Adresa Naděje
Mélissa da Costa
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/496761/bmid_adresa-nadeje-sCU-496761.jpeg
4
159
159
Amanda odešla z města a usadila se v osamělém domě v Auvergni, aby mohla dát prostor svému zármutku. Nikdy si nepomyslela, že by se mohla cítit až tak zle. Venku svítí slunce a zpívají ptáci, ale ona se ukrývá v chladném přítmí domu, aby nemusela čelit životu. Když se jí ale do rukou dostanou zápisky paní Huguesové, předchozí majitelky domu, pomalu se probírá z bolavé letargie a postupně se pouští do obnovy staré opuštěné zahrady. Jak se střídají roční období, mění se i Amandin život, v hlíně nachází novou sílu k životu a otevírá se novým zážitkům a jedinečným setkáním. A každé ráno… každé ráno se stává příslibem, že po něm přijde i další. V tomto románu o smutku a odvaze nás Mélissa Da Costa nutí doširoka otevřít oči i srdce. Vnímat všemi smysly. Je to úchvatná oslava přírody, díky níž můžeme najít sílu smířit se životem.... celý text
Přidat komentář
Terapeutická kniha o tom, kterak se vyrovnat s velkou osobní ztrátou milovaných osob. Hrdinka v této knize zvolila jako léčbu po velkém neštěstí absolutní samotu, do níž pak okenice, okna a dveře postupně a zlehounka pootevírala slunci, zvířatům i lidem, aby se její život zase zabydlel vztahy se světem. Moc jsem jí rozuměla, moc jsem s ní souzněla a moc jsem jí držela palce. Život není peříčko a není o tom, že na protivné otázky "jak se máš?" a "jak se daří?" vlastně nikdo neočekává jinou než pozitivní odpověď. Opovažte se mít starosti a mít z nich vrásky! Asi proto mi tato kniha byla tak sympatická, že nezpochybňuje, jak moc se může život během chvilky změnit a jak to člověka zasáhne. A že to chce opravdu čas, aby se duše zahojila. Nezapomněla, ale zahojila.
Od začátku do konce mi kniha krásně plynula. Příběh o uzdravení sama sebe. Velmi pěkně sepsané, dokážu si představit i jako předlohu pro film.
Ač to není zrovna kniha s nejpříjemnějším tématem, zpracování se mi velmi líbilo. Možná i proto, že jsem založením pomalejší člověk a pomalé tempo knih mám ráda a nenudí mě. Už jen z toho důvodu, že mě zpomalí a vrátí tak na “správné místo. Autorka knihu napsala velmi vnímavě a ukázala jeden z mnoha způsobů vyrovnání se se ztrátou. Otevřela tím téma, o kterém se tolik nemluví a za to jí velice děkuji.
Škoda, že jsou dosud přeložené pouze 2 knihy a do angličtiny jsem jich také moc přeložených nenašla…
Ve svých letech mám za sebou ztráty lidí ve svém okolí i svých blízkých, i v práci se nejednou potkávám s pozůstalými, každý truchlí jinak. Popis truchlení u Amandy mi nic nepřinesl. Minimální dějová zápletka by vystačila na povídku, nikoli na knihu. Celkově až nuda.
Stejně jako mě autorka dostala Vším modrým z nebe, i Adresa naděje se mi četla krásně. I když čtení to není nikterak optimistické, začátek je vyloženě depresivní a smutný, ale to malé světýlko naděje hlavní hrdince od začátku přejete, i když ji poznáte až časem. A musím říct, že jsem si jí oblíbil a nerad jsem se s ní na konci loučil. Nevím jak to autorka dělá, ale svým postavám umí vdechnout život. Až tak, že je vídíte před očima. Doufám, že se nějaké další nakladatelství ujme i jejích dalších knih - Jota to dle mých informací zatím nemá v plánu. A vážně nechápu proč.
Stejně jako po přečtení Všeho modrého z nebe jsem okouzlena a dojata. Tentokrát to nebyl zas tak teskný a tíživý zážitek jako v případě prvého; první desítky stran jsou sice velmi temné a depresivní, ale příběh (který v podstatě postrádá zápletku a soustředí se jen a pouze na úzdravu jedné těžce zkoušené duše) se pak pomalu začne rozvíjet a rozkvétat jako květiny v Amandině zahradě. Budu netrpělivě vyhlížet překlad některého z dalších románů této autorky (aspoň do angličtiny - věčná škoda, že jsou přeloženy jen tyto dva; originál bych asi se svými chatrnými zbytky francouzštiny nedala).
Na tuto knihu jsem náhodou narazila v knihovně a díky vysokému hodnocení jsem se jí rozhodla dát šanci, bez toho, abych věděla o čem je. Čekala jsem, že půjde o romantické čtivo a nemohla jsem se víc mýlit. Knížka mě i přes smutné téma naprosto vtáhla a měla jsem ji za několik večerů přečtenou. Rozhodně doporučuji všem, kteří si prošli/prochází dlouhodobě těžkým obdobím. Věřím, že se vám i díky této knize trochu uleví.
Adresu naděje jsem četla až jako druhou knihu této autorky a musím přiznat, že Modrá se mi líbila více. Ale to neznamená, že by Adresa byla slabší, případně špatná, je jen jiná, zvláštní, neuvěřitelná. Co všechno zvládne lidská bytost „přežít“ a unést, co jí v tom může pomoci, jak čas opravdu léčí. Vzpomněla jsem si třeba na naši Veroniku Hurdovou, ta to měla ještě těžší a v jak úžasné věci – minimálně knihy – dokázala své životní osudy přetavit!
Úplně nejvíc ale oceňuju, jakou roli tady hraje příroda, zahrada, zeleň; světlo a tma, počasí, roční období. A samozřejmě chlupatý a svérázný zvířecí spolubydlící!
Prvních sedmdesát stran působilo tak beznadějně a ponuře, že jsem si říkala, jestli knihu zvládnu. Pak ale Amanda konečně otevřela okenice, pustila do domu kocoura a začala zahradničit a příběh se, tak jako její život, začal stávat snesitelnějším a barevnějším. Bavilo mě taky číst o tom, jak se vrhla na zahradničení. Krásná kniha o návratu do života z úplného dna.
Knihu doporučuji všem a zařazuji ji k těm, na které nikdy nezapomenu. Zaujala mě už svojí nádhernou obálkou i názvem a dojala až k slzám. Není snad ani možné, aby někdo takto překrásně slovně vyobrazil smutek, který člověk prožívá, když ztratí ty nejbližší, aniž by sám něco takového neprožil. A samozřejmě - když nechybí kocour a jeho vnitřní síla pomoci uzdravit paničku, kterou si vybral - jde o úplně ideální čtení, které dává naději a pohladí po duši.
Všem těm, kdo někoho ztratili, kdo odešel.....všem těm, co si to neumí představit...Nádherná kniha, co nás přiměje prožít něco, co nás strhne a spojí s přírodou a opravdovostí našich životů. Přeji krásný zážitek, také moudrý a naplněný....
Knížka o ztrátě, smutku, truchlení ale i naději, podpoře blízkých, hledání vnitřního klidu i smyslu života v každodenních maličkostech. Kniha vás ujistí, že nic netrvá věčně a že i utrpení jednou přejde, jen musíte aspoň trošku chtít. Moc mě to chytlo i dojalo. Dalo by se říct, že je kniha poučná.
Je to druhá knížka od autorky kterou jsem přečetla a opět mě nezklamala.
Dojímala jsem se k slzám, srdce se mi svíralo, ....
Tak dokonale vykreslené Amandiny pocity, to je/byla opravdu nádhera.
Přesně tak jsem to zažívala také, ten postupný proces. Od naprostého zmaru,... někam zalézt do díry, nikoho nevidět, nepotkat, ...až k přijmutí a nadechnutí se. Jen v knize jsou ideální podmínky pro vyrovnání se s takovou bolestí, ale to vůbec neubírá na autentičnosti. Každému, kdo se s takovou ztrátou potká bych přála, mít možnost zavřít se a neřešit milióny nutných věcí a vlastně nemít čas na prožití a odeznění...
Ke knize se někdy vrátím.
V hlavě mi rezonuje tak výstižný postřeh..."Jako by se mé vnímání proměnilo, jako bych už nebyla tentýž člověk".
Doporučuji a užijte si to.
Kolik smutku je tak akorát? Těžká otázka, velice individuální záležitost... Hlavní hrdinka Amanda prožila obrovský šok a ztráty, jejímu přístupu k smutku se vůbec nedivím. Podstatu jejího žalu se dozvídáme postupně, postupně se odkrývá život její a jejich nebližších. Krátké chvíle štěstí vystřídala bolest a smutek. Amanda však není sama, má na dosah lidi, kteří smutní také, také se musí se svým smutkem a ztrátou vypořádat... Velmi zajímavá kniha, doporučuji.
(SPOILER)
Tato kniha mi připomíná jiné takové, kdy hrdinku stihne tragédie a ona se z toho dostává. Má velmi dobrý začátek a první půlku. Pak se stává trochu nudnou, zčásti trochu hysterickou, po všeobecném zhroucení rodiny se všichni vzpamatují a hledí vstříc jasným zítřkům...
Co se mi opravdu líbilo - léčení velké bolesti prací. To je i moje filozofie, že práce a čas léčí.
Doporučuji čtenářkám, které mají rády romány o těžkých životních osudech, s jednoduchou zápletkou a dobrým koncem.
Krásně napsaný příběh o velké ztrátě a vyrovnávání se s ní. V některých momentech jsem měla pocit, že čtu o sobě. Příběh plynul pomalu a klidně, od půlky knihy mi bylo jasné, že nemohu očekávat žádný velký zvrat.
Mám ráda deníky a zápisky všeho druhu, proto mě docela mrzelo, že autorka nevytěžila více z motivu nalezených deníků a kalendářů. Očekávala bych otevřenější a intimnější "rozhovor" hlavní hrdinky s dávno zemřelou majitelkou domu a pisatelkou oněch deníků.
Opět velmi silný příběh, tentokrát o ztrátě a truchlení...
Tento příběh mě oslovil o něco méně než předchozí kniha autorky (Všechno modré z nebe), která mi byla svým námětem přeci jenom bližší.
Každopádně je zde velmi citlivě popsáno, jak v některých situacích potřebujeme čas... čas se vyrovnat s tím, co nás potkalo, čas být sami se sebou. A jak je důležité najít si v životě věci, které dávají smysl... všichni to známe. Když je nám smutno, těžko, pomůže se upnout na nějakou činnost. Něco vytvářet. A je asi jedno, jestli je to úprava zahrady, přestavba bytu, výroba nábytku nebo třeba cesta...
Jednotlivé fáze končí tím, co je asi vždy nejtěžší - "nechat odejít".
Určitě jde o knihu, která nás nutí zamyslet se nad životem i smrtí, která k němu neodmyslitelně patří.
Příběh Amandy se mě hluboce dotknul... Je plný bolesti, smutku, ale i naděje. Ukazuje, že všechno má svůj čas, že každá bolest se musí prožít, aby mohla odejít a uvolnit místo pro něco nového, hezkého. A každému to trvá jinak dlouho, někomu rok jako Amandě, někomu dva jako Julii... Ukazuje, jak moc je důležité mít v životě lidí, kteří vás tím nechají procházet, ale zároveň jsou pro vás stále oporou. Korelace mezi zahradou, domem a Amandou mě hodně bavila. Příroda umí uzdravovat. Pocity, které Amanda prožívá, jsou tak do detailu popsané, že si říkám, že si autorka knihy musela projít něčím velmi náročným, aby to dokázala dostat do takového příběhu.