Ach jo aneb Některé postřehy z obou stran ledničky
Robert Fulghum
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/226801/ach-jo-226801.png
4
624
624
Další kniha drobných příběhů, úvah, zamyšlení a filozofických postřehů známého a oblíbeného autora.
Přidat komentář
Někdy pochybuju o tom, že se autorovi všechny ty příběhy a kuriozity opravdu staly a představuju si, jaký musí mít život a smysl pro detail, aby to všechno bohatství posbíral.
Ach jo je něco jako stav mysli, umění se z věcí neposrat a jít dál. Zároveň ale najít balanc a umět se radovat z maličkostí a cíleně vyhledávat dobrodružství. To je možná důvod, proč si myslím, že si jí nepřečtu znovu. Sedla mi, protože jsem v nějaké životní fázi, kdy jsem ty kapitoly potřebovala číst, ale když se posunu vpřed, možná mi to už bude připadat plytké...?
je to moje několikátá kniha od Fulguma, nyní jsem měla pár let přestávku, mám ráda jeho styl i myšlenky, i když občas se to trochu táhne, ale myslím, že za přečtení stojí
Co dodat, novodobý kazatel Fulgum nezklame své posluchače a zaujme, pobídne k zamyšlení, pohladí duši, vytahá za uši, podá ruku a vyzve k nasledování či k cestě vlastní.
A mně se chce k téhle knížce jen stručně říct : ACH JO.
Podruhé jsem dal Fulghumovi šanci s knížkou, kterou jsem kdysi četl a teď po letech jsem si řekl, že si ji přečtu znovu. A podruhé je to poměrně trpké zklamání. Před nějakými 25 lety jsem se do něj nějak začetl, ale dneska ... mi to přijde jako poněkud zbytečně potištěný papír. Já na tyhle filozofické úvahy a moudra nějak moc nejsem. Naštěstí je to poměrně krátké, zabralo mi to 3 večery. Ještě že tak.
Mám doma ještě další tři knihy tohoto autora, ale nevím, nevím, jestli se do nich pustím... Myslím, že ve frontě na přečtení u mě čeká tolik knih, že nemám potřebu číst něco, co bych přirovnal k vytažení špuntu z naplněného umyvadla. Přesně to jsem si z toho zhruba odnesl. Přesně to zbyde po přečtení. Nic. Prázdno. Ty čtyři hvězdičky, které jsem jí při tvorbě zdejšího profilu kdysi dal, teda neudrží ani náhodou. Myslím, že když dvě uberu, tak se k tomu chovám ještě shovívavě.
Aspoň že se mi hodí do prvního bodu letošní Výzvy.
Nemůžu si pomoct, ale vedle Školky a Od začátku do konce už je všechno ostatní jen slabý čajíček.
Druhá kniha, kterou jsem od tohoto autora četla a rozhodně nejsem zklamaná. Musím říct, že se neztotožňuji se všemi myšlenkami, ale celkově se mi kniha líbila a její obsah mi přišel zajímavý.
Robert Fulghum má navíc podle mě super styl psaní, takže jeho vyprávění je nejen čtivé, ale také vhodné a podněcující k zamyšlení.
Rozhodně mohu doporučit.
V knížce jsou zajímavé myšlenky a postřehy z obyčejného života, ale přesto nám Evropanům některé na hony vzdálené. Nic mně třeba neříkaly kapitoly o jídle, většinu pochutin, co Američani zbožňují (asi), bych nepozřela. Ale něco mě zaujalo, hodně.
Cituji:
Málokdy mám pocit, že jsem šťastný. Zato si často vzpomínám, kdy jsem byl šťastný. Zvláště když sedím v kuchyni zabalený do neviditelného přehozu sešitého z nejlepších chvilek včerejšků. Ty cenné věci - zbytky ze žití - zůstávají, aby pomáhaly srdci a duši přežít. Jenom z nich se žít nedá. Ale bez nich život nestojí za to.
Ve světě i v nás je násilí. V nás všech. Bude tam vždy a je na nás, abychom mu - dokud tu jsme - čelili.
Ach jo jsem poprvé držela v ruce asi v 15 letech a působila na mě srandovně. Pravděpodobně se mnou cloumala puberta, protože teď mi ta zábava prišla poloviční. Asi jsem dospěla a vím, že povídky jsou vymyšlené, tedy wow efekt se nekoná nebo v této době nejsem nastavená na humor. Nedočkala jsem se onoho pohlazení po duši, úsměv na tváři také chyběl.
Fulghumova lednička hučí v B dur, moje kvoká. Ani tohle dnes nemáme společné...
Fulghum mě hodně bavil asi před 15 lety, takže jsem se k němu teď docela ráda vrátila, když jsem hledala nějakou oddychovější literaturu. Jenže už to není to, co to bývalo. :-( Asi to bude tím, že už jsem starší... Ach jo je kniha plná různých vtipných nebo nečekaných historek ze života Roberta Fulghuma. Dřív by se mi jich asi líbilo víc, ale teď mě zaujaly asi 3 z dvaceti. Ostatní mi přišly spíš takové prázdné a nebo moc všední.
Chci dát Fulghumovi ještě šanci a přečíst si někdy v budoucnu Třetí přání, které na mě čeká v knihovně. Ale k jeho krátkým povídkám už se asi nevrátím.
Cteno v ramci Ctenarke vyzvy 2020 a posledni z knih, ja mam pocit, ze jsem prave vykonala zkousku a mam prazdniny! :D
Kniha je zajimava, takove az filozoficke dilo bych rekla, je tam spousta krasnych a pravdivych "mouder," ktere urcite hodlam sirit dal. Sklada se z nekolika kratkych vypravenich, nektere pasaze jsem trochu sic preskakala, nektere byly ale vyborne, humorne jakozto treba princ, ktery hleda popelku podle strevicku, je vlastne fetisista :D Pribeh s popelem v letadle me opravdu moc pobavil (i kdyz je to mozna smutne, ale me cerny humor nevadi).
Urcite juknu po necem dalsim ;)
O problémech vs. nepohodlí, času, pravdě, škytání a tak dále... výborný.
Těším se na další knihy, doteď jsem Fulghuma odkládal.
Moje druhá kniha od autora a bohužel ani teď nemohu říct, že jsem jeho fanouškem. Naopak. Již ne víc. Knihu jsem zařadila kvůli čtenářské výzvě a že chci dát autorovi ještě "jednu šanci". Věřím, že si své čtenáře získá, ale já to nebudu a nejsem. Při knize jsem se nudila a do čtení se nutila. Nebýt výzvy, asi jsem i odložila a nedočetla. Naštěstí to byly krátké povídky.
Bylo to velice milé počtení. Tak trochu mi to připomínalo Františka Nepila. Samozřejmě s přihlédnutím k americké nátuře. Už ta úvodní úvaha o vykrádání lednice je mnohému čtenáři jistě povědomá. Jen ty kombinace byly takové podivné...
Knihu doporučuji.
Musím třeba uznat, že při čtení první kapitoly o debužírování v noci jsem se hlasitě smála a naprosto souhlasně kývala například u prohlášení:
„Nejedná se o kolektivní činnost. Je to soukromý náboženský zážitek.“
Bohužel toto mé nadšení nepokračovalo při čtení kapitol a příběhů dalších. Někdy mi přišlo rozuzlení trochu až přehnaně optimistické (nebo jako obrovské sluníčkářské klišé). Tím myslím třeba „doutník“.
Zaujalo mě jeho vysvětlení, proč a jak knihu psal a to jsem obvykle k těmto věcem příšerně skeptická, ale oceňuji, jak k tomu celému přistoupil, i větu: „a protože vy mi neříkáte, jak mám psát, já bych vám neměl říkat, jak ji číst“.
Dále se mi líbilo, jak příběhy fungovaly skvěle ve sbírce a vzájemně na sebe někdy odkazovaly.
Na této sbírce esejů a povídek mě zaujalo, že příběhy na sebe občas odkazují. Člověk má tak pocit, že Fulghuma zná stále víc a víc a jakoby se stal vaším dobrým přítelem. Prostě jen stačí říct: "Jo to bylo jako tenkrát s tou Popelkou? Pamatuješ?" A vykouzlí vám úsměv na rtech. Líbí se mi také, že vás autor vnímá jako partnera, řekne vám jak a proč knihu píše a jak se do ní můžete zapojit. Nejste jen posluchači. A jak jsme už u Fulghuma zvyklí, čeká vás zvláštní propojení životních mouder, filozofie, přátelství, humoru a povídání. Stojí za přečtení. Doporučuji audioknihu (čte Vladimír Čech).
Vtipné fejetony, i když sem tam je řeč o děsivém uličnictví..