A hory odpověděly
Khaled Hosseini
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/177591/a-hory-odpovedely-177591.jpg
4
1425
1425
Khaled Hosseini, autor světově úspěšných románů Lovec draků a Tisíce planoucích sluncí, vydává třetí román, v němž se opět vrací do rodného Afghánistánu, ale zavede nás i do Paříže či Kalifornie. Vypráví příběh sourozenců rozdělených v dětství. Abdullah vyrůstá v chudobě afghánského venkova a nepřestává toužit po ztracené sestře, zatímco Pari, která zapomněla, že kdy měla nějakého bratra, vychovává bohatá rodina v Kábulu a Paříži. Na pozadí téměř šedesáti let dramatické afghánské historie se odehrává příběh lásky, ztrát i obětí. Je lepší být odtržený od rodiny než trpět bídou? Co mohou či mají udělat bohatí pro chudé? Jak silná jsou rodinná pouta a jaké následky mají naše rozhodnutí? Na tyto otázky hledá Hosseini v mistrovském vyprávění odpověď. Sejdou se ještě někdy Abdullah a Pari? Otevřete knihu...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2013
,
Argo
Originální název:
And the Mountains Echoed
více info...
Přidat komentář
To, co ztratíte, někdo jiný získá.. Nebo nikdy není pozdě, respektive lepší pozdě než nikdy.. Přesně tohle mi letělo hlavou na konci knihy.. =) Skvěle se četla a nabídla nejeden zajímavý příběh.. Trochu mám pocit, že na druhé přečtení, kdy už se člověk líp zorientuje v postavách, bude ještě lepší..
Tohle byla má první kniha od tohoto autora, předtím jsem ho neznala, nevěděla jak píše, ale také jsem dala na reklamu a knihu si vypůjčila.
Po pár (třiceti a vícestránkových) kapitolách jsem byla zmatená, kdo je kdo, ale pak se mi začalo líbit, jak vlastně všechno do sebe zapadá.
Nejvíce mi však v hlavě utkvěla kapitola o otci, který ztratil a posléze hledal svého syna v paláci déva a jeho rozhodnutí, kapitola o Thálii a v neposlední řadě o Parí
Kniha se mi velice líbila.
Po přečtení předchozích autorových knih je tato pro mě poněkud zklamáním. Styl vyprávění mi neseděl. Měla jsem pocit, že při každé nové kapitole, začínám číst novou knížku, seznamuju se s hrdiny a stylem psaní... Tím mi i chyběla identifikace s hlavními postavami. Příběhů a zajímavých osudů zde bylo hodně, možná by bylo lepší to rozepsat do zvláštních knih (například příběh Thalie) a ne to vše na nás vydat v jedné knize. Díky tomu jsem se ani nemohla spojit s příběhem oddělených sourozenců, což mě hodně mrzí.
Pro mě osobně nejlepší kniha od Hosseiniho. Oč méně syrové reality Afghánistánu, o to více se mě dotkly osudy postav. Ke konci už jsem tak trochu tušila, jak to dopadne, ale na síle příběhu to rozhodně neubralo. Po dlouhé době knížka, po jejímž dočtení mi i slza ukápla.
Střepiny,čehosi. Které začínají jakoby až mimo tento svět, na nějakém prudce odlehlém místě, kde něco pevně srůstá a kde se něco navždy oddělí. A zůstanou jen střepiny. Celé je to takové bolavé a nezodpověditelné, na některých úrovních by so mohlo říct až nevyrovnané. Přesto jak je to hluboké, tak mám pocit, že v tom zůstalo mnoho opomenuto. Jako by autor při svém vyprávění na něco přišel, ale uzamkl to v sobě, ovšem to jen moje slepá dedukce,která navíc knize nebere míru. Je to moje první kniha od tohot autora a s hodnocením proto zůstávám bez odpovědi ( zatím),ale jen tak stranou 8/10.
Každý vidíme jinýma očima a každého zasánhou jiné věci,ale kniha je v celku rozsáhlá, aby tam každý, kdo po ní s pocitem ,že mu je nějakým způsobem šitá na tělo, našel.
Odloženo za půlkou, dál to nešlo. Ne že by úplně nebavila, jen se mi neukládaly souvislosti. Co jsem přečetla, mi z hlavy vypadlo. Nezaujala.
Knihy Hosseiniho jsou pro mě tajemné i exotické. Afghánistán je země tak vzdálená, že si ani neumím představit život v něm. Těším se na jeho příběhy, které jsou tak poutavě napsané, že nemám pocit, že čtu knížku, ale že mi ji někdo vypráví. A já tiše naslouchám těmto příběhům, ať už je to Lovec draků nebo Parí a Abdulláh. Těším se na chvíle v jejich společnosti a žasnu nad jeho darem slova.
Jedním slovem - úžasná! Na začátku jsem si nebyla moc jistá, co od tohoto příběhu můžu čekat, ale potom mě děj pohltil a já se od knihy nemohla odtrhnout. Je pravdou, že je jiná, než předchozí knihy autora (které mám opravdu moc ráda), ale snad právě proto se stala mou srdeční záležitostí.
Porovnávaniu sa nevyhne nikto, kto čítal všetky tri Hosseiniho romány, ani ja nie. Ja sa však na rozdiel od väčšiny neprikláňam ani k jednému extrému, nepatrím k tým, ktorí si myslia, že kniha je výrazne slabšia než tie predošlé, ani k tým, ktorí hovoria, že je omnoho lepšia. Pre mňa je skôr mierne iná, ale približne na rovnakej úrovni. Hosseini prudko mení perspektívu. Pokojne načrtne novú líniu príbehu aj v samotnom závere knihy, vôbec to však nepôsobí nelogicky, zmätočne. Čitateľ čaká na okamih, kedy sa to konečne všetko prepojí a ono sa v podstate aj prepojí, ale nie je to na prvý pohľad očividné, keďže množstvo vecí zostáva len naznačených. Prepája sa to len veľmi pozvoľna a verím tomu, že v mysli každého čitateľa trochu inak. Kľúčových momentov v histórii Afganistanu sa už len zľahka dotýka, pričom vysvetlenie tohto počinu, že historické udalosti už boli popísané inde (i v jeho predošlých knihách) a fundovanejšími odborníkmi, niekoľko krát opakuje prostredníctvom jednej z postáv. Napriek tomu sa aj v tejto knihe nájdu odkazy na historické míľniky, či politickú situáciu v krajine (ktoré sú nevyhnutnými dôsledkami popisovaného). Mne táto kniha ešte o niečo viac doplnila mozaiku, obraz Afganistanu známy z predchádzajúcich dvoch Hosseiniho kníh. Hosseini nevyniká bravúrnou štylistikou, popravde je to stále veľmi jednoduché čítanie, má však schopnosť zapôsobiť na to ľudské, čo je v človeku a to je niekedy viac než čokoľvek iné. Má potrebu hovoriť o niečom dôležitom, dostať to do povedomia a na to nepotrebuje zložité vetné konštrukcie, ani vyšperkovaný štýl, hoci v tejto knihe už badať aj snahu o vyššiu umeleckú hodnotu, o prínos pre literárny svet. Predošlé dve knihy som čítala v čase keď vyšli, čo sú už roky. Za ten čas som sa však aj ja zmenila, zmenili sa moje nároky, preferencie, (ne)vkus na knihy. Napriek tomu si myslím, že táto kniha nie je o nič horšia než tie predošlé, akurát že medzi ňou a Hosseiniho staršími knihami stoja stovky iných prečítaných kníh a pod ich vplyvom na ňu už nemôžem hľadieť ako na knihu, ktorej dám päť hviezd, tak ako tomu bolo v predošlých dvoch prípadoch.
Viacero čitatelov sa v komentároch sťažuje na pocit, akoby niektoré línie príbehu, resp. kapitoly nemali súvislosť s tými ostatnými. To je však len zdanie, či skôr nepochopený zámer autora, pointa pribehu. Čiastočne za to môže napoly správna a napoly mylná anotácia, no skôr je to o schopnosti čitatela chápať prečítané, o tzv. čítaní s porozumením. Anotácia, česká i slovenská, je výstižná v časti, ktorá upozorňuje na podstatu románu (príbeh lásky, straty, obete, sila rodinných pút, následky rozhodnutí (ČR), príbeh o tom ako milujeme, staráme sa jeden o druhého, spôsoby akými sa v rodinách vychováva, ale i zraňuje, zrádza i rešpektuje, ako sa obetujeme jeden pre druhého, porozumenie toho čo nás definuje ako ľudské bytosti a formuje náš život (SR)) a chybná v časti, ktorá prvoplánovo upozorňuje len na príbeh Abdulláha a Pari. Táto časť je naozaj trochu vytrhnutá z kontextu. Čitateľ sa zameria na príbeh súrodencov a to podstatné mu potom unikne. Každá z postáv zohráva v príbehu svoju úlohu, autorovou snahou bolo prostredníctvom nich poukázať jednak na život ako taký v Afganistane ako dôsledok spoločenskej situácie a jednak na ľudské faktory (bez ohľadu na rasu, národnosť, miesto kde žijeme) ovplyvňujúce to, akým smerom sa bude uberať náš život a akými luďmi sa staneme. Stačí len vypustiť z hlavy anotáciu, zmeniť optiku. Potom do mozaiky zapadne i príbeh Adela, Marcosa a Roši. Verím, že nebyť anotácie, na adresu knihy nepadne toľko príkrych slov.
Ha! Po počáteční nedůvěře k světovejm bestsellerům jsem ku svýmu překvapení zjistil že mě to baví a to tak že moc. V podstatě povídková knihá, jejíž hlavní téma mi přišlo dost banální, nabízí dostatek zásadních událostí a přitom lacině netlačí na pilu, viz přeskočení válečnejch událostí nebo smutný happy endy jednotlivejch příběhů. Nejvíc mě dostala část o dvou bratrech na služební cestě, tohle podle mě vyjadřuje naší civilizaci úplně přesně. Každej má plnou hubu keců a ušlechtilejch myšlenek, ve výsledku z toho ale vyplývá jen jedno velký naleštěný hovno. Časem šáhnu i po jeho dalších knihách, upřímně ale pochybuju, že mě dokážou ještě takhle sebrat. Nakonec to s tim našim světem nebude tak špatný pokud knižní mainstream vypadá takhle!
moje první kniha od Hosseiniho, koupila jsem ji, protože jsem si chtěla koupit nějakou knihu, nevěděla jsem jakou a zlákala mě reklama. V žádném případě nelituji! Neříkám, že jsem se od knihy neodtrhla, ale zanechala ve mně pocit, který bude asi dlouho přetrvávat... Hned jsem objednala další autorovy knihy a až se ve mně tato trochu rozleží, tak se do nich s radostí pustím. Za mě áno :-)
I když jiná,než dvě předešlé,přesto skvělá!Mnoho hlubokých myšlenek,nad kterými nepřestávám přemýšlet a které mě hluboko zasáhly.Rozhodně výborné čtení.
Četla jsem všude, cestou do práce, na obědě, za chůze a budu určitě číst znova. Nejvíce vzpomínám na příběh Markose a Thalie
Kniha mne naprosto uchvátila. Je to první kniha od tohoto autora a byla jsem mile překvapena. Brala jsem ji do rukou s lehkou nedůvěrou, afghánské prostředí je mi poměrně vzdálené a nějak jsem neměla chuť se číst buď nábožensky orietovanný text nebo lkaní další týrané ženy v muslimském světě.
Byla jsem uchvácena. Po velmi dlouhé době jsem měla pocit, že autor velmi hezky rozpracoval jednotlivé postavy,představil je tak nějak "lidsky" bez zbytečných klišé, přikrášlování nebo zjednodušování na "černá x bílá".
Opět naprosto úžasná kniha.Skládáte si střípky děje jeden vedle druhého a oni do sebe zapadají,jako puzzle.Na konci knihy máte nádhernou mozaiku od autora,který mě velmi obohatil již dvěma předešlými knihami.Každé jeho dílo je jiné a přesto jedinečné!
Do paměti se mi vryla autorova tři magická slova,která použil a tak i já tedˇ říkám svému vnoučkovi,že je "núr mých očí".
První dvě knížky jsem zatím nečetla, takže nemám srovnání, ale to vůbec nevadí. Tahle se mi moc líbila, dobře se četla, ale přesto se neubráním drobnému zklamání. Myslím si, že z tak silného příběhu se dalo vykřesat ještě daleko víc... Nejvíc mi vadilo, že sotva jsem se začetla a příběh mě vtáhl do děje, tak skončil a začala další kapitola respektive další příběh a "začítání se" začalo vlastně nanovo. Přijde mi, že celá knížka je poskládána jakoby z několika povídek, které sice něco spojuje, jsou jaksi propletené, ale vůbec ne tolik, jak bych čekala. Asi jsem si myslela, že poslední kapitola všechno vyřeší, že to všechno do sebe krásně zapadne, že mi ta kapitola otevře ještě jiná zákoutí a části děje, které zatím zůstávali někde na pozadí, ale to se nestalo. Místo toho přišla jen další povídka - pěkná, milá, zajímavá, provokující k zamyšlení...stejně jako všechny předchozí - nic víc, nic míň... A to je možná trochu škoda.
Knížka nebyla špatná, ale první dvě byly lepší. Stejně se těším na další Hosseiniho knihu.
Dobrá kniha, ale přišla mi trochu slabší, než Hosseiniho dvě předešlé. Asi mě až tak neoslovilo to, k čemu měla spět a když dospěla, tak mě to nějak nevzalo za srdce. Zkrátka - hlavní zápletka vlastně nic moc, ale vyprávění bylo pěkné a hezky se to četlo, navíc oceňuji, že jsme se tentokrát vyhnuli příběhům zasazených nějak výrazněji do všech těch bojů v Afghánistánu.
Asi jsem po přečtení předchozích Hosseiniho knih měla příliš velká očekávání. Tentokrát se mi četlo nějak ztuha a kniha mě nevtáhla.
Štítky knihy
Afghánistán homosexualita 20. století islám muslimové sourozenci rozhlasové zpracování adoptované děti LGBT, queer, LGBT+ afghánská literatura
Autorovy další knížky
| 2007 |  Lovec draků |
| 2013 | A hory odpověděly |
| 2008 | Tisíce planoucích sluncí |
| 2018 | Mořská modlitba |
Úžasný příběh plný lásky a potřeby svých nejbližších