A poslední budou první

Ukázka:
Značně autobiograficky koncipované povídky, které dostává do rukou zvídavý čtenář, vznikaly po dlouhou dobu, některé z nich jsem svým přátelům předčítal ještě za komunismu, poslední vznikla asi před třemi roky. Teprve na podnět jednoho přítele jsem je poslal jednomu významnému znalci literatury, který mi je zkritizoval a napsal, že by to chtělo dotvořit v ucelený obraz doby. Měl zřejmě pravdu, ale právě to bych nedovedl a ani na to nemám čas, protože se, jak hodně čtenářů ví, živím něčím jiným než psaním beletrie. Když mi však redaktoři nakladatelství Kalich, o jejichž kvalitách nemohu pochybovat, nabídli, že moje povídky – vzpomínky vydají, pouštím je do světa po mírném zaváhání a vybavuji je na cestu tímto úvodním slovem. Velká literatura žádnou předmluvu nepotřebuje. Vidíte tedy, že mám vytříbený vkus, když jsem sám poznal, že to, co teď budete číst, žádná velká literatura není a předmluva tomu nemůže uškodit… Na cestu do světa jsem těm povídkám přibalil pár fotografií, které dokreslí kolorit doby, ale neměly by budit dojem, že jde o bezprostřední vzpomínky. Jde o vzpomínkami inspirovanou literaturu… Ale povídky jsou povídky, mísí se v nich motivy z různých úhlů pohledu i ze spřízněných životů, a přibližovat je víc ke skutečnosti nelze, podobně jako nemohu jít blíž k své přítomnosti a psát třeba o svých rodičích. Tam jsou osobní vztahy stále ještě příliš živé a nelze je stylizovat tak, aby jejich života byly také trochu symbolem. Když jedu delší dobu sám autem, hovořím v duchu se svými rodiči i s některými zemřelými hrdiny těchto povídek. Je to lepší než mít v autě rádio. Nikdo vám je neukradne. Rád bych, kdyby někteří z nich vstoupili i do vašich myslí. Petr Pokorný