A to si pak můžeš řikat, co chceš
Helena Skalická , Pavel Novotný
Tato kniha vznikla na základě audionahrávek jednoho překotného vyprávění. Promlouvá zde Helena Skalická, neobyčejně živelná a houževnatá bytost, pozoruhodná výtvarnice. Prožila toho víc než dost: kruté dětství, nesčetné pobyty v ústavech a blázincích, každodenní vození mrtvol do márnice, metráky cigaret a hektolitry alkoholu, život mezi feťáky a bezdomovci, vegetování v nejrůznějších doupatech. Helena o tom všem mluví jaksi mimochodem, bez náznaku sebelítosti, s drsným humorem. S ničím se nepáře, ani s vyprávěním; výsledné texty byly postupně lepeny z různých verzí, fragmentů či zdánlivých maličkostí. Poskytují jeden z klíčů k Heleniným neobyčejným kresbám a malbám.... celý text
Přidat komentář
Pan Novotny odvedl opravdu skvelou praci a predal nam velice zajimavy, znepokojivy obraz. Nekteri ctenari knihu mozna uplne nepochopili (soude podle komentaru). Doporucuji precist i doslov a poznamku autora. Libi se mi s jakou empatii a citem autor k vypovedi pristoupil.
Fuj, naprostá katastrofa, ani jsem nedočetla. H. Skalická je autorka výtvarného „art brut“, od mládí je v invalidním důchodu. Často utíkala od rodiny, jako bezdomovkyně přechodně žila i v Praze. Tomu kniha odpovídá !
Knížku čtu po jedenácti letech od vydání a docela by mě zajímalo, jestli ještě žije, nic jsem o ní z poslední doby nenašla. Bezdomovce dokážeme odsoudit, ale nikdo v jejich botách nechodíme. Nápravné zařízení málokdy někoho napravuje, jen co špatného ještě neumí, tak se tam naučí, ale jak žít život bez problému, to je tam asi neučí.