52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida

08.06.2024

V roce 1936 vyšla sbírka 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida a ihned vzbudila rozruch. Literární svět začal pátrat, kdo by mohl být pravým autorem. Až Karel Čapek toto téhož roku rozluštil ve svém článku, kde došel k závěru, že takto ambiciózní projekt 52 villonských balad by mohl zvládnout jen zkušený básník, který vzhledem k tématice patří do okruhu radikálně levicových autorů a vzhledem k jednomu případu užití nářečí pochází pravděpodobně z Moravy, ale působil i v Praze. A ano to vše sedělo na Nezvala.

Nezval ve sbírce stvořil postavu nedostudovaného chudého studenta, který píše básně a protlouká se životem (resp. se částečně stylizoval do Villona). Pracuje v námezdních zaměstnáních, často je ale nezaměstnaný, zná hlad a život na ulici, žebráky a prostitutky. Ironicky komentuje život měšťanů a boháčů. Na pár místech vyhlíží revoluci, která přinese spravedlnost...

Čapek ve svém pátrání napsal: "Nejdůležitější jsou ovšem ty stopy, které ukazují na motiv činu: proč psal Robert David, a proč psal právě villonovské balady. Myslím, že motivem skutku je rozkoš z rýmů. Nalézt dvaapadesátkrát čtrnáct štěpných a neopakujících se rýmů, to je samo o sobě literární silácký a zároveň žonglérský výkon. Není to jen neobyčejná schopnost jazyková a sluchová, nýbrž také asociativní; čtrnáctkrát v každé baladě odpálkovat proud představ tak, aby nenásilně a lehce dopadl na napjatou strunu rýmu, to dovede jen výjimečný případ mezi básníky."

19.06.2022

Mám moc ráda balady (především Kytici od Erbena!). A tato sbírka mě na první pohled velice zaujala. Ale ve výsledku je to takový průměr. Jak již v komentářích zaznělo...dobře se četlo, tudíž z hlediska formy je sbírka na výbornou. Ale co se týče toho obsahu...no, bída...samé stěžování a popisování bídného života jednoho studenta. A stále dokola...

02.01.2022

Tuhle knížku mi daroval v osm a šedesátém náš bubeník Vladi, frčeli Beatles, socialismus s lidskou tváří a SVVŠky se transformovaly na gymnázia, samozřejmě jsme četli poesii (tenkrát ještě s -es), ale on i verše psal. Uznejte, 52 variací na takové téma musí každého začínajícího poetu uchvátit!
Nezval byl v 30. letech v skupině surrealistů, a být surrealistou tenkrát znamenalo patřit k avantgardě a spousta spisovatelů myslela, že být avantgardním = být komunistou, a tak i Nezval byl ve straně, bylo to tak vzrušující patřit k předvoji dělnické třídy (v 50. to rajcovalo ještě víc = přežiju nebo skončím v lágru?). Ovšem být surrealistou také není jen tak, surrealisté totiž vyhlásili přísné protiměšťácké regule, které musel každý člen skupiny dodržovat. A tak se velký básník svěřil svému kamarádovi při jedné toulce Prahou, že to není vono, že už si nemůže ani zarýmovat (ZAKÁZÁNO!), a že každou chvíli už vybouchne jako papiňák. Chytrý kamarád byl nakladatel a hned přišel s nápadem: ať si zarýmuje, jeho básničky bude vydávat v Lidovkách anonymně pod čarou.
Neuběhla dlouhá doba a Nezval se objevil ne s jednou básní, ale s celou sbírkou balad, která pak začala v novinách vycházet. Těch dotazů, kdo je jejich autorem! Byly to skvělé ohňostroje představ, formálně dokonalé. Nezvala odhalil až Karel Čapek, když provedl rozbor básní a v jedné objevil moravismus (básník je z Moravy!) a podle stylu si správně tipnul. Nezval šel s pravdou ven.
Jeho obavy z prozrazení jsou ve čtvrté baladě:
„Tak dobrá. Dáš mi všeho půlku
a sám si necháš druhou půlku.
Jen abych to pak nezbodnul…
buď zdráv a neprozraď mě, Julku!“
Jestli tím mínil dělení honoráře, nevím. Tím nakladatelem byl Julius Firt z nakladatelství Borový (a nikoli Julda Fulda, jak napsal kterýsi komunistický literární kritik).
Tak si počtěte, nemusíte to zhltnout najednou, jak si tu kdosi stěžuje, že to nejde. Já si to dávám už přes 40 let semo-tamo na přeskáčku...