Adresa Naděje
Mélissa da Costa
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478027/bmid_adresa-nadeje-CAp-478027.jpg
4
156
156
Amanda odešla z města a usadila se v osamělém domě v Auvergni, aby mohla dát prostor svému zármutku. Nikdy si nepomyslela, že by se mohla cítit až tak zle. Venku svítí slunce a zpívají ptáci, ale ona se ukrývá v chladném přítmí domu, aby nemusela čelit životu. Když se jí ale do rukou dostanou zápisky paní Huguesové, předchozí majitelky domu, pomalu se probírá z bolavé letargie a postupně se pouští do obnovy staré opuštěné zahrady. Jak se střídají roční období, mění se i Amandin život, v hlíně nachází novou sílu k životu a otevírá se novým zážitkům a jedinečným setkáním. A každé ráno… každé ráno se stává příslibem, že po něm přijde i další.... celý text
Přidat komentář
Přesto, že některé Amandiny činy jsem úplně nechápala, kniha byla krásná. Musel ji napsat někdo, kdo se s podobným typem ztráty už setkal. Všechno bylo pomalé, přirozené a s občasnými propady, které takové věci provázejí. Kocour a zahradničení mě těšili stejně jako Amandu.
Vyumelkovane, nerealisticke. Ale inspirativni, to ano. Nejake pasaze byly zbytecne.
".. truchlení se postupně z našich životů vytratilo a pro dnešního člověka to má neblahé účinky. Dříve bylo možné vidět, jak lidé truchlí celé týdny, dokonce měsíce. Ženy nosily na znamení smutku černou barvu a tvář si halily závojem. Dnes začíná každodenní rutina, jakmile je po pohřbu: práce, účty, které je potřeba dál platit. Společnost už na truchlení nemá čas."
A právě o tomhle kniha je. O truchlení. Amanda přijde ve svém životě o dva nejbližší lidi právě v době, kdy by mohla být nejšťastnější, kdy měla všechno před sebou. Uchyluje se na samotu a pomalu se dostává k drobným radostem života, i když v ní stále smutek přetrvává.
Hezké to bylo. I přes pomalý, strohý, smutný děj, ve mně kniha navodila pocity klidu.
Amandě se v jejím nádherném životním období naprosto nečekaně obrátí život vzůru nohama. Absurdně tragickým způsobem přichází o svého manžela Benjamína a v důsledku této události i o dítě. Naprosto paralyzovaná žalem se uchýlí na samotu do starého domu, kde se jí časem po malých krůčcích podaří překonat žal a depresi a pomaličku se vrátit do života. Krásné, velmi poetické, v mnohém inspirativní...
Pěkně popsáno prožívání při ztrátě milovaných lidiček a návrat hl.hrdinky do života.
Nádherné, dojemné, kouzelné čtení o tom, jak se vyrovnat se zármutkem. Vedle sympatické hlavní hrdinky také mimořádně příjemné vesměs všechny vedlejší postavy, což bývá v knihách málokdy, většinou vás tam musí aspoň někdo štvát, tady ne. :)
Je to kniha, příběh, který dává naději. Dává návod, jak získat naději. A nejen lidem, kteří psychicky trpí po ztrátě blízké osoby. Mohla by být i návodem lidem, kteří mají psychické problémy. Pomalu, opatrně, po krůčcích zpátky k životu...
V knize se neodehrává žádný strhující příběh, přesto je zajímavá a čtivá.
A její dozvuky ve mně zůstávají i po několika měsících...
"Je to sice jen jakž takž sflikované štěstí, ale přece jen je to štěstí."
Nádhera.
(SPOILER) Krásná knížka, plná poklidné krásy, pomalého plynutí času a narůstající naděje. Uvolňuje emoce a má velký potenciál pomoci jiným s vyrovnání se se ztrátou v lidském životě. Téma potratu v pokročilém stupni těhotenství je tady skvěle zpracováno a myslím si, že by tento příběh mohl pomoci (ve správný čas) ženě, která podobnou situaci prožila.
Další z dojemných a emotivních příběhů ze života .... o hledání naděje ....
Amanda se svým smutkem utíká do vesničky v kraji Auvergne a uzavírá se před světem ....
Podle duchovní konvence předchozí majitelky značí svoji cestu ven ....
.... nechat vejít .... slavit .... sdílet .... a nechat odejít ....
A tak postupně otevírá své dveře a pouští dovnitř motýla, kocoura a také člověka ....
Příroda je jejím přítelem v tomto návratu .... a ona má stromy jako symboly ....
Až zasazení keře muchovníku jí vrací vzpomínky na dceru Manon :
.... déšť hvězdiček, sladké ovoce a zář tisíce rubínů .... to vše je dítě ....
Je to citlivý příběh o ztrátě, truchlení a katarzi....
A doplňuje jej hudba Dolores o Riardon - jak se obyčejné dny stávají neobyčejnými ....
Tohle je kniha, k níž se můžete vracet - doporučím.
Kniha je jednoznačně holčičí záležitost, taková oddychovka. Postupné znovu navracení se Amandy do života po prožité ztrátě pro mě bylo místy celkem uvěřitelné (deprese, světloplachost apod), místy celkem příjemné čtení (kocour, zahradničení) ale ten naivní konec (podnikatelský záměr) to na můj vkus celkem zabil :)
Smutný začátek, se kterým se hlavní hrdinka snaží vypořádat útěkem do samoty, do přírody, kde zvolna nachází vnitřní sílu a odhodlání znovu se "vrátit do života".
Četlo se hezky, příjemně, některé věci byly předvídatelné, žádné extrémní zvraty, kniha svým klidným dějem zvolna a příjemně spěje k předpokládanému konci. V některých pasážích člověk opravdu téměř vidí starý domek, okolní zahradu i les...
Tato nenápadná kniha v sobě skrývá příběh plný smutku, krutých ztrát, ale také naděje. Každý den totiž může být začátkem něčeho nového a lepšího. Amanda byla skvělá knižní hrdinka, která se dotkla mého srdce. Jsem neskutečně moc ráda, že jsem této knize dala šanci, protože nepřečíst si ji, by mě připravilo o velmi intenzivní a emotivní zážitek. Ta kniha se mi dostala pod kůži, místy jsem úplně hmatatelně cítila tíhu Amandina zármutku, ale zároveň jsem cítila i její nezdolnou vůli, díky níž postupně zase pomalu, ale jistě ožívala . Na tuto knihu se musíte naladit, ale pokud přijde v ten pravý čas, bude pro vás velmi obohacující.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
Příběh o ženě, která hledá nový smysl života po zdrcující osobní tragédii. Útěk před životem ji zavádí do malého domku na samotě ve francouzském středohoří. Zde objevuje kouzlo přírody a nového přítele - šedého kocoura. A jak tak čas plyne, přichází i nové a nečekané. Je to příběh o truchlících, jejich pocitech a návratu k normálnímu životu.
Překrásná kniha…… dojemné, neotřelé, laskavé a především moudré…….Bude ve mně dlouho rezonovat…..
Nádherná kniha - to co se Amandě stalo a jak se se svým zármutkem snažila vypořádat, bylo napsáno s velkým citem. Život v opuštěném domě se zanedbanou zahradou se vyvíjel s napětím, stejně tak jako když zasejete semínko květiny a čekáte jaká krasavice vyroste.
Kdo není statečný, musí být trpělivý.
Nic není neměnné nebo věcné, všechno má tendenci mizet nebo se proměňovat.
Utrpení je úzce svázané s naší touhou po neměnnosti a bezpečí. Přijmout skutečnost, že všechno je nestálé, je prvním krokem ke skoncování s utrpením.
Když se chce člověk smířit sám se sebou, každá omluva je dobrá.
Kdo nezažije, nemůže pochopit. Každý se ztrátou vypořádává jinak. Skoro bych řekla, že Amanda to zvládla velmi dobře. Skvělá kniha!