Adresa Naděje
Mélissa da Costa
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478027/bmid_adresa-nadeje-CAp-478027.jpg
4
157
157
Amanda odešla z města a usadila se v osamělém domě v Auvergni, aby mohla dát prostor svému zármutku. Nikdy si nepomyslela, že by se mohla cítit až tak zle. Venku svítí slunce a zpívají ptáci, ale ona se ukrývá v chladném přítmí domu, aby nemusela čelit životu. Když se jí ale do rukou dostanou zápisky paní Huguesové, předchozí majitelky domu, pomalu se probírá z bolavé letargie a postupně se pouští do obnovy staré opuštěné zahrady. Jak se střídají roční období, mění se i Amandin život, v hlíně nachází novou sílu k životu a otevírá se novým zážitkům a jedinečným setkáním. A každé ráno… každé ráno se stává příslibem, že po něm přijde i další.... celý text
Přidat komentář
Ač to není zrovna kniha s nejpříjemnějším tématem, zpracování se mi velmi líbilo. Možná i proto, že jsem založením pomalejší člověk a pomalé tempo knih mám ráda a nenudí mě. Už jen z toho důvodu, že mě zpomalí a vrátí tak na “správné místo. Autorka knihu napsala velmi vnímavě a ukázala jeden z mnoha způsobů vyrovnání se se ztrátou. Otevřela tím téma, o kterém se tolik nemluví a za to jí velice děkuji.
Škoda, že jsou dosud přeložené pouze 2 knihy a do angličtiny jsem jich také moc přeložených nenašla…
Ve svých letech mám za sebou ztráty lidí ve svém okolí i svých blízkých, i v práci se nejednou potkávám s pozůstalými, každý truchlí jinak. Popis truchlení u Amandy mi nic nepřinesl. Minimální dějová zápletka by vystačila na povídku, nikoli na knihu. Celkově až nuda.
Stejně jako mě autorka dostala Vším modrým z nebe, i Adresa naděje se mi četla krásně. I když čtení to není nikterak optimistické, začátek je vyloženě depresivní a smutný, ale to malé světýlko naděje hlavní hrdince od začátku přejete, i když ji poznáte až časem. A musím říct, že jsem si jí oblíbil a nerad jsem se s ní na konci loučil. Nevím jak to autorka dělá, ale svým postavám umí vdechnout život. Až tak, že je vídíte před očima. Doufám, že se nějaké další nakladatelství ujme i jejích dalších knih - Jota to dle mých informací zatím nemá v plánu. A vážně nechápu proč.
Stejně jako po přečtení Všeho modrého z nebe jsem okouzlena a dojata. Tentokrát to nebyl zas tak teskný a tíživý zážitek jako v případě prvého; první desítky stran jsou sice velmi temné a depresivní, ale příběh (který v podstatě postrádá zápletku a soustředí se jen a pouze na úzdravu jedné těžce zkoušené duše) se pak pomalu začne rozvíjet a rozkvétat jako květiny v Amandině zahradě. Budu netrpělivě vyhlížet překlad některého z dalších románů této autorky (aspoň do angličtiny - věčná škoda, že jsou přeloženy jen tyto dva; originál bych asi se svými chatrnými zbytky francouzštiny nedala).
Na tuto knihu jsem náhodou narazila v knihovně a díky vysokému hodnocení jsem se jí rozhodla dát šanci, bez toho, abych věděla o čem je. Čekala jsem, že půjde o romantické čtivo a nemohla jsem se víc mýlit. Knížka mě i přes smutné téma naprosto vtáhla a měla jsem ji za několik večerů přečtenou. Rozhodně doporučuji všem, kteří si prošli/prochází dlouhodobě těžkým obdobím. Věřím, že se vám i díky této knize trochu uleví.
Adresu naděje jsem četla až jako druhou knihu této autorky a musím přiznat, že Modrá se mi líbila více. Ale to neznamená, že by Adresa byla slabší, případně špatná, je jen jiná, zvláštní, neuvěřitelná. Co všechno zvládne lidská bytost „přežít“ a unést, co jí v tom může pomoci, jak čas opravdu léčí. Vzpomněla jsem si třeba na naši Veroniku Hurdovou, ta to měla ještě těžší a v jak úžasné věci – minimálně knihy – dokázala své životní osudy přetavit!
Úplně nejvíc ale oceňuju, jakou roli tady hraje příroda, zahrada, zeleň; světlo a tma, počasí, roční období. A samozřejmě chlupatý a svérázný zvířecí spolubydlící!
Prvních sedmdesát stran působilo tak beznadějně a ponuře, že jsem si říkala, jestli knihu zvládnu. Pak ale Amanda konečně otevřela okenice, pustila do domu kocoura a začala zahradničit a příběh se, tak jako její život, začal stávat snesitelnějším a barevnějším. Bavilo mě taky číst o tom, jak se vrhla na zahradničení. Krásná kniha o návratu do života z úplného dna.
Knihu doporučuji všem a zařazuji ji k těm, na které nikdy nezapomenu. Zaujala mě už svojí nádhernou obálkou i názvem a dojala až k slzám. Není snad ani možné, aby někdo takto překrásně slovně vyobrazil smutek, který člověk prožívá, když ztratí ty nejbližší, aniž by sám něco takového neprožil. A samozřejmě - když nechybí kocour a jeho vnitřní síla pomoci uzdravit paničku, kterou si vybral - jde o úplně ideální čtení, které dává naději a pohladí po duši.
Všem těm, kdo někoho ztratili, kdo odešel.....všem těm, co si to neumí představit...Nádherná kniha, co nás přiměje prožít něco, co nás strhne a spojí s přírodou a opravdovostí našich životů. Přeji krásný zážitek, také moudrý a naplněný....
Knížka o ztrátě, smutku, truchlení ale i naději, podpoře blízkých, hledání vnitřního klidu i smyslu života v každodenních maličkostech. Kniha vás ujistí, že nic netrvá věčně a že i utrpení jednou přejde, jen musíte aspoň trošku chtít. Moc mě to chytlo i dojalo. Dalo by se říct, že je kniha poučná.
Je to druhá knížka od autorky kterou jsem přečetla a opět mě nezklamala.
Dojímala jsem se k slzám, srdce se mi svíralo, ....
Tak dokonale vykreslené Amandiny pocity, to je/byla opravdu nádhera.
Přesně tak jsem to zažívala také, ten postupný proces. Od naprostého zmaru,... někam zalézt do díry, nikoho nevidět, nepotkat, ...až k přijmutí a nadechnutí se. Jen v knize jsou ideální podmínky pro vyrovnání se s takovou bolestí, ale to vůbec neubírá na autentičnosti. Každému, kdo se s takovou ztrátou potká bych přála, mít možnost zavřít se a neřešit milióny nutných věcí a vlastně nemít čas na prožití a odeznění...
Ke knize se někdy vrátím.
V hlavě mi rezonuje tak výstižný postřeh..."Jako by se mé vnímání proměnilo, jako bych už nebyla tentýž člověk".
Doporučuji a užijte si to.
Kolik smutku je tak akorát? Těžká otázka, velice individuální záležitost... Hlavní hrdinka Amanda prožila obrovský šok a ztráty, jejímu přístupu k smutku se vůbec nedivím. Podstatu jejího žalu se dozvídáme postupně, postupně se odkrývá život její a jejich nebližších. Krátké chvíle štěstí vystřídala bolest a smutek. Amanda však není sama, má na dosah lidi, kteří smutní také, také se musí se svým smutkem a ztrátou vypořádat... Velmi zajímavá kniha, doporučuji.
(SPOILER)
Tato kniha mi připomíná jiné takové, kdy hrdinku stihne tragédie a ona se z toho dostává. Má velmi dobrý začátek a první půlku. Pak se stává trochu nudnou, zčásti trochu hysterickou, po všeobecném zhroucení rodiny se všichni vzpamatují a hledí vstříc jasným zítřkům...
Co se mi opravdu líbilo - léčení velké bolesti prací. To je i moje filozofie, že práce a čas léčí.
Doporučuji čtenářkám, které mají rády romány o těžkých životních osudech, s jednoduchou zápletkou a dobrým koncem.
Krásně napsaný příběh o velké ztrátě a vyrovnávání se s ní. V některých momentech jsem měla pocit, že čtu o sobě. Příběh plynul pomalu a klidně, od půlky knihy mi bylo jasné, že nemohu očekávat žádný velký zvrat.
Mám ráda deníky a zápisky všeho druhu, proto mě docela mrzelo, že autorka nevytěžila více z motivu nalezených deníků a kalendářů. Očekávala bych otevřenější a intimnější "rozhovor" hlavní hrdinky s dávno zemřelou majitelkou domu a pisatelkou oněch deníků.
Opět velmi silný příběh, tentokrát o ztrátě a truchlení...
Tento příběh mě oslovil o něco méně než předchozí kniha autorky (Všechno modré z nebe), která mi byla svým námětem přeci jenom bližší.
Každopádně je zde velmi citlivě popsáno, jak v některých situacích potřebujeme čas... čas se vyrovnat s tím, co nás potkalo, čas být sami se sebou. A jak je důležité najít si v životě věci, které dávají smysl... všichni to známe. Když je nám smutno, těžko, pomůže se upnout na nějakou činnost. Něco vytvářet. A je asi jedno, jestli je to úprava zahrady, přestavba bytu, výroba nábytku nebo třeba cesta...
Jednotlivé fáze končí tím, co je asi vždy nejtěžší - "nechat odejít".
Určitě jde o knihu, která nás nutí zamyslet se nad životem i smrtí, která k němu neodmyslitelně patří.
Velice smutný příběh a byť by člověk rád pohladil slovy a nějak pomohl, tuhle bolest a ztrátu v sobě musí překonat každý sám.
Jsem ráda, že Amanda to nakonec zvládla...
Jak se říká, čas je nejlepší lékař!
Je moc smutné, když ztratíte nejbližší osobu. Každý se s tím vypořádává jinak a všichni si tím musí projít. V této knize se Amanda uchýlila do svého smutku a samoty, prošla si truchlením pomocí zahrady. Nakonec si po roce našla projekt, který ji chytl a vrátil do života. Je krásné, když si člověk najde své zájmy a koníčky, které ho baví a uživí.
Pěkný příběh.
Od začátku do konce mi kniha krásně plynula. Příběh o uzdravení sama sebe. Velmi pěkně sepsané, dokážu si představit i jako předlohu pro film.