A kde byl Bůh...?
Jan Jelínek
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/206079/mid_a-kde-byl-buh-206079.jpg
4
85
85
Číst sedmatřicet výpovědí „přeživších holocaust“ je jako absolvovat skotský střik. Čtenáře nejprve plnou silou zasáhne proud ledové hrůzy, ale vzápětí ho poleje vlna horkosti. Člověk se mimoděk brání chladu těch syrových a věcných výpovědí mužů a žen, kteří přežili. Brzy je ale naopak vděčný, že to všechno, o čem se dozvídá, je „jen“ mrtvá historie a dávná minulost, že jeho samotného ani jeho blízkých se to netýká. Tak zběsilé a nepochopitelné se to vyprávění jeví, tak neuvěřitelné a těžko stravitelné je. A nemylme se, žijí-li ještě ti, kdo si vše pamatují, není to dávno. Je jich jen zlomek, nepatrné množství. Ale jestliže nás ten zlomek výpovědí děsí, jak by na nás asi působily příběhy těch šesti milionů mrtvých? Publicista Jan Jelínek shromažďoval před lety výpovědi mužů a žen, kteří se vrátili z „ pekla“ koncentračních táborů, pro nadaci Stevena Spielberga. Podstatnou část z nich se autor nyní rozhodl publikovat. Většinu jmen neznáme, ale najdeme zde i zmínky o osobnostech, jako byli například Miloš Kopecký nebo Arnošt Lustig. Součástí bolestného odkazu je i otevřená výpověď dramatika Milana Uhdeho, jehož rodiče se sice zachránili, ale okolnosti, za nichž se tak stalo, poznamenaly na desítky let do budoucna celou rodinu.... celý text
Přidat komentář
Tak tuhhle otázku si pokládám při každém čtení o holocaustu i když jsem nevěřící. Kniha i přes hrůzné téma mě tentotkrát tolik nezaujala, jako jiné knihy na toto téma. Jedná se spíše o spoustu krátkých životopisů, ale ty prožité hrůzy a bolest ze ztracených blízkých si musí nést až do konce života. V tomto je to také velice hrozné, obdivuji tu jejich psychiku a vůli žít.
Někdy úplně stačí,aby ty příběhy byly popsány stručně a i tak je cítit bolest a utrpení, které oni prožívali.
Tohle nebyla úplně jednoduchá kniha. Co člověk, to příběh.
Že byla Arnošt Lustog v koncentráku, to jsem věděla, ale že i Miloš Kopecký, to jsem nevěděla.
Doporučuji, a knihu bych dala jako povinnou četbu.
Silný kafe, stejně jako další knížky z období 2. světové války. Autentické, občas hodně syrové až odosobnělé. Je to historie, na kterou by se nemělo zapomínat.
Knihu jsem měla vypůjčenou, ale jsem za to ráda. Věřím, že dnešní mladé generaci už tato hrůzná doba nic neříká a že jsou někteří tak otrlí, že se dokážou té době i vysmívat. My, kteří jsme přímo osudy těchto pamětníků neprošli, prožíváme vduchu dnes s nimi při četbě tu hrůzu, kterou jako malé děti odtržené od svých maminek musely prožívat. Nechápaly tu špínu kolem sebe, zimu a neustálý hlad, kolem sebe jenom zlé lidi, nadávky, řev. Ještě dnes se mi při četbě těchto osudů samovolně tlačí tlačí slzy do očí. Byla jsem ještě dítě předškolního věku, když se k nám domů přišly před odchodem rozloučit paní Schulzová s dcerkami Soňou a Gitou a od starší Soni jsem dostala na památku panenku. Jak jsme byli doma všichni šťastní, když se v roce 1945 před námi všechny tři objevily! O Soňe se zmiňuje ve své vzpomínce pan Martin Glas ve svědectvím šestém. Děkujii autorovi panu Janu Jelínkovi za zpracování této vzpomínkové knihy, zůstane dlouho v mém srdci.
Pár knih už jsem na tohle téma četl ale tahle kniha mě nezaujala..moc přiběhů na pár stránkách,.jsou to spíš životopisy..
Tolik hrůzy v jedné knize,ale právě proto se na tyhle zrůdnosti nesmí zapomenout,mělo by si ji přečíst co nejvíce lidí..
Nevyhovuje mi tenhle styl, kdy se do jedné knížky nacpe ve zkratce tolik osudů, když by každý z nich určitě vydal na vlastní knihu. Až na několik málo příběhů mne to vlastně moc nezaujalo. V porovnání s tím, co jsem už o holocaustu přečetla je tohle slabší průměr.
Různorodé výpovědi osob, které měly během holokaustu větší či menší štěstí v neštěstí, o tom, jak nesmírnou roli v přežití hrály i pouhé náhody, jak se někteří snažili zapomenout a o prožitém utrpení vůbec nemluvili ani před nejbližšími..
Jak je psáno, publicista Jan Jelínek shromažďoval před lety výpovědi mužů a žen, kteří se vrátili z pekla koncentračních táborů, pro nadaci Stevena Spielberga. Jak ale v předmluvě uvádí, některé z původních výpovědí se vůbec nenašly, mezi řádky může člověka i napadnout, že se možná někomu nehodilo, aby se určitá svědectví objevila na veřejnosti, např. co se týče výsledků výzkumů anděla smrti Mengeleho.
Knihy s touto tématikou mám velmi ráda. I když "ráda" je v této souvislosti dost zvláštní výraz, že? Každopádně, myslím, že každý by měl nějakou takovou knihu přečíst, aby se nezapomínalo na ty hrůzy, které lidé prožívali. Je to dechberoucí svědectví.
Tolik skutečných výpovědí, že vám až běhá mráz po zádech....Co všechno dokáže udělat člověk člověku.
Tuto část historie je dle mého názoru stále připomínat, aby se to už neopakovalo.
Doporučuji. Více příběhů, více zkušeností a pohledů, na tak děsivou dobu.....
" Když se ráno vzbudím, trvá mi tři čtyři hodiny, dokud neodpadnou balvany, které mi ležely v noci na prsou.
Přála bych všem lidem, aby nic podobného nikdy nezažili. Aby ani nerozuměli tomu, co jsem zažila já. Aby to pro ně bylo nepochopitelné ! "
Edita Horáková ( svědectví desáté v knize )
Autorovy další knížky
| 2014 |  A kde byl Bůh...? |
| 2019 |  Kufr pana Lederera |
| 1992 | Každý něco sbírá |
| 2016 | Jizvy na duši |
Bůh nebyl.
Obdivuji sílu žít těchto lidí, kteří si prošli hrůzami holokaustu.
Knihu jsem četla jednoho krásného letního dne na alpské louce vysoko v horách. O to strašlivější byla představa, že v poměrně nedávné době něco tak obludného se odehrávalo.