451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/5192/bmid_451-stupnu-fahrenheita-Kgu-5192.png
4
3876
3876
Guy Montag, hrdina románu, žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Kdo je však tímto „zločincem“? Ten, kdo překročí základní zákon této utopistické civilizace, tj. ještě vlastní a čte knihy, kdo nemyslí tak, jak je předepsáno myslet, kdo se pokouší uvažovat samostatně. Tohoto „zločinu“ se právě dopustí Montag. A o příšerné, hrůzné štvanici, kterou na něho uspořádá policie ve svých helikoptérách, o zmechanizovaném děsu, který je mu v patách v podobě mechanického ohaře s prokainovou jehlou v čelisti, o úděsné televizní reportáži z této honičky a o konečném zániku onoho odlidštěného světa vypráví tento příběh. Je to jedno z nejlepších Bradburyho děl, v němž nastavil křivé zrcadlo fantastiky civilizaci moderního světa, jež člověku nepřinese skutečné štěstí, dusí-li v něm to nejcennější – lidskou myšlenku.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2001 , BaronetOriginální název:
Fahrenheit 451, 1953
více info...
Přidat komentář
Nadčasová kniha. Četla jsem jedním dechem. Je mi z toho až smutno, když si uvědomím, že se v současnosti řítíme do stejného průšvihu. Jenom se bavit, nevyčnívat a, pokud možno, nepřemýšlet...
"Knihy boli iba jednou zo schránok, do ktorých sme ukladali veľa dôležitého zo strachu, že by sme mohli zabudnúť. Knihy v sebe nemajú nič čarovné, kdeže. Čary sa ukrývajú iba v tom, čo nám knihy vravia, v tom, ako namiesto nás zošívajú stehmi útržky vesmíru do jedného veľkého rúcha."
Pozoruhodne jasne som v 70 rokov starej dystopii videla našu súčasnosť.
Pro upřesnění, hodnotím 4,5*.
Tak tohle dílo bylo naprosto geniální. Mám ráda tento typ knih (podobné jako Válka s mloky a 1984) a vždycky mě nadchne, s jakou „vymyšlenou“ společností autoři přijdou a která nakonec dokáže vystihnout problémy postihující lidskou existenci napříč stoletími a generacemi. U 451 stupňů bych absolutně nepoznala, že byly napsány před 70 lety. Jazyk a styl psaní Raye Bradburyho je neskutečně poutavý a krásně srozumitelný zároveň. Ten příběh mě naprosto pohltil a paralyzoval každou další stránkou. Ty mi mizely pod rukama a já jen zběsile otáčela, protože jsem potřebovala zjistit, co bude dál. Postavy se autorovi podařilo vykreslit velmi hezky a líbí se mi to, že nejsou černobílé – na každé byste si našli něco hodné obdivu a něco, za co by jim měla přistát facka. Smekám klobouk taky nad tím, co Ray Bradbury dokázal předvést na tak relativně krátkém rozsahu – geniálně vymyšlená společnost vám zaručeně vezme dech a to všechno, co se v ní odehrává? Ústředním tématem je odepření toho, co je nám všem tak přirozené a pro spokojený život nezbytně nutné – vlastní myšlenky. Síla tohoto sdělení zde vás skoro omráčí a slova ztratíte. Jen si představte, že žijete vlastně bez emocí, postrádáte veškeré vzpomínky (nevíte ani, jak a kdy jste se potkali s vlastním protějškem), všichni mluví stejně a o ničem, všechno se děje tak rychle, že to ani nestíháte vnímat, Z tady těch myšlenek vám nebude útěchou ani konec. Za mě tedy obrovské doporučení – nejen k maturitě, ale text hodný k zamyšlení PRO VŠECHNY.
Nečakala som, že ma to tak strhne do deja, že si plánovaný nákup odložím až po prečítaní knihy. Nemohla som sa od tohto príbehu odtrhnúť čo ma prekvapilo lebo to bola kniha z knihobúdky. No, musím uznať, stála za to. Na to, kedy bola vydaná, naozaj nadčasová a v dnešnej dobe má čo povedať.... Odporúčam všetkými 20-timi.
Pre mňa ťažko uveriteľné, že ide o knihu, ktorú autor napísal v 50.rokoch. Ide o veľmi nadčasové pojatie budúcnosti, ktorá ukazuje ako sa ľudstvo vôbec nemení a stále podlieha ideológií. Od knihy som však čakala trochu viac, lebo ide naozaj o strhujúce vykreslenie doby, v ktorej by som rozhodne žiť nechcela, nielen kvôli zákazu čítania a propagovania kníh.
Kniha o které jsem věděl, že existuje a kde mě hrozně překvapilo o čem to je. Zajímavé.
Niektoré diela nezostarnú snáď nikdy. Mrazivý pocit ako blízko sme k podobnému dystopickému svetu sprevádza čitateľa celou knihou.
Klasika, kterou by si měl přečíst každý - ať už k maturitě, nebo jen tak.
Čte se krásně, rychle, srozumitelně, schovává v sobě varování.
Velmi poeticky napsaná sci-fi, která se od padesátých let, kdy byla napsána, přesunula tak trochu více do reality. Až je to děsivé. Zatím sice nikdo knihy nepálí a lidé stále čtou, ale všechno je rychlé, zkratkovité a nesoustředěné. Bradbury zde vykreslil formu totality, do které se snad nikdy nedostaneme, ale ty telestěny mi tolik připomínaly sociální sítě. Sledování lidí, které ani neznáme a považujeme je za součást našich životů.
Pro mě byla kniha varovně vztyčeným ukazováčkem a opravdu mě nutila k zamyšlení.
Tak předně je neuvěřitelné, jak Bradbury odhadl v roce 1953 svět po roce 2022 co se týče technologií. Jemu se musely malé obrazovky, které si lidé předávají z ruky do ruky, malé "mušličky" v uších díky nimž slyšíme daleké zvuky, obrovské telestěny, které tvoří v podstatě bez nábytku všechno vybavení obýváku a z nichž neustále "teče" seriál Rodinka a nebo cokoliv, hlavně veselé apod. V tom byl tedy určitě vizionář. Naštěstí nebyl vizionář v tom naprostém duchovním marasmu, který všechny postavy v jejich světě obklopuje. Otupělost ze všudypřítomné zábavnosti a bezstarostnosti naštěstí ještě u nás úplně nenastala a požárníci ještě nedostali naštěstí pokyn místo hašení požárů je zakládat a likvidovat zejména knihovny. Ale blížíme se, bohužel. Celý román je postaven na této groteskní absurditě, která je nejprve úsměvná a teprve postupně si člověk uvědomuje důsledky hluboké totality, v níž hrdinové žijí. A nabývá to obludných rozměrů. Je to svět, kde není možné být individualitou, kde není možné si něco myslet, a kde se naprosto podařilo zlikvidovat jakékoliv knihy, které by vedly k samostatnému myšlení. Je to neskonale smutný život, kde lze jen stěží zažehnout jiskřičku vědomé radosti, a to i ve vztazích. Vše je nějak mechanizováno, vyřešeno, na všechno je odpověď a televizní proudy zábavy mají narkotický účinek.
Dystopie tady spočívá v tom, že v tomto světě se najde jeden pochybující a hledá, komu by se svěřil. Nebudu spoilerovat, ale konec je téměř magický a jakous takous naději přináší, i když právě proběhla kraťounká, zato naprosto ničivá válka.
Strašně se mi to líbilo. Na to, že nemám rád sci-fi (asi ne takové ty vesmíry, ufony apod.), tak tohle je na úrovni McCarthyho Cesty. Je to napsané neběžně, ve mně se mísily všechny druhy pocitů - od úsměvu, přes tuhnoucí úsměv až k civilizačnímu znepokojení, a ta naděje, která se objevuje na konci, je opravdu jako plamínek hoodně daleko. A taky se mi moc líbil překlad Josefa Škvoreckého.
Na str. 88 je krásná definice různých typů spisovatelů, kterou říká jedna z postav a která podle mě platí i na celou Databázi knih: "Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají."
Dystopická klasika, kterou zná každý paranoik. Dost přesná obžaloba "běžného člověka" sedícího pasivně u televize a přežvykujícího zprávy a brakovou zábavu bez nějakého vlastního přemýšlení. Knížce v dnešní moderní době trochu ubližuje archaický jazyk, který nemusí sednout každému. Přestože se podání reálií tohoto světa zdá býti až nepředstavitelně absurdní a popisovaná ovcovitost lidí za vlasy přitažená, stačí se podívat do období covid games, které bradburyovskou realitu až nechutně přesně zrcadlily.
Poutavý a hrozivý příběh. Další facka lidstvu, kam to až přivedlo. Knihy pálit! Nebo co třeba upravovat? Bradbury byl vizionář.
Kniha, ktera me zaroven bavila a zaroven nevim co si o ni mam myslet. Zaroven trochu prezita a zaroven torchu nadcasova. Celkove vlastne zajimava vec k rozjimani.
Geniální a nadčasové dílo. A bohužel nepříjemně aktuální. Citát: I když je vláda neschopná a vratká ve své pozici, i když si pomáhá z úzkých šroubováním daní, nevadí to, hlavně že o ní lidé nepřemýšlejí. Hlavní je klid.
Nevím, tohle mi nějak nesedlo. Nemohl jsem se ubránit neustálému srovnávání s 1984, při kterém ale Orwell na plné čáře vítězí. Přišlo mi, že reálie světa nedávají moc smysl, neustále mě napadaly otázky, proč, jak, z jakého důvodu? Atd... Samozřejmě hlavní myšlenky knihy jsou nadčasové a člověk si v nich najde to své, ale pro mě osobně bylo čtení docela utrpení.
(SPOILER) Celkom v pohode, len by ma zaujimalo, ci by Ti profesori filozofie, filologie, literatury a teologie, boli vobec schopni v tej divocine prezit...
[audiokniha] Příběh je taková knižní jednohubka - zajímavé, posluchatelné, rychle to uteče. Jen mi bohužel ten konec nepřišel úplně dotáhnutý (s ohledem na zbytek knihy, mi chybělo nějaké hlubší zakončení). Ale jinak fakt dobré.
Příběh originální, ale je na něm poznat, že to byla (a pořád prostě je i v samostatném, rozšířeném tvaru) povídka. Trochu schematická (hrůzná zápletka a následně rychlý happy end), bez hlubšího vhledu zejména do hlavního hrdiny, na to není prostor ani čas, a proto mi chybí vlastně důvody, pohnutky pro jeho protivení se statu quo a moci, stejně jako existence nějakého vztahu ke knihám.
Ale přidávám za vizionářské prvky, v roce 1953 a z pera 33-letého autora nevídané: bezdrátový přenos hlasu, interaktivní televize, velkoplošné monitory a další elektronické prvky...
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno útěk 20. století americká literatura budoucnost tajemství symbolismus hasiči rozhlasové zpracování pragmatismus o knihách technologie budoucnosti oheň knihyAutorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Doslova valím bulvy na to, kolik věcí dokázal v padesátých letech Bradbury předpovědět. Jak moc je dnešní společnost podobná té v tomto antiutopickém díle. Naštěstí je tu pořád ještě dost odlišností a přeci jen si spousta lidí stále cení kultury a svobodného myšlení více, než tupého zírání do obrazovky mobilů, počítačů a televizí. Vize Bradburyho jsou celkově velmi znepokojivé. Celkově se příběh drží klasického rámce antiutopického románu. Hlavní postava se na začátku nachází v respektovaném postavení ve společnosti, setkává se s disidentem (Clarissa) a je postrčena k vlastní "neposlušnosti", přestože zde již zárodek "nebezpečných" myšlenek byl dřívější. Následně se setká s mentorem (Faber) a v další fázi je konfrontován režimovou autoritou. Konec knihy vzhledem k jejímu průběhu vyznívá optimisticky a zanechává velkou naději. Osobně by se mi k celkovému tónu knihy asi líbil více nějaký depresivnější konec. Četlo se velmi dobře, jde vlastně o takovou jednohubku, která padla za večer.