Accabadora
Michela Murgia
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/189837/bmid_accabadora-OO6-189837.jpg
4
108
108
Podmanivý román italské prozaičky ověnčený hned několika literárními cenami vypráví příběh dvou žen zasazený do prostředí Sardinie padesátých let minulého století. Když se chudé vdově Anně Terese narodí nepříliš vítaná čtvrtá dcera Maria, ujímá se jí ve věku šesti let osamělá a bezdětná švadlena Bonaria, jež jako „accabadora“ pomáhá ze světa nevyléčitelně nemocným. Před dívkou je tato její role utajována, a když vyjde po letech najevo, Maria adoptivní matku opustí a vydá se do Turína, kde přijme místo vychovatelky. Poté co se dozví, že Bonaria vážně onemocněla, vrací se zpět, aby se o ni postarala, a když se ženin stav dále zhorší, začíná chápat, že přišla chvíle rozhodnutí, jak „accabadoře“ nejlépe posloužit.... celý text
Přidat komentář
Kniha to není špatná, věnuje se trochu tabuizovanému tématu smrti a eutanazie a činí to poměrně zajímavě. Bohužel mi úplně nesedl styl psaní, i přes to, že jde spíš o novelu než román, tak jsem se dějem a myšlenkami prokousával jen velmi zvolna. Což nemusí být na škodu, pokud jde o skutečně náročné téma, ale tady se mě často zmocňovala únava a nuda.
Accabadora je žena, jejímž posláním je zkrátit utrpení beznadějně nemocným čili pomoci jim opustit tento svět. Autorka se v knize zabývá neobyčejným tématem. Zprostředkovává nám pohled zblízka na ne zrovna běžné zvyklosti. Ze stylu vyprávění i z popisu reálií jsem měl pocit, že se děj odehrává spíše koncem devatenáctého než v půli dvacátého století. Neubránil jsem se dojmu, že na Sardinii čas plyne poněkud jiným tempem než na kontinentu. Kromě tématu, kterému se věnuje, je tenhle román pozoruhodný také po jazykové stránce. Autorka má schopnost vyjadřovat se nevšedně, a při zachování relativně snadné čtivosti dokáže jazyk užívat originálním způsobem. Přestože je závěr až příliš předvídatelný, může vás tohle útlé dílko svou poetikou obohatit.
Naprosto originální téma, obohacující reálie o životě, zvycích a pověrách na Sardinii včetně ukázek sardského jazyka, neotřelý styl vyprávění, vtipné a barvité metafory, kvalitní překlad. - A to vše se mi dostalo v rozsahem malé, formou ne moc přitažlivé a komerčně nepropagované knížce jen a jen díky jedné zdejší souznějící čtenářské duši, která uhodla, co by se mi líbilo. Autorce, překladatelce i dárkyni knihy moc moc děkuji!
Asi milujem talianske súčasné autorky! Strohý, surový a predsa tak presne trafujúce myšlienky sa mi vrývajú pod kožu. Síce jednu hviezdičku strhávam, za divný pobyt hlavnej postavy na suchozemí- nepochopila som tú vložku v deji, ani počínanie postáv tam, a vôbec lepšie by bolo vynechať tú časť úplne. Ale inak super! Snáď ešte autorka nejaký ďalší román vydá.
Na začátku jsem si představoval, že budu číst příběh o "Andělu smrti", takový ten mysteriózní (či thriller) román, ale spletl jsem se. Osobně jsem však rád, že jsem se spletl, protože i přesto, že se jedná o "obyčejnější" příběh, popisuje morální dilema, kterých je alespoň můj život pln.
Neměla sem tušení, co je accabadora, neznala jsem ani pojem dítě duše. Díky téhle nevšední knížce už to vím. Příběh i vyprávění je prosté, ale dotýká se několika zásadních otázek. Nezapomenutelná, aspoň pro mne.
Nuda. Nuda. Šeď, šeď. Úplně slyším Bosáka. Příběh italský báby uspávačky a jeji nevlastní dcery ze Sardinie mě nijak nenadchnul. Otravný to nebylo, ale nic převratnýho taky ne. Navíc po všech těch italských knihách, kde se nevyskytuje pizza, tady další italská kniha, kde se nevyskytuje pizza, tudíž jsem odhalil další spiknutí. Není zač.
V recenzích je má celá recenze. Stručně - kniha nese pěkný příběh. Zatáhne vás do prostředí a doby. Je tam spousta dobrých myšlenek. Určitě stojí za přečtení!
Najsvetlejším bodom a najmilším prekvapením tejto knihy je jej jazyk. Takým príjemne lahodným spôsobom komplikovaný, nie priveľmi, takže kniha zostáva dostatočne čitateľná, ale ani primálo, akurát tak, aby ju posunul na vyššiu úroveň, než by jej prislúchala bez jeho použitia. Žiadna rýchlokvaska, text je starostlivo cizelovaný, očistený od pliev a zbavený takmer všetkých zbytočností, vďaka čomu je v knihe množstvo pasáži, v ktorých každé jedno slovo má svoje miesto. Výsledkom je kniha síce útla, no hutná. Murgia vie skvele zachytiť podstatu, všetko ostatné je ľahké domyslieť si, kniha teda zároveň, napriek útlosti, budí dojem úplnosti. Navyše má príťažlivú atmosféru, atmosféru akejsi „bezčasovosti“ (v dôsledku kontrastného prelínania jednotlivých detailov moderného mestského a „zapadlého“ dedinského prostredia), napriek tomu, že dej je pomerne presne situovaný do konkrétneho časového obdobia. Mnohé pozitíva, no ja predsa, akosi vnútorne, nie som celkom spokojná. Murgia načrtáva jednu z tých zásadných, neriešiteľných otázok, na ktorú správnej odpovede niet, logicky teda neprichádza s riešením, resp., ak už hovoriť o riešení, jej „riešenie“ je jediné možné, také, akého sa doberie každý súdny človek. Absentuje však čosi nové, čím by k téme prispela, akási nadstavba základu. Téma poslúžila príbehu ako skvelý podklad, no stále zostáva len podkladom, príbeh nepopierateľne vystupuje do popredia a prevyšuje pointu. Akonáhle sa od neho snažím oprostiť a na knihu hľadieť v širších súvislostiach, zisťujem, že v tomto smere je akosi hlucho, prázdno, okrem hlavnej myšlienkovej roviny nie je veľmi nad čím uvažovať, žiadne nabaľovanie myšlienok nad základ sa nekoná. Príbehová rovina ma teda zaujala viac, no viem, že aj dejové súvislosti postupom času zabudnem, no určite si budem pamätať Murgiin jedinečný jazykový prejav. Práve ten má veľký podiel na mojom výslednom hodnotení. Accabadora je prvotina, ktorá má, ako mnohé iné prvotiny, rezervy, no zároveň dáva tušiť, že v Michaele Murgii sa skrýva obrovský potenciál. Keď dotiahne myšlienkovú rovinu do rovnakej dokonalosti ako jazyk, jej ďalšie diela budú skvostné.
Accabadory byly vdovy na Sicílii, který místo luštění křížovek po večerech docházely k lidem v posledním tažení a na jejich prosbu jim přiložily k hlavě polštář a zeutanázovaly je. Přesně o tomhle vypráví i kniha této italské špagety, která se zaměřila na život jedné staré accabadory, která si z nudy k sobě vzala malou buchtičku, kterou její matka nechtěla, protože měla chleba jen pro tři dcery.
Kniha se čte moc dobře, ale nevím jestli je to tím, že spisovatelka dobře píše, nebo tím, že já dobře čtu. Bohužel, tohle se nikdy nedozvíme. Zjistil jsem, že mám asi nějakou slabost pro romány, kdy to postavy neměly vůbec lehký a kdy ještě neexistovaly počítače a telefony, takže se lidi místo nudění museli celej den hrabat na poli, kde sbíraly šutry nebo víno. Tyhle pasáže utíkají vcelku rychle, jen mě trochu zarazilo, že nikdo nejedl žádnou pizzu. To tehdy nebyly pizzy? Nicméně, jak se asi dalo očekávat, mladá buchtička uteče z domu a pak se vrátí a najde starou accabadoru v posteli potom co ji trefil šlak, no a je asi jasný, že je teda vystavena šílenými dilematu - asi jako když si chcete dát smažák a nevíte jestli s hranolkama a nebo s vařenýma bramborama.
Kromě toho se v knize nic moc neděje, což je asi dobře, páč kdyby tam třeba byli mimozemšťani, tak by to nedávalo moc smysl. Ale i přesto, že je to strašně hezky napsaný, nemůžu dát za víc, protože to prostě přišlo a odešlo bez nějakýho většího efektu.
Knížku mi doporučila paní v knihovně s tím, že je to náročnější čtení. Ano, to asi je, ale doporučuji. Kniha je útlá a stojí za přečtení.
Pěkná kniha, čtivý příběh, který má jistou hloubku a nutí k zamyšlení. Psané moc pěkným jazykem.
Pár stránek,ale je v nich řečeno mnoho.Silný příběh,který vás nutí k zamyšlení.
Nikdy neříkejte:téhle vody se nenapiju! Nikdy nemůžeme nikoho soudit,protože nevíme,jak bychom se v dané situaci zachovali my.
Accabadora
Poslouchám určitě podmanivé i tématicky zajímavé a dobře zpracované vyprávění v Četbě na Vltavě. Literatuře není co vytknout. Realita ostrovní Sardinie minulého století. Dítě duše je moudrý a lidský přístup k dítěti i matce v nouzi a vyprávěním se prolíná mnoho moudrého i v postavě Bonarie.
V době, kdy se diskutuje o uzákonění eutanazie je mi z funkce accabadory lidsky smutno. Na mnohé rozpory text vnímavého čtenáře navede.
Jak je toto řešení ožehavé z příběhu dobře plyne. Příběh je realistický i pokud jde o všudypřítomnou magii a karikaturu smyslu křesťanství.
Převládající pocit je vlastně úzkost.
"Do té doby nikdy nepochybovala, že by nedokázala odlišit milost od zločinu. Až dnes."
4/3