451 stupňů Fahrenheita
Raymond Douglas Bradbury
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/542147/bmid_451-stupnu-fahrenheita.jpg
4
3815
3815
451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž papír hoří. V Bradburyho temné vizi budoucnosti nejsou hasiči vybaveni vodními stříkačkami, ale plamenomety, které ničí poslední svědky nespoutaného ducha – knihy. Až do dne, kdy si hasič Guy Montag začne klást znepokojivé otázky... Neobyčejný příběh ze světa, v němž je čtení knih trestáno vězením a smrtí, je výzvou proti omezování lidského myšlení a naznačuje osvobodivou sílu literatury.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2018
,
Plus
Originální název:
Fahrenheit 451, 1953
Interpreti: Jaromír Meduna , Tereza Bebarová , Lucie Štěpánková , Kamil Halbich , Jan Hartl , Jiří Lábus , Marika Procházková
více info...
Přidat komentář
Trochu jiné sci-fi, konečně jsem se k Bradburymu dostala. Je to při vší bezvýchodnosti docela nadějné. Vždyť jde o budoucnost knih a ta nemůže být beznadějná.
„Hlavní je klid, Montagu. Pořádej pro lidi soutěže, ve kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti slova populárního šlágru, nebo hlavní města států USA, nebo kolik tun sklidili loni v Iowě. Napěchuj do nich údaje, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika ‚fakty‘, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že doslova srší informacemi. Potom se jim bude zdát, že myslí, budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou. A budou spokojení, protože fakta tohoto druhu se nemění.“
Poprvé jsem 451 stupňů Fahrenheita četla jako dítě. Podruhé teď. A jsem skoro v šoku z toho, jak je tahle knížka s věkem (mým i světa) lepší a lepší.
Román jsem četl již před mnoha lety, ale stále jej vnímám jako knihu, která ke mně promlouvá se stejnou naléhavostí.
I když u Bradburyho preferuji spíše jeho povídkovou tvorbu, 451 stupňů Fahrenheita považuji vedle Marťanské kroniky za jeho top dílo.
Psáno s odstupem několika let po přečtení. Dodnes je ve mně úžas nad jasnozřivostí, s jakou autor prohlédl, k jakým koncům vede pop kultura. Děsivé je i to, že ne totalitní vláda, ale lidé sami rozhodli o tom, že knihy mají být zakázány. Román není literárně zcela zvládnutý, fabule je slabá, ale základní myšlenka je děsivě geniální.
Super kniha, od začátku do konce jsem to četla jedním dechem, skvělé je zde ukázáno jak lidé uvěří někomu kdo jim dá pozitivní zprávy a jakože se nic neděje a přitom může jít svět do kopru
Taková kratší verze 1984, jen se asi nebezpečněji blíží realitě...
Skvělý nápad, krásně napsané, knihu jsem zhltla během dvou večerů. Trochu mě ale mrzí, že některé pasáže nebyly rozsáhlejší (například debat s Clarissou mohlo být víc.
451 stupňů Fahrenheita je jedna z těch nesmrtelných klasik sci-fi a dystopické literatury. Ray Bradbury zavede čtenáře do doby, kdy se svět příliš zrychlil, lidé přestali přemýšlet a dělají jenom to, co se po nich žádá. Každý, kdo se jen trochu vymyká standardu, je považován za blázna nebo rovnou za zločince. Nejhorší je, že i když je svět popisován jako tupé místo, při vysvětlení, jak se to stalo, můžete začít kývat hlavou, protože to zní jako dobrý důvod. Rozumný vývoj. Jak můžu souhlasit s něčím takovým?
Ray Bradbury se řadí k povinné četbě – a to nejen fanoušků sci-fi, fantasy a dystopických žánrů. 451 stupňů Fahrenheita jedna z těch knih, kterou by si měl přečíst každý, protože nese hlubokou myšlenku a je uvěřitelná. Člověk se skoro bojí, co přinese budoucnost. Pokud vás příběh donutí se zamyslet, jeho účel byl splněn.
Nadčasová kniha, která má v tolika místech opravdu bolestivou pravdu.
Dlouho se mi nestalo, že jsem se od knihy nemohl vůbec odtrhnout a musel jsem ji prostě dočíst, přiznám, že jsem ze začátku byl možná na pochybách, protože klasiky mi moc neříkají, ale tohle se mi opravdu trefilo do vkusu. Bradbury vykreslil před téměř 70ti lety tak neskutečně podobnou společnost té dnešní až je mi z toho lehce nevolno, digitalizace opravdu ničí naší kulturu, ale zároveň ji obohacuje (nebo ne?).
Nemám slov, tohle by si měl přečíst opravdu každý a to i nečtenáři!
Fíha. Vášnivě obhajuji knihy a čtení, kdykoli na to dojde řeč, ale Bradburymu nesahám ani po kotníky. Kdyby mělo 451 stupňů Fahrenheita podtitul "Proč jsou knihy nezbytné?", byl by naprosto oprávněný.
V první řadě musím pochválit tři formální věci: zaprvé, Brabduryho jazyk a způsob psaní, ve kterém nechybí líčení nebo oxymoróny a který dokáže čtenáře pohltit. Zadruhé, překlad Škvoreckého a Emmerové. Opravdu výborný. A zatřetí, vynikající audiokniha v režii Jana Jiráně, asi nejlepší, jakou jsem kdy slyšel.
Jsem fanoušek antiutopických románů, ale některé antiutopie jsou snad až příliš reálné. Orwellovo 1984 dopsané v roce 1949 nemá k pravdě zas až tak daleko a 451 stupňů Fahrenheita, napsané v roce 1953, se do dnešní doby také trefuje velmi přesně. Běhal mi mráz po zádech při Mildrediných promluvách o "rodince", paralela s dnešními instagramovými a facebookovými stories a s tím, jak o naprosto neznámých lidech někdo dokáže mluvit skoro jako o dobrých kamarádech je... děsivá. Bradbury byl velmi trefný také při popisu hyperkorektnosti, strachu z toho, aby se necítila uražena jakákoli skupina lidí. Nevnímám politickou korektnost jako problém, považuji ji dokonce v demokratické společnosti za nezbytnou, kde ale najít dělicí čáru mezi korektností a hyperkorektností? Zvlášť v době sociálních sítí bažících po senzaci a ekonomickém modelu online médií postavených na počtu kliků.
Celá kniha obsahuje spoustu nosných myšlenek, ovšem pro mě byla bezkonkurenčně nejlepší částí promluva kapitána Beattyho:
"Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, hračičkářů, příživníků, hltalů, letců a plavců namísto badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo „intelektuál“ stalo nadávkou, jak si také zasloužilo."
"Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodní a sobě rovní, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnaní. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních; teprve pak jsou všichni šťastní, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by se člověk cítil bezvýznamný nebo podle nichž by se mohl měřit. Tak je to! Kniha v sousedství je jako nabitá puška."
"Když nechceš, aby byl člověk nešťastný z politických problémů, neukazuj mu rub i líc otázky, aby se tím netrápil, ukaž mu jenom jednu stránku. Anebo ještě lépe, neukazuj mu nic. I když je vláda neschopná a vratká ve své pozici, i když si pomáhá z úzkých šroubováním daní, nevadí to, hlavně že o ní lidé nepřemýšlejí. Hlavní je klid, Montagu. Vypisuj pro lidi soutěže, ve kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti populární šlágr, nebo hlavní města různých států, nebo kolik tun obilí sklidili loni v Iowě. Napěchuj do nich údaje, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika „fakty“, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že doslova srší informacemi. Potom se jim bude zdát, že myslí. Budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou, a budou spokojení, protože fakta tohoto druhu se nemění. Jenom jim nedávat nic tak ošemetného jako filozofii nebo sociologii, aby si uměli dát dohromady dvě a dvě. To je cesta k nespokojenosti."
Ksakru, tady je opravdu až moc paralel - dej lidem Účtenkovku, zlevni jízdné a pivo, ucpi jim ústa! Nažeň děti do učení, pryč z humanitních oborů, ať naplníme montovny a zbavíme se nepříjemných otázek "proč". Ach jo.
Nic naplat. 451 stupňů Fahrenheita mě utvrdilo v tom, že předplácet tištěná (nikoli life-styleová) média má smysl a je nezbytné. Utvrdilo mě v tom, že mít velkou a obsahově bohatou knihovnu je správným cílem. Utvrdilo mě v tom, že myšlenky generací našich předků musí žít dál. A konečně mě utvrdilo v tom, že ve své obhajobě knih a četby nikdy neustanu.
Ne že by Bradbury měl tak dobrý odhad budoucnosti vývoje techniky, ale vývoj většiny lidstva odhadl až strašidelně přesně. Slova ztrácejí původní význam, lidé zapomínají vlastní minulost, o minulosti státotvorných dějů ani nemluvě. Snad se Bradbury nemýlil, pokud jde o přirovnání k fénixovi. Jedna z knih, která mě oslovuje i po desetiletích. Snad jen výběr nepostradatelných knih by se nemusel skládat převážně z angloamerické literatury.
Doporučuji všem maturantům, kteří ji mají v seznamu k maturitě. Četla se dobře :-)
Je až děsivé, nakolik se Ray Bradbury přiblížil ve svém díle skutečné podobě budoucnosti. Stačí si místo mušliček do uší a rodinek dosadit sluchátka, sociální sítě a reality show. Stejně jako Orwell ve svém románu 1984 ukazuje, jak jednoduché je pomocí moderních technologií změnit minulost a ovlivnit myšlení mas. A jak snadno se společnost vzdá vlastního myšlení výměnou za pohodlí a zábavu.
Za mě klasika, kterou by měli zařazovat do maturitních výběrů. Je to kniha, která generuje otázky a je třeba nad tím trochu přemýšlet. Budu upřímná, když řeknu, že svět bez knih by pro mě byl noční můrou.
Jsem “konzumní” čtenář - někam se uchýlim, obalim se neproniknutelnou bublinou a čtu: hltám jednu stránku po druhé a když se zadaří za dva dny mám přečteno a vezmu další.... S 451 stupni to neslo. Kniha je napsána tak hutně, ve spoustě rovin, ze v kuse lze přečíst tak dvě stránky a pak o tom přemýšlet. Co mne šokovalo - jak člověk narozený před sto lety ( oslavil by letos kulatiny, což se hodí do letošní čtenářské výzvy) přesně odhadl, kam se civilizace posune. Některé poznatky opravdu sedí. Za mne složité až šokující čtení.
Typický příklad příběhu s otázkou "Kdo hlídá hlídače?" Požárník, který má vyhledávat knihy a pálit je, neodolá a podívá se co v nich je.
A opět tu máme úvahu o síle lidského slova, které může změnit svět a tak se stane, že se společnost změnám brání otupováním obyvatelstva, bezduchými seriály v televizi. Takže myšlenka knihy je skvělá.
Pokud bych měl vyzdvihnou některou scénu z knihy, tak nejlepší je část, kdy hrdina v přímém přenosu uniká mechanickým ohařům.
Přátelé, zkuste méně sledovat televizi a čas věnujte četbě. Nikdy nevíte kdy se vám bude hodit. Ani vás nenapadne udávat své bližní, až je budou ohaři v přímém přenosu honit. Ale to uživatelům databáze knih asi nemusím zdůrazňovat. Určitě bych se přimlouval za zařazení této knihy do klasiky o které se učí ve škole, ale možná by to nebyla pak taková zábava.
Další z řady knih řadících se k povinné četbě, ke které se ještě určitě ráda vrátím. Protože je stále potřeba si připomínat, že svoboda není automatická a je nutné si jí vážit a hlídat ji... Protože co by byl svět bez knih? Svět bez svobody? Svět plný vymytých mozků?
Co dělá knihu tak zajímavou? Není to hlavní postava, prostředí ani Bradburyho styl psaní. Je to hlavně o myšlence.
Dystopická budoucnost, kdy hasiči pálí knihy a lidstvo se omezilo na užívání techniky je geniální. Tento silně pesimistický pohled do budoucnosti byl děsivý v kontrastu s naší dobou. Je až neuvěřitelné, kolik toho Bradbury trefil nebo k čemu se blíží- mušličky, telestěny, odpor k inteligenci národa, jednoduchá zábava...
Kniha zaslouženě patří mezi světové literární milníky. Doporučuji.
[Audiokniha]
Vizionářská kniha, protože: mušličky do uší, které vám přehrávají hudbu ?
Telestěny, personifikované seriály a všichni jsou na tom závislí ?
Snaha nikoho se nedotknout a s nikým nemluvit, která vede k nudě a sebevraždám ?
Maličkosti, které ve své době neměl a přesto dnes nejsou utopií.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno útěk 20. století americká literatura budoucnost tajemství symbolismus hasiči rozhlasové zpracování pragmatismus o knihách technologie budoucnosti oheň knihy
Autorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Tato asi 50 let stará kniha se mi jeví neuvěřitelně aktuální. Lidé, jejichž uvažování je tolik pokřiveno hyperrealitou, kterou jim předkládají "telestěny" jako univerzální symbol mediálních technologií schopných ovlivňovat masy jsou dnes opravdu zneklidňující představa. Zvláště proto, že se jim podobáme čím dál více.
Bradbury v tomto románu umně vyjádřil fakt, který se vztahuje na všechny totalitní systémy, a to fakt, že pro tyto formy vlády je největší hrozbou informovanost lidu. Lid, který chápe, se bouří. V Bradburyho knize řeší vláda tento problém tím, že knihy jako zdroj ohrožujících vědomostí a myšlenek postaví mimo zákon a nařídí jejich likvidaci, zatímco lidem zprostředkovává prostou zábavu jako rozptýlení od přemýšlení. Právě zde je to náléhavé poselství knihy, která je zároveň oslavou knih, a sice že pod tlakem čím dál hlučnějších, absurdnějších, barevnějších mediálních bouří, které se na nás řítí ze všech stran, nesmíme rezignovat na tvoření vlastních názorů a hodnot, na zdravý rozum.