A dívky mlčely
Pat Barker
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/417971/bmid_a-divky-mlcely-jAy-417971.jpg
4
88
88
Jak by byl Homérův slavný hrdinský epos líčený z pohledu žen? Přesně tak jej vypráví Bríseovna, urozená dívka královské krve, nyní otrokyně a Achilleova konkubína. Inteligentní, vzdělaná a sebevědomá dcera krále Brísea podává svůj příběh poutavě a s vtipem. Na novou životní situaci se dívá téměř současnýma očima: přes hrůzy tehdejší skutečnosti, výjevy z bojiště i táborového života se pocity a pohnutky chování jednotlivých aktérů v ničem neliší od chování současníků.... celý text
Literatura světová Romány Mytologie
Vydáno: 2019 , VyšehradOriginální název:
The Silence of the Girls, 2018
více info...
Přidat komentář
Mám rád řecké báje a mýty zpracované v literatuře, proto jsem si tuto knihu vypůjčil a nezklamala mě. Ukazuje válku o Troju jako válku každou jinou, plnou destrukce, ničení a umírání. Popisuje ji z pohledu zotročených žen, které sloužily řeckým vojákům. Byly to původně svobodné ženy, které se staly otrokyněmi, které věděly, že i kdyby byly osvobozeny, už by nikdy nebyly znovu svobodné a neměly by žádnou budoucnost.
Takové zpracování řeckých bájí se mi líbí, protože dokážou ukázat život z různých stránek života se všemi jeho rozpory. Nejzajímavější je na tom, že už staří Řekové si toho byli vědomi, a tak se nerozpakovali psát na tato témata velmi zdařilá dramata.
Nakonec, ani vítězové z Tróji i když válku po dlouhé době vyhráli nedopadli dobře a po jejich návratu domů (pokud se vrátili), je nečekalo nic dobrého. Navíc pokud jste si přečetli některé literární prameny o Illias, tak se nejednalo jen o válku lidí, ale i bohu jejichž zásahy měnily toky událostí, jako je například popis moru v řeckém táboře.
Dodnes je s podivem, proč takové války vlastně vznikají, když vlastně nijkomu, nic dobrého nepřinesou.
Tak do tohoto komentáře se mi vůbec nechce. Knížku jsem do knihovny koupila jako zajímavý historický román pro ženy, (muži po ní nejspíš nesáhnou už kvůli názvu) a myslím si, že čtenářky nebudou nadšené. Anotace nalákala, známé téma, jiný pohled, prý vtip... A já jsem zpočátku ocenila realistické líčení žvota, popisy i pocity hlavní hrdinky, vztahy (zkrátka to, co v Petiškových bájích nebylo). Jen potom už to pro mne byla změť jmen, surovostí, krutosti a neustálého strachu a děj se tak nějak rozpliznul nebo utopil v tom všem. Je to příběh o mužském a ženském přátelství, o mužském soupeření, ale hlavně o válce a bezmocnosti těch, na které dopadají její následky. Smutná kniha.
(Hezký komentář Alyx).
Překvapivě působivá a zajímavá kniha, má takový zásadní tón a zároveň obsahuje lehkou poetiku. Postavy v knize vystupují zřetelně s pevnými obtisky které za sebou zanechaly v povědomí nás všech. Zároveň to neni6 kniha která vypadne z paměti..... vyvolává řadu emocí.
Já jsem spokojená; při četbě se mi vybavovala Penelopiáda M. Atwoodové.
Obávala jsem se, že budu zahlcena mnoha postavami a mnoha ději, které obsahuje Homérův epos. Tady mi maximálně vyhovovala účelová redukce: ocitáme se až v desátém roce války, mužské postavy se až na výjimky příběhem pouze mihnou a my sledujeme celý tento časový úsek pouze pohledem žen, resp. pohledy, pocity, prožitky, vzpomínkami a myšlenkami jediné ženy, toho času otrokyně Bríseis, původem z Lyrnéssu.
Dobyvačná válka možná nejostřeji a přitom ve zkratce ukazuje, jak funguje patriarchální uspořádání. A je zcela logické, že ji budu jinak posuzovat jako příslušnice "slabšího pohlaví", bez ohledu na to, ke které z válčících stran patřím. Takže ano, všechny zmiňované ženské pachy, stavy i problémy sem (alespoň podle mne) určitě patří. A já jsem překvapena, jak jemně, skoro bych řekla taktně, dokázala autorka ústy hlavní postavy popsat nejen dobu určitě hrůzostrašnou, ale především vnitřní zápas inteligentní otrokyně. (Skvělé ovšem bylo i vylíčení dosavadního Bríseovnina manželství a její tchyně!)
Takže já určitě doporučuju, samozřejmě především čtenářkám. A děkuju za zajímavý komentář Alyx.
"Ležela jsem tam plná nenávisti, i když samozřejmě nedělal nic, na co by neměl plné právo. Dostat jako čestný dar zbroj nějakého krále, nedal by si pokoj, dokud by ji nevyzkoušel: zvedl by štít, popadl by meč, potěžkal by ho, ohodnotil by délku a párkrát by švihl vzduchem. A totéž udělal se mnou. Vyzkoušel si mě."
Působivá kniha, na kterou si budu pamatovat ještě dlouho. Báje opěvují hrdinské reky, ale tím, co válka způsobuje ženám a dětem, se eposy nevěnují. Proto je dílo Barker zajímavé a přínosné. Ukazuje, jaké pocity mohou zažívat zotročené ženy a jak vypadá jejich život. Hlavní hrdinka je sice urozená a velmi krásná, ale jinak je obyčejná žena. Nevyniká velkou odvahou, neumí bojovat, není extrémně hbitá - jednoduše nemá žádnou speciální vlastnost, které mnohdy hrdinky mají. Právě proto je její svědectví tak silné a věrohodné. Někteří komentující namítají, že je kniha málo akční a tím nudná. Mají pravdu v tom, že přímo hrdinčiny akce v příběhu není mnoho - ale právě tím je příběh uvěřitelný. Na druhou stranu Bríseovna není jen pasivní loutkou - i přes své postavení otrokyně je v určitých momentech hybatelkou svého života.
Rozhodně originální převyprávění Iliady (a kousku Ovidiových proměn, Ilias končí myslím Achillovou smrtí). Je legrační označovat ten román za "feministický", protože ženy v něm nejsou prakticky v žádném směru hybatelky děje, autorka dodržuje kánon daný antickým eposem. Jenom z "předmětů" udělala vnímající bytosti, což ostatně vždycky byly, i když to tak Homér zřejmě nevnímal.
Zároveň je legrační označovat ho jako "protimužský", jak se tu někdo zlobí. To by musela být "protimužská" celá Ilias. Tam skutečně jsou ženy zmiňovány jen "tuhle daroval tomuhle, a když zemřel, dostal ji tenhle", "tadytu si vzal za svou otrokyni tenhle a oblíbil si ji." Naopak autorka trochu polidštila Patrokla, který byl i podle Homéra příjemný chlapík a urovnával spory, které měl pruďas Achilles se zbytkem světa. To se sice týkalo mužů, ale dejme tomu, že byl celkem vlídný i na ženy.
Jinak se všichni muži chovají, tak jak je popsal Homér. Achilles Agamemnonovi Briseis klidně vydá, ale je uraženej až na půdu. Nějak neřeší, co s ní bude, je stejně naštvaný, jako kdyby mu někdo sebral oblíbenou židli.
Zároveň bych ten příběh rozhodně nanazvala červenou knihovnou. Bríseis je pragmatička, která se snaží přežít. K Achilovi necítí žádnou lásku, maximálně je jí na konci míň nepříjemný než na začátku. A drží se ho z čistě pragmatického důvodu - Achilles nemá ve zvyku dávat své souložnice poté, co ho omrzí, obyčejným vojákům. Ona se mu celkem líbí, asi jako ta židle.
Jeho skutečné city, tak jako v Homérovi, patří Patroklovi. Mimochodem je překvapivé, jak autorka opatrně ťape kolem fyzické stránky jejich vztahu. A není to tím, že by coby dáma narozená ve čtyřicátých letech minulého století byla nějaká puritánka. U heterosexuálních aktů se nijak nežinýruje, ať už jde o Agamemnonovy prasárny, svatbu v šatech potřísněných spermatem nebo snahu Briseis dovést Achilla aktivně k erekci, když má depku z Patroklovy smrti. (A ostatně i v tu chvíli ho nechce utěšit, neprojevuje mu žádnou lásku, ale z jejího vnitřního monologu je jasné, že si prostě uvědomuje, že když se mu nebude hodit na sex okamžitě se jí zbaví). Ale u Achilla a Patrokla se jen jemně naznačuje, což je skoro škoda, protože by to zřejmě byl jediný z obou stran plně dobrovolný sex v knize.
Celkem legrační je zpodobnění velké lásky Odyssea k Penelopě, které se projevuje tak, že po sexu se svou otrokyní jí o Penelopě vykládá. Ale opět to není nic, co by nevycházelo z aktických textů. Odysseus před Trójou i cestou domů, která se krapet protáhla, skočil na kde co, i když mu teda nelze upřít snahu dostat se domů za synem a za Penelopou.
Božskými zásahy, které Trojskou válku celkem zásadně ovlivňovaly, autorka šetří. Objeví se jen dva - Apollonova pomsta za zneuctěného kněze a Thetis přinášející synovi zbroj. A dejme tomu u Priamův příchod, který projde armádou nepoznán jako nůž máslem, a zachování Hektorova těla.
Rozhodně stojí za přečtení :-)
Tato kniha je za mě, až příliš ženská - ,,přeženštělá..." A s ohledem na historii, k historii daného tématu..., mi tohle čtení moc nedalo. Znám kvalitnější romány z tohoto prostředí.
Myslím, že tohle je kniha vyloženě o ženách pro ženy, u toho musí každý muž zemřít nudou a odporem. Mně se kniha poměrně líbila i když hlavní hrdinku jsem dost často z duše nenáviděla a veškerá příkoří jí přála. Popis života v táboře a zacházení s ženami je dosti syrový, žádné přikrašlování. Jinak co se týče zde neustále řešeného feminismu, tak s tím úplně nesouhlasím, nikdo tam za žádná ženská práva nebojoval. Jen si jednoduše myslím, že toto téma chlapa prostě zajímat nebude.
Jiný úhel pohledu na Trojskou válku. Mužům nedoporučuji číst, občas jsem ztrácela trpělivost i já. Válčí se tam, to zase ano, ale celá kniha se věnuje duševním pochodům zajaté Bríseovny, která si vyčítá svou pozdější náklonnost k Achilleovi, kterému byla darována za jeho zásluhy v boji. Čte se to dobře, atmosféru v táboře autorka vcelku vystihla. Jenže čím dál tím víc mi připadalo, že se to pořád točí jaksi dokolečka. Vztah mezi Achilleem a Patroklem, vyjádřený především chováním Achillea po Patroklově smrti, se mi jevil podivný. Řeckou lásku jsem samozřejmě chápala, v tom to není. Ale to, jak se choval k jeho mrtvole...no nic. Takže: čte se to dobře, téma nevšední, ale hledat tom nějaké překvapivé zvraty je marné. Spíš psychologický rozbor Stockholmského syndromu a pocitů otrokyně.
Klasik by rekl, ze zde doslo k momentu, kdy se strida onen prvek ocekavani a prvek zklamani (viz.onen zensky prvek obal).Prokousal jsem se ke strane 50., ale uz nemam prazadnou motivaci toto ufnukane feminizuici dilo docist. Proste nuda. V tomto duchu se pak nabizi prevypraveni Svejka z pohledu posluhovacky pani Müllerove, nebo Sinuheta optikou Nefer Nefer Nefer trpici v dome balzamovacu...
První z řady knih typu "řecká mytologie jinak" a určitě ne poslední. Jelikož mě mytologie zajímala už od dětství, nově vycházející variace na témata v ní obsažená nejspíš časem přečtu všechny. Nemyslím si ale, že je nutné být fandou řeckých bájí, aby si čtenář příběh vychutnal nebo se v něm orientoval. Četla jsem v originále a byla to lahůdka.
Na počátku byl nápad nesporně dobrý - nabídnout pohled na klasické téma Trójské války z jiného úhlu pohledu. Z pohledu žen. Z pohledu těch, kteří podle klasického povědomí spolu s dětmi válkou nejvíce trpí. Navíc pohled k tématu, které známe buď z těžko stravitelného (v jakémkoliv překladu) podání Homérova, nebo v nějaké zkrácené a převyprávěné podobě (napřiklad Pilař - 1979, nebo Martelli 2002). Nicméně, po přečtení jsem měl pocit, že tahle kniha byla napsána na objednávku feministické ligy (omlouvám se za toto označení, k ženám mám veskrze pozitivní vztah, ale tady to fakt nešlo), kdy ženy jsou utlačované chuderky, zatímco chlapi jsou bezcitní uzurpátoři. Navíc bych spíše očekával, že kniha čtenáře přivede k tomu, aby si přečetli Homérovy verše, tady je znalost Homéra předpokladem pochopení knihy. Takže dá se přečíst, ale tetelit se nadšením prostě nedokážu.
Příliš obecné na to, aby vyprávění o sklonku trojské války z pohledu žen bylo alespoň nějakým způsobem zajímavé. Ale ruku na srdce, to, že je to feministický román, víme jen ze zavádějící anotace; jinak jde o čistý román o ženách pro ženy s jasným schématem a červenoknihovnovým vyzněním, snad jen to válečné prostředí je atraktivní - a připomenutí příběhů z Íliady. Nicméně se vzpomínkou na Coleen McCullough a její Píseň o Tróji, která má stejný rámec a tutéž optiku - tohle fakt ne.
Zajímavý koncept mě docela navnadil, ač se ze zásady snažím vyhýbat retellingům čehokoliv. Illiada z ženského pohledu je opravdu něco, co tu ještě nebylo - zaujme i neokoukané prostředí a zlidštěné postavy z bájí a mýtů. Vzato kol a kolem je to ale docela nuda. Hlavní hrdinka se po většinu knihy jen potlouká po táboře a když zrovna nenalévá víno u nějaké důležité schůzky, klevetí nebo uspokojuje Achillea - a zatímco okolo umírají tisíce vojáků, stěžuje si na postavení žen ve společnosti (navíc naprosto nedobovou optikou). O Trojské válce jsem se dozvěděl více i z Petišky, o trudném údělu žen z Příběhu služebnice a myšlenky o zpátečnické a brutální patriarchii, které z této knihy lezou jak z chlupaté deky celých tři sta stran, kdysi sdělil daleko příměji a drsněji Frank Herbert v Duně. A stačilo mu na to jen několik mimochodem pronesených průpovídek.
Pohled na Trojskou válku z pohledu žen byl pro mě opravdu zážitek. A jsem ráda, že mám tuto knihu ve své knihovničce. Určitě se k ní někdy vrátím. Kdo má rád Homérův hrdinský epos Ílias, určitě přečtením této knihy neprohloupí.
Velice příjemné historické čtení. Mytologie, drsní válečníci, smrt a láska, prostě trójská válka viděna ženským pohledem, takže trochu jinak a možná nezvykle. Zajímavé, velice čtivé a věřím, že i přínosné. Moc se mi to líbilo, obzvláště pestrost a vykreslení postav a mohu vřele doporučit.
__________________________________________________________________________
Ale nemohu si odpustit jednu poznámku pod čarou: Proč se tady proboha furt předhazuje ten feminismus? Protože vypravěčkou a hlavní hrdinkou je žena a protože se tam mluví o tom, že ženy jsou těhotné (obzvláště ty, které slouží jako zajatkyně k sexu), rodí děti a menstruují? To má být ten slavný feminismus? To jako fakt? :-o :-D
Opravdu striktně ženský román pro ženy. Hned na první straně se dočteme o menstruační krvi - protože to je hrozně in o tom mluvit, tak to tam musí být. Ženy v knize jsou soustavně buď těhotné nebo menstruují nebo dělají jiné přísně ženské věci, aby bylo všem jasné, že jsou to skutečné ženy - nikoli pouze muži s parukami a vycpaným dekoltem (jako to kdysi udělal mocný Achilleus). Autorka se dívá na svět tehdejší doby svým přísně ženským supermoderním pohledem - a to není styl, který b mě osobně ve spojitosti s Iliadou nějak zvlášť oslovoval (vlastně ani ve spojitosti s čímkoli jiným, ale tady dvojnásob). Dočteno s tíhou asi do poloviny, takže nehodnotím. Ale věřím, že někomu jinému se to může líbit moc, napsané je to celkem dobře.
Obrovské zklamání. Několik poznámek:
* Nepochopila jsem, jaký byl autorčin záměr - chtěla navázat na tradici hrdinských eposů, nebo vytvořit nezávislý příběh a jít vlastní cestou? Nepovedlo se totiž ani jedno.
* Měla to teda být feministická kniha, nebo ne? Taky jsem nepochopila.
* Zásadní otázka! Pokud to mělo být z pohledu žen, proč se na každé straně řeší pocity Achillea???
* Kniha na všech rovinách naplňuje žánr červené knihovny. To jsem číst nechtěla.
* O tehdejším životě nevypovídá vůbec nic. Možná proto, že skoro nic nevíme. A tak si autoři můžou vymýšlet kdeco. Autorčina verze málo uvěřitelná.
*Krásná obálka to nezachrání.
Jedna z knih, u kterých si po přečtení hledáte, co dalšího tento výborný autor napsal. Chytré, vtipné, kruté, realistické a možná i blížící se starověkému příběhu, tak jak se udál ve skutečnosti. Když se podíváme pod závoj vyprávění o bájných hrdinech.
Jako malá jsem milovala Mertlíkovy Staré báje, četla jsem je asi třikrát, ale nenapadlo mě se na ně podívat jinak.
Autorka si vybrala úhel pohledu královny Bríseovny (víc se mi tedy líbí originální jméno Bríseis), kterou dostal darem od svých vojáků Achilleus. Fakt jsem si našla, že je i v Mertlíkovi to slovo "dar". Nejdřív tedy musel vyplenit její město a zamordovat téměř celou rodinu.
Daru se nikdo neptal, jaký na to má názor a jestli náhodou nemá trochu raněné city, po tom všem.
Achilleus nějakou chvíli "věcně a efektivně využíval její tělo", bez nějakých emocí samozřejmě, ty si schovával pro milovaného přítele Patrokla. Potom se pohádal se šéfem Agamemnónem, který mu dar sebral, protože ten svůj musel z taktických důvodů odevzdat zpátky rodině.
Pak mu ho tedy chtěl vrátit, ale už trochu "opotřebovaný". To musel Achilleus kvůli své cti odmítnout.
Dary přes den pracovaly, večer si mohly trochu poklábosit a utěšit se a pak na noc napochodovat ke svým pánům, tedy jestli zrovna dostaly povel. A to byly ty šťastnější. Staré a ošklivé ženy na tom byly mnohem hůř.
Po jisté nešťastné události si to Achilleus rozmyslel a vzal si tedy od velitele dar zase zpátky, no.
Kromě otázky využívaných dívek, od kterých se nečekalo slovo odporu (tedy pokud si to dovolily, čekala je smrt nebo v lepším případě zbití), je tu výborně vykreslená zvláštní absurdita trójské války.
Po krutém zavraždění dětí přijme slavný hrdina vlídně jejich otce, který se vydal pro ostatky. Je laskavý a pečlivý hostitel, otce obskakuje s lahůdkami, chystá mu pohodlné lůžko, vyprovodí ho, zamává mu.
A pak se zase dál bojuje a vraždí.
Myslím, že tato verze části Ílliady odhaluje příběh, jak se asi stal, stejně bravurně a pravděpodobně jako film Život Briana od Monty Pythonů, který podává svoji verzi jiného slavného vyprávění :-)
Štítky knihy
mýty a legendy anglická literatura Trojská válka feminismus řecká mytologie historická fantasy starověké Řecko
A dívky mlčely
Úplne iný pohľad na Trójsku vojnu a Achilla, aký väčšinou poznáme, z pohľadu žien / otrokýň. Bolo to iné, nové, veľmi zaujímavé ale miestami aj nudné. Ale páčilo sa mi to.