75%
"Pocit štěstí podle mě není výsledkem okolností, ale především vlastního rozhodnutí... Náš život neovlivňuje to, jaký svět skutečně je, ale jen to, jak k němu přistupujeme."
Je vidět, že Ládík ke světu přistupuje správně, s pohodou a úsměvem. Moc hezky čtenářům připomíná, že lidé jiných kultur a jiného vyznání se od nás zas tak moc neliší, ale že jsou to převážně pořád jenom lidé. V případě této pouti velmi milí a pohostinní. Klobouk dolů před autorovou odvahou a vytrvalostí.
"Nemít nic před sebou totiž znamená mít všechno za sebou."
Velice vtipně napsaný cestopis o cestě do Izraele přes Turecko, který mě chytl hned od první stránky, bohužel pak už to upadá do stereotypu jako Ládíkovo putování. Jelikož jsem byl zrovna na dovelené jak v Řecké tak i Turecké části na Kypru, přišla mě velice vhod. Neuvěřitelná pohostinost chudých Turků, až mě přišlo, že ji Ládinek dost zneužíval za což ubírám jednu hvězdičku. V knize je dost zajímavých postřehů a mouder se kterými naprosto souhlasím za což přidávám jednu hvězdičku. Do dnes jsem si myslel, že bych na dovolenou sám nikdy nejel, ale nakonec jsem ji si náramně užil lépe než s nějakým otravným idiotem. Samota má svoje neopakovatelné kouzlo, člověk se lépe seznámí s místními lidmi a také pozná sám sebe co vše zvládne, ale pěšky 1400 km bych nedal. Rád poznávám, spaní pod širákem mě taky nevadí, ale puchýře na nohách a nedostatek hygieny by mi dost vadilo.
Musím uznat, že účast ve čtenářské výzvě není místy vůbec na škodu. Nejsem bůh ví jaký čtenář a pokud již sáhnu po knize tak jedině po žánru, který mne oslouje. Jen díky vízvě jsem nucen změnit zaběhnutý stereotip a okusit i z jiného soudku (žánru). A ejhle - ono i toto není vůbec špatný. Náhodný výběr mi vložil do ruk tuto knihu a ona mne zaujla , místy pobavila a možná i určitém smyslu inspirovala.
Muj prvni cestopis a jsem nadsena. Krasne, zabavne napsano. Nekolikrat jsem mela chut se sbalit a take vyrazit na pout. Uzasny zazitek.
Jsem ráda,že díky čtenářské výzvě se dostanu i ke knihám které jinak skoro vůbec nečtu. Tato kniha se mi moc líbila. Asi občas sáhnu v knihovně i po tomto žánru.
Štítky knihy
přátelství deníky humor Turecko Izrael cestopisy cestovatelé poutníci české cestopisy pěší turistika
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Velmi milé čtivo. Měla jsem tu čest být na přednášce (ke třetí knize) a teprve poté jsem si první knihu přečetla. Baví mě to, je to vtipné, místy trochu přehnané, ale ráda odpustím. Není to kdovíjaký literární skvost, ale coby lehké čtení před spaním nebo v MHD mě to prostě baví a za to dávám vyšší hodnocení.