40 dní pěšky do Jeruzaléma
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532979/bmid_40-dni-pesky-do-jeruzalema-65dda49fb546a.jpg
4
2994
2994
Obsah: 22letý muž jde pěšky 1400 kilometrů do Jeruzaléma. Pořád se ztrácí a je trochu nešikovný, potká ale dobrý lidi. Jak to skončí: do Jeruzaléma dojde, ale pak ho na letišti málem zabije raketa. Komu to můžeš koupit: komukoliv ve věku 14–99 let se smyslem pro humor. Seznam alergenů: obsahuje vtipy o náboženství a tlustých lidech.... celý text
Přidat komentář
Asi bych se ke knize nedostala, nebýt audio verze, kterou skvěle načetl Miloň Čepelka, ale nelituji, naopak, příjemné, nadsázkové, sebeshazující vyprávění mladého muže s bonusem poznání a obohacení.
Velmi veselý popis putování mnohdy nehostinnou krajinou, setkávání s lidmi různých národností a kultur a zkušenosti často k nezaplacení...
ukázka: Jaká bude další cesta? To nevím. Ale jsem si jist, že nějaká bude. Nemít nic před sebou totiž znamená mít všechno za sebou.
Krásná kniha. Sama Jeruzalém, jako město, zbožňuju, takže tahle kniha nemůže v mé knihovně chybět. Ladislav v ní s lehkým humorem a sympatickým viděním světa shrnuje nejen svou cestu ale i setkání s nejrůznějšími lidmi a platí, že čm obyčejnější lidé jsou, tím jsou i zajímavější.
Perfetkní, zábavná, čtivá, poučná a inspirativní. Pro milovníky cestování ideál.
Cestopisy já moc nemusím, ale tento mi přišel jako hodně dobrý:)
Zážitky z cest světlovlasého muže jsou plné humoru, vtipů a trapasů.
Mohu jen doporučit
Na cestopisy Ládi Zibury často slýchávám nebo čítávám velmi dobrá doporučení. U mě se bohužel s úspěchem kniha nesetkala. Autorův humor nejspíš není mým šálkem kávy. Přesto musím vyzdvihnout komiksové doplnění knihy, které vyprávění příjemně osvěžilo. Přestože byla kniha místy vážně zajímavá, neseděl mi bohužel styl vyprávění, a proto si nejspíš jeho další dobrodružství nechám uniknout.
Kdo je připojený k internetu, snad ani nemůže neznat Ladislava Ziburu, prince Ládíka. Jeho příspěvky na sociálních sítích mě docela bavily, tak jsem se napoprvé pustila do vyprávění o putování po Arménii a Gruzii. A byla jsem zklamaná - jistě že jsem věděla, že nepůjde o čistokrevný cestopis, ale, asi že moc neholduju alkoholu, i ty vtípky o prochlastaných večerech mě brzy přestaly bavit. 40 dní pěšky do Jeruzaléma, to je úplně jiná liga, až se zdráhám napsat, že mě to místy i dojímalo. Nejsem žádná cestovatelka, ale Ziburova zpověď mi přiblížila duši cestovatele-poutníka více než cokoli jiného. S pravděpodobností hraničící s jistotou se nevydám na takhle dlouhou a náročnou pouť, ale můžu teď o ní - Ladíkovi i Bohu díky za to! - mnohem lépe snít.
Knížka vyprávěná tak, že máte pocit, že jdete s ním - nožky bolí, slunce pálí, ale hlavně vidíte jeho očima. Moje během čtení nejednou slzely smíchy. (Fakt. A smála jsem se nahlas. I na veřejnosti. Si na mě vzpomeňte u "stane se, no.")
I když se v knize přes den jenom chodí, po večerech se dějí věci a mezi místními se rozšiřují kulturní obzory.
V tom se princi Ladislavovi nedá upřít odvaha. Nebo je to mladická nerozvážnost? Prostě kde jiní by se klepali (třeba já), on jde a udělá si kamaráda.
Nakonec mi ani nevadí, že v knize nejsou fotky. Jsou tam obrázky, které (hurá!) nejsou takové maso jako obálka.
Zpočátku ano, čtivé, vtipné. Tak během první třetiny knihy začal ale převládat pocit, jakoby většina informací byla hlavně o tom, kde se Ladislav zadarmo najedl a přespal, to, co jsem napřed brala jako poukazování na pohostinnost, mi s postupem přečtených stránek postupně přecházelo do vyprávění hlavně o tom jak lze procestovat kus světa s minimálními výdaji a s maximálním spolehnutím, že se vždy najde někdo, kdo jej nakrmí a poskytne nocleh. Takže já už dalšího Ziburu rozhodně číst nebudu.
Překvapilo mě, jak moc mě to chytlo. Cestopis jsem četla poprvé. Deníkové záznamy byly super, ilustrace dokonalé a smysl pro humor nenahraditelný! :D Nasmála jsem se, dozvěděla jsem se naprosto nenásilnou formou o obyvatelích Turecka a Izraele a u čtení jsem si odpočinula. Co víc si přát? Za mě parádní záležitost na zlepšení nálady a k odpočinku. Další knihy od Zibury mám rozhodně v plánu. Všechny musím mít - i ty, co ještě nevyšly! :D
Moc fajn kniha, pro mě zajímavá a velmi čtivá. Určitě mě nalákala si od autora přečíst i něco dalšího. Ale ty ultra přesné popisy určitých situací..no řekněme, jak kdy to člověk chce slyšet :D (číst)
Trochu jsem v knize postrádala nějaké fotky a mapu trasy, po které se Ladislav vydal. Místo nich je kniha bohatě ilustrovaná, díky čemuž jsem si knihu také přidala do výzvy jako knihu, jejíž obálka se mi nelíbí:-)...Nicméně obsah knihy mě bavil, je to vtipně napsáno a není to úplně typický cestopis. Dalšímu dílku mladého cestovatele se vyhýbat nebudu.
Ačkoliv se mi obálka knihy moc nelíbí (čtenářská výzva), tak její obsah je naprosto skvělý. Dobře se to čte, knížka vás rozveselí, povzbudí, nenáročné čtení, u kterého si uvědomíte, že si můžete každý den užívat zivota, a nedělat si starosti o to, co bude zítra.
Do čtení této knihy jsem se pustila, protože mě velice pobavil stand up Ladislava Zibury. Zhlédla jsem jeho tři vystoupení a moc jsem se nasmála. Stand up o putování do Jeruzaléma jsem ještě neviděla, ale láká mě. Přestože si myslím, že představení je zábavnější, i tak se mi kniha líbila. Jediné co mi chybělo, byly fotografie. Jinak se kniha velmi dobře čte, je neuvěřitelné, jaké měl Ladislav štěstí na lidi a to mě těší. Tato kniha se skvěle hodí na léto a já se těším na další Láďovo putování.
První cestopis, který jsem kdy zhltla jako nic a to cestopisy fakt moc nemusím.. Smysl pro humor v téhle knize mi sedl, takže jsem se i pobavila.
Ze současných cestovatelů mám nejraději Dominiku Gawliczkovou. Nejnověji jsem ale dočetla knihu o cestě Tureckem a Izraelem od mediálně mnohem známějšího mladého světoběžníka Ladislava Zibury. Dojmy byly – na rozdíl od vyprávění Dominiky – rozporuplné. Ladislav napsal knihu krátce po dvacítce a je to znát. Jeho styl cestování pěšky, bez zásob jídla, bez peněz (jeho vychvalování vlastní spořivosti je zpočátku docela vtipné, časem se ale ukazuje, že je to spíš obsese než perla charakteru) a bez mapy je svérázný a snadněji realizovatelný – pokud je člověk chlap. Ladislav oproti Dominice vůbec neřeší hygienu ani bezpečnost, nechá se krmit lidmi, na které narazí, spí pod širákem a nic neřeší. Čtenář to nemá chuť napodobit, jen tu bezstarostnost mu chvílemi závidí.
Negativem knihy je, že Ladislav převelice lpí na své pěstované sebeironii a bohužel i na filozofování, které by bylo úsměvné, pokud by se jednalo jen o přemoudřelé názory mladého kluka, pronášené u piva, a ne o úvahy, které čte velmi široký okruh čtenářů. Škoda, že Ládík nemá ve svém širokospektrálním nadhledu místo i pro špetku sebereflexe, která by mu pošeptala, že ve dvaadvaceti je člověk na pronášení moudrostí, které prezentuje jako všeobecně platné a správné, přeci jen trochu mladý. Ani graficky mě kniha neoslnila, zvlášť když v textu autor básní, co hezkého kde vyfotil, a v knize jsou jen malůvky.
Ládíka miluju, jeho styl humoru je mi blízký, a protože jsem ve věku jeho matky a moje děti takě křižují svět všemi směry, mám pochopení a obdivuji dnešní mládež, jak neohroženě se chopila otevřených možností. Tato kniha se mi z jeho všech knih - poslední jsem ještě nečetla, ale už ji mám doma připravenou - líbila nejvíc. A vždy jsem zvědavá na to, jak někdo popisuje místa mně známá. Jeruzalém jsem navštívila také, i když ne pěšky, nikdy na něj nezapomenu.
První kniha skvělé série. V ní autor ještě klade velký důraz na poutnický aspekt cesty, v dalších dílech už tento tak silný není. Přesto je však tato kniha svěží, vtipná a rozhodně stojí za přečtení.
Štítky knihy
přátelství deníky humor Turecko Izrael cestopisy cestovatelé poutníci české cestopisy pěší turistikaAutorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Knihu jsem začala číst na jaře, když začala karanténa a já měla před maturitou. Říkala jsem si, že to bude super, že když zrovna nemůžeme vycestovat, že si přečtu Ziburu a budu se cítit, jako kdybych cestovala s ním. Zpočátku jsem byla z knihy nadšená. To jak popisoval ochotu lidí, co dělal, na jakých různých místech spal, jaké potkal lidi atd.
Postupně mě to ale začalo nudit, to jak se dny neustále opakovaly - pořád šel, spal tam a tam, nezajímavé rozhovory s lidmi atd.
Začala jsem přeskakovat tyto nezajímavé úseky, hlavně abych to dočetla, protože i když mě to přestávalo bavit, měla jsem takové nutkání to prostě dočíst. Ke konci knihy se to tak nějak zlepšilo a já na chvíli se zaujetím začala číst dál. Pak ale přišel den D, kdy došel do svého cíle a já najednou byla docela zklamaná.
Závěrem chci říct, že jsem ráda, že jsem se k Ziburovi dostala, že jsem měla možnost si přečíst jednu z jeho knih, ale myslím, že to asi stačilo. Tyto knihy budou důležité hlavně pro Ziburu, který si tímto bude připomínat chvíle na cestách, na které už nezapomene. Nám to možná tak přiblíží kulturu, lidi, přírodu atd. daného prostředí.