451 stupňů Fahrenheita
Raymond Douglas Bradbury
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/542147/bmid_451-stupnu-fahrenheita.jpg
4
3815
3815
451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž papír hoří. V Bradburyho temné vizi budoucnosti nejsou hasiči vybaveni vodními stříkačkami, ale plamenomety, které ničí poslední svědky nespoutaného ducha – knihy. Až do dne, kdy si hasič Guy Montag začne klást znepokojivé otázky... Neobyčejný příběh ze světa, v němž je čtení knih trestáno vězením a smrtí, je výzvou proti omezování lidského myšlení a naznačuje osvobodivou sílu literatury.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2018
,
Plus
Originální název:
Fahrenheit 451, 1953
Interpreti: Jaromír Meduna , Tereza Bebarová , Lucie Štěpánková , Kamil Halbich , Jan Hartl , Jiří Lábus , Marika Procházková
více info...
Přidat komentář
Vize budoucnosti, kde technika je nový Bůh a knihy jsou hřích. "Žije se ze dne na den, lidi se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco jiného než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem a utahovat matky?" Bradbury poukázal už tenkrát na to, že konzumní společnost spěje do záhuby, dnešní doba je toho důkazem. Svět podle autora, plný moderních telestěn, mechanických ohařů a oheň chrlícího salamandra, děsí na celé čáře. Vize jeho budoucnosti je temná, plná válek a ohně. Člověka z toho mrazí. Na jedné straně máme Montaga - člověka, který chce prolomit konvence a KLADE DŮLEŽITÉ OTÁZKY, a na druhé straně jeho manželku Mildred - typického konzumního spotřebitele (celý den kouká na televizi, chodí na nákupy a po návštěvách). Svět, kde je slovo intelektuál považováno za nadávku. Hvězdičky strhávám za poslední část, která je popisnými scénami až moc natahovaná, přesto Montag na útěku a konečné vyústění vzbuzuje ve čtenáři určitou naději. Bradbury perfektně vykreslil totálně imbecilní společnost bez vlastního názoru. Jen bacha, abychom se tam nedostali!
Neuvěřitelné! Jak mohl pan Bradbury v roce 1953 popsat tak dokonale dnešní svět? Televizní obrazovky přes celé stěny, které chrlí slaboduché seriály a jednu reality-show za druhou, mluvící "mušličky" v uších, skutečnost, že si lidé už neumí popovídat o těch obyčejných, avšak krásných věcech jako je rosa v trávě, rozkvetlá pampeliška, déšť. Přestože je to totalitní praktika - zavedla bych ve škole opět povinnou četbu, a to právě této knihy, aby si alespoň některé z dětí uvědomilo, že knihy jsou důležité, že v nás probouzejí touhu po vědění, ponoukají nás k přemýšlení a počítače a jiná "konzumní" elektronika je nenahradí.
451 stupňů Fahrenheita spálilo veškeré mé naivní představy na bílý popel, hluk telestěn ho roztančil po membráně vědění a helikoptéry urputně pátrající po Montagovi ho rozmetaly do dalekých krajin. Utopil se ve stříbřitých vodách a už ani mechanický ohař ho nezvládne najít.
Takový mám pocit po přečtení knihy - totální všeobjímající prázdno. Říkám si, že přesně takhle se musely cítit všechny postavy Bradburyho románu (všechny kromě Clarissy, Montaga a Fabera). V hlavě žádná vlastní myšlenka, jen tupě rezonující zvuky okolního světa, které se odrážejí od prázdných stěn mozkovny a vyplňují všechen čas, všechno tady a teď. A zrychlený čas ubíhá tak, že ho ani nelze zachytit. Naštěstí, čas od času přijde okamžik, kdy se čas zastaví a ten okamžik, alespoň v nás, trvá zase na celé navždy. A díky za ty okamžiky.
Někdy si tak říkám, že dnešní vládnoucí elity si snad tyhle všechny anti-utopické knihy museli vzít jako návod. Jinak to snad ani není možný. Proberte se, to neměl být návod, to mělo být varování!
Tam kde Orwell prorokuje policejní stát, kontrolu myšlení i jednání, neustálý dohled nad všemi aspekty života, tam kde Huxley předvídá sebevražednou dekadenci, hédonismus, nihilismus a dospělé děti co si jen neustále hrají, tam se Bradbury pro změnu přesně trefil do dnes velmi moderní mentality obětí, do sněhových vloček, do safe spaces, do útlocitných jedinců neschopných čelit kritice, odlišným názorům, nebo prostě jen drsné realitě světa.
Autor se vyžívá v popisném stylu, a že je to styl opravdu bohatý. Je možné, že tohle je z části důvod toho, proč byla tato kniha jako jedna z mála zmíněna při hodinách literatury. Kniha je plná silných myšlenek, množství odkazů na jiná literární díla. Text je opravdu působivý, některá spojení jsem četl vícekrát, protože ve mně zanechali opravdu hluboký dojem. Popisný styl pak na druhou stranu považuji za důvod absence prvoplánového pocitu děsu, hrůzy chcete-li, který existuje při čtení „konkurenčních“ anti-utopií, právě např. 1984 nebo Krásného nového světa. Obě tyto knihy děs vyvolávají, třebaže každá jiným způsobem. Orwellovská budoucnost je šedá, autoritářská, manipulativní, chodby ministerstva lásky na klidném spánku též nepřidají. Huxley naopak děsí vizí úpadku člověka, úpadku myšlení a smyslu bytí, vizí absolutní dekadence a nihilismu. V tomto je Bradbury trochu pozadu a nepomůže ani mechanický ohař, z něhož má hrdina explicitní strach.
Avšak v něčem je Bradburyho vize přeci jen děsivá. Totiž likvidací knih, přeneseně nepohodlných a nebezpečných znalostí. Ve znalostech je síla, nepochybně. Zkáza těch objektů, které tady všichni tolik milujeme, těch jednoduchých předmětů z papíru a trochy inkoustu, písmenek uspořádaných do nekonečného množství myšlenek, to je strašlivá představa.
Můžeme jen doufat, že se něčeho podobného nedočkáme.
Kniha je krátkou novelou, básní, dystopií, sci-fi, prorockým dílem a zážitkem změněného stavu vědomí. Díky tomu jak je kniha napsaná, jsem měl během čtení silně snový pocit. Díky svéráznému uměleckému podání bylo všechno jakoby zastřené. Některé vjemy byly zesílené a racionalita potlačená. To málem vyvolávalo psychedelickou náladu.
Je to něco jako když začnete číst Jacka Londona a zjistíte, že je to něco úplně jiného. Zde očekáváte klasický styl 60. let a najednou něco úplně jiného. Asi nejpřesněji to popsal Škvorecký v doslovu: „Bradbury je básníkem science fiction“ ... „nalézá poezii neznámého, magické tóny smělého. Je umělcem atmosféry, fantasmagorie, slovní hudby.“ To úplně sedí.
Jestli tohle není krásná literatura, tak už fakt nevím co. Když si vzpomenu na učitelku, která sci-fi žánrem pohrdala. Víc než sci-fi je to však dystopie a prorocké dílo. V některých věcech se Bradbury neuvěřitelně trefil. To se mnoha knihám, kde je té vědecké fikce více nestává, tak jako se to podařilo v tomto básnickém díle.
Některé nápady vyloženě evokují dnešní dobu, kdy spousta lidí venku má sluchátka v uších. Kdy lidé doma sledují interaktivní reality show. Kdy lidé sledují řady seriálů místo čtení knih. Některé věty vyloženě praští do očí. „Čím více se rozšíří tvůj obzor, tím spíš si musíš dávat pozor, aby ses nedotkl něčích názorů. Je třeba respektovat nejniternější cítění těch nejnepatrnějších menšin.“ To absolutně nepotřebuje komentář.
Jenže i přesto všechno se mi kniha nelíbila. Samotná představa budoucnosti byla příliš absurdní a chování hlavního hrdiny taky. Jsem schopnej číst několik hodin, ale tady mě to po hodině nebavilo. Až příliš moc tam byla protlačená myšlenka na úkor věrohodnosti. A i s tou myšlenkou je potíž. Tahle novela je umělecké dílo a každý si tam najde to svoje. Klidně i zcela protichůdné názory. 80%
Tahle kniha mě fascinovala hned od začátku. Slyšela jsem, že je moc dobrá. Nevěřila jsem to mu moc. Než jsem si ji přečetla a poznala tenhle svět. Tahle kniha mě nutila k zamyšlení a já si celou dobu říkala „jak někdo nemůže mít rád knihy a ještě je k tomu pálit ?! " Nechápala jsem. Kniha mě oslovila, pohltila doslova. Představa,že bych žila v takovém světě mě ničí nebo to, že by spálili MOJE knihy, které si ráda čtu a mám je ráda u sebe. Kniha je opravdu nejlepší rádce, kamarád a učitel. To nikdo nikdy na světě nezmění, což dokazuje i tahle kniha.
Svým způsobem se mi zdá svět, který vytvořil Bradbury děsivější, než je ten z Orwellova románu 1984. Svět, který je zdánlivě bez starostí a v němž se nesluší nad věcmi příliš přemýšlet.
Skvělá kniha, která na pár stranách popisuje de facto zánik civilizace. Příběh je úžasný, ale zároveň děsivý, protože k tomuto stádiu jsme se již přiblížili a možná už jsme v jeho začátku. Líbily se mi také myšlenky, které celé dílo doplňovaly. Doporučuji k přečtení i k zamyšlení.
451 stupňů Fahrenheita pro mě bylo zvláštní čtení. Ve škole jsme o ní nemluvili, což, když se na to teď zpětně dívám, je dost zvláštní, ale já o ní slyšela tolik, že jsem si ji prostě musela přečíst. A nebudu lhát, byla jsem zklamaná. Velkou část na tom má to, že jsem již četla 1984, román, který se mnou neskutečně zamával a který je pro mě vrcholem literatury své doby. Čekala jsem něco podobného. Scifi tak reálné, až to člověku nahání husí kůži, toho jsem se dočkala. Ale jinak pro mě kniha byla tak nějak "all over the place." Pouhých 160 stran ani nemá možnost dát čtenáři nějaké rozsáhlejší informace o antiutopickém světě, ve kterém se příběh odehrává, a tak sledujeme pouze Montaga. Některé části knihy jsou poměrně zmatené, což jsem na začátku milovala, ale později mě to už jen rušilo od čtení.
Bohužel, tato kniha mi nedala víc než jen další odškrknutou klasiku. I tak ale četbu knihy rozhodně nelituju.
Každý, kdo chce porozumět musí se zamyslet. Tahle kniha je tak krásná, až z toho mrazí. Nepřipomíná vám tato kniha něco? Třeba dnešní dobu, dobu kdy se “pálí” vše co by mohlo uškodit dnešnímu světu.
Kloubouk dolů pane Bradbury, naprosto geniální dílo.
"Moudrost je moc! Trpaslík na ramenou obra vidí z těch dvou dál!"
(Bernard of Chartres)
,,Jistě se ze školy pamatuješ na spolužáka, který byl mimořádně bystrý, který se nejčastěji hlásil a odpovídal na učitelovy otázky, zatímco ostatní dřepěli jako hromada vycpaných panáků a měli na něho vztek. A nevybrali jste si právě tohohle nadaného chlapce, když jste po vyučování chtěli někoho zmlátit nebo potýrat? Samozřejmě že ano. Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodní a rovní, jak říka Ústava, ale dá se dosáhnout toho, že jsou všichni srovnaní. Jeden každý je věrným obrazem všech ostatních; pak jsou všichni šťastní, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by se člověk cítil bezvýznamný nebo podle nichž by se mohl měřit. Tak to je! Kniha je jako nabitá puška v nejbližším sousedství. Spal ji! Vyndej ze zbraně náboj! Vlámej se do lidské mysli! Kto ví, kto se může stát terčem sečtělého člověka? Já? Takového člověka nestrpím ani na okamžik!"
,,Víc sportů pro každého, kolektivní duch, zábava a myslet se vůbec nemusí, co? Organizujte a organizujte a víc a víc organizujte ještě skvělejší sporty. Víc kreslených seriálů do knih. Víc obrázků. Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnici plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam. Benzinoví štvanci. Z měst jsou turistické noclehárny, lidi táhnou z místa na místo jako kočovné tlupy, jdou podle fází měsíce, dnes bydlí v místnosti, kde ty jsi spal v poledne a já včera v noci."
Štvrtú hviezdičku dávam kvôli kapitánovi Beattymu, pretože sa neuhol schválne. On to tak chcel...
Kniha je rozdělena na tři části, z nichž každá má své odlišné vyznění pojící se k jejímu ději. Na první části zaujme především její poetika. Setkáváme se v ní s nádhernou postavou dívky Clarissy McClellan (asi nejhezčí ženskou postavou, o které jsem kdy četl... a kterou bych rád potkal i v reálném světě), která navštěvuje psychiatra, protože přemýšlí a sní. Montagovi i čtenáři ukazuje krásu všedního světa, které si lidstvo přestalo všímat, která však nezmizela a stále se skrývá tam někde za asfaltem, betonem, motory a kovem. Zasévá do hlavní postavy zárodky pochybností o jeho požárnické práci. Druhá část nás přenáší k přemýšlení o vývoji společnosti. Z této části jsem cítil velké ovlivnění Huxleyho Koncem civilizace... autor v ní kritizuje neochotu uvažovat, přemýšlet, zabíjení rozumu bezduchou zábavou a tlacháním, ubavení se k smrti. A také přehnanou politickou korektnost, která vedla k rozhodnutí zakázat a zničit všechny knihy, protože každá z nich by se mohla někoho dotknout. Tím se autor dostává k otázkám stále znepokojivým i pro dnešní západní svět. Třetí část pak představuje kritiku válčení a souvisejícího ničení obdivuhodné lidské tvorby a vědění, které vždy jako Fénix musí povstat z popela nesmyslných spálenišť a navázat na světlou minulost stále schovanou v paměti lidí. Byla to výborná kniha, moc mi ale neseděl styl příliš jednoduchého psaní a častého opakování slov, fragmentů i celých vět. A po první části mě zamrzelo, že z knihy zmizela Clarissa a její poetika... Ale jinak šlo o velmi zajímavou knihu, kterou rozhodně přidám k těm, které jednou budu schovávat před spálením :-)
"Nehasili dřív požárníci požáry, místo aby je zakládali a rozdmýchávali?"
Myslím, že se k této knize za pár let vrátím, protože si nejsem jistá, jestli ji teď dokážu plně ocenit. Netuším, jestli to bylo překladem, ale použitý jazyk se mi zdál dosti krkolomný a složitý. Každopádně námětem a myšlenkou, která nepřestane být aktuální snad nikdy, mě kniha dostala.
Nemám nic jako absolutní top knihu (no, možná jo, ale to sem teď netahejme), ale nějaký ten top10 výběr, kam dám knihy, pro které bych i do ohně skočil... což v případě této knížky sedí dost přesně. Nechápu, proč jsem se jí tak dlouho vyhýbal, ale lepší pozdě nežli později a lepší později nežli vůbec. Je to úžasné dílo, tak nadčasové a kladoucí tolik otázek, tak krásně bohatý a metaforický jazyk - a přitom je to (jen praštěné) sci-fi. A v tom to je - sci-fi neznamená, že tam lítají vesmírné lodě, střílejí mezigalaktické střely, bojují mezi sebou obludy z různých planet apod., ne. Sci-fi má nastolovat otázky coby kdyby? Až společnost zavrhne vzdělání a knihy (k čemuž i v současnosti není daleko bohužel), jak to na světě bude vypadat? Budou všichni šťastní u svých telestěn, seriálů a barevných časopisů? Nejsou přece jen knihy něco víc, než jen pár stovek stránek papíru popsaných hustě malým černým písmem? Nemá smysl odpovídat a kdo potřebuje odpověď, tomu ani svěcená voda už nepomůže. Hlavní hrdina Montag tady prožívá ukázkový přerod a procitnutí, chcete-li osvícení. Kniha krásně popisuje jeho pět sektání s různými lidmi, z nichž každý ho někam posunul a nějakým způsobem mu otevřel oči - nejdříve mladá sousedka Clarissa, pak manželka Mildred, šéf požárníků Beatty, pak starý Faber a nakonec uprchlý Granger - všichni hlavního hrdinu někam posunou a on se stává rozumnějším a uvědomělejším. Kež bychom i my dnes tak přemýšleli nad tím, co jsme zažili, více se bavili s lidmi, více četli a uvažovali nad světem a životem. Třeba bychom pak nemuseli končit u barrandovů, okamurů a burešů.
Tuto knihu bychom si měli v dnešní době přečíst úplně všichni. Je to velmi zajímavá a poutavá kniha, jejíž hlavní myšlenka je čím dál, tím víc aktuální.
Má oblíbená kniha. Sice je to kniha o pálení knih, ale stejně je krásná. Rád si ji čtu znovu a znovu...
Ďalšia z klasík, o ktorej sa s kludom môže hovoriť ako o nestarnúcej. Ray Bradbury vystaval zaujímavý svet, ktorý mrazí a na štýl Orwella v sebe nesie veľké posolstvo. Aj v dnešnej dobe stále aktuálna kniha.
Tak jak člověk stárne a již něco zažil, vrací se k tomu, co mu na začátku dospělosti nic neříkalo, protože to do něj někdy násilím jindy z jiných důvodů se snažili natlačit, že je to super četba, ale tenkrát jsem si říkal, že to nic moc není.
Nyní po x letech, když se vracím ke klasice, tak vidím, že je v ní kus pravdy, a to, že jsou mladí často považováni za lidi bez názoru, trošku symbolizuje i tato kniha. Ono je pak i jednoduché jim vnutit nějaký názor, který je obecně uznávaný, a pak proč číst knížky, když je to vlastně otrava. Vždyť stačí jenom poslouchat , nemuset moc pracovat a mít se vlastně dobře.
Ale všeho jenom dočasu. tato kniha je bohužel stále aktuální. Chápu, že v roce svého vzniku byla trošku poplatná době, krátce po válce, totalitní režim,...
Ale ona je opravdu bohužel aktuální stále. Vždyť si stačí poslechnout názory toho pro nás nejvyššího z nejvyšších, a ony nejsou daleko od těch, které si člověk přečte v této knížce. Ano, knihy, moudrost a vlastní názory jsou opravdu velmi důležité, nejsme ovce, které poslouchají staré totalitní strukury, které by rády spoustu knih stejně jako v této knize spálili nebo alespoň opět zakázali. Ale spoléháme zejména na Vás mladé, to nikdy nedopusťte....
Tohle byla první kniha, kterou jsem od pana Bradburyho četla, teď však vím, že určitě nebyla poslední. Nečekala jsem tak hezký poetický jazyk, to bylo příjemné překvapení. Hlavní hrdina mi byl moc sympatický; to, jak objevoval přírodu a „opravdový“ svět, mi přišlo skoro až roztomilé. Na druhou stranu jsem moc nechápala, proč pořád tak lpěl na své ženě, i když očividně nejevila žádné známky pochopení ani snahy pochopit, o co mu jde. Možná že prostě jen neměl komu jinému by dal lásku. Taky Clarissy mi bylo moc líto, tak nějak jsem napůl doufala, že se pak ještě na konci někde objeví, že to všechno s její smrtí byla lež.
Celkově na mě ten příběh působil až skoro kouzelně, snad právě tím způsobem vyprávění. Taky to bylo docela poučné – někdy se člověk začne koukat na televizi a po chvilce si uvědomí, že prázdně sleduje reklamu na zubní pastu a skoro o tom ani neví. Teď si představte, že by to byla celá telestěna... brr. No, rozhodně se těším na další díla autora.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno útěk 20. století americká literatura budoucnost tajemství symbolismus hasiči rozhlasové zpracování pragmatismus o knihách technologie budoucnosti oheň knihy
Autorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Přečetla jsem pro doplnění všeobecného přehledu. Myšlenka se mi zdá dobrá, ale způsob, jakým je kniha psána, mi připadá až moc metaforický, spíš se mi zdálo, že je to jako báseň v próze, a mě básně moc nebaví.
Určitě budu vědět, o čem to je, i po delší době, ale podobná myšlenka se mi zdá mnohem lépe zpracovaná třeba ve Zpěvu drozda.
Beru tedy 451°F jako nezbytný základní kámen světové literatury, ze kterého vychází další, pro mě lepší knihy.