5 scénářů

10.01.2019

Felliniho filmy mě nikdy do stavu nadšení neuváděly, sledoval jsem je spíš s vlažným zájmem – trochu i jako povinnou výbavu mladistvého intelektuála :-). Pro jeho 5 scénářů jsem do knihobudky na vlakovém nádraží Karlštejn sáhl hlavně proto, že jsem byl zvědavý, jestli mě může tvorba tak bytostně vizuálního filmaře oslovit i v psané formě. A zážitek se spíš nedostavil, můj zájem upadal tím víc, čím více se Fellini ve své kariéře (jednotlivé kousky šly chronologicky) věnoval znázorňování pocitů a opouštěl vyprávění příběhů. Od skvělých Darmošlapů to tedy šlo s mojí spokojeností dost z kopce. Navíc třeba Sladký život, který byl počtem stran nejvydatnější částí, nevypráví skoro o ničem jiném, než že člověk, který se zaměří pouze na těkavé prožívání společenského života nemůže nakonec dojít k naplnění. No... myslím, že kdyby tento fakt byl pro mě v mém věku 40+ překvapením, že by bylo se mnou něco opravdu ve značném nepořádku – moje La Dolce vita je tak samozřejmě jiná, že jsem se cítil, jako by mi někdo na sto stránkách vysvětloval, že 1 + 1 se opravdu nerovná 3.

Fellini a jeho spolupracovníci píší své scénáře dost literárně, v částech, které uvozují dialogy se neomezují pouze na režijní poznámky, to bylo pozitivní, bylo to spíš jako číst novely, než jako manuál na výrobu filmů.
Největší problém, se kterým se kniha potýká je, podle mého, docela obvyklý. Jak zobrazit život vnitřně prázdných lidí, aby to bylo věrohodné a zároveň, aby to nebylo nudné? Někdy se to povede, když se v nezajímavém hrdinovi odráží hříchy jiných (jako například v Kosinskeho Byl jsem při tom) nebo dramatické společenské děje (Nesnesitelná lehkost bytí, řekl bych). Fellini to řeší jako filmař, obrazem, jenže to se na stránkách knihy zachytit nedá. A tak jeho výbor ze scénářů, který jsem si vytáhl z budky, v nějaké jiné budce zase skončí. Snad někomu dalšímu přinese víc potěšení.