Africké dojmy
Raymond Roussel
V Afrických dojmech, svém přelomovém a pravděpodobně nejznámějším díle, doslovném literárním tavicím kotlíku, Raymond Roussel používá stejný formálně omezující způsob vzniku textu jako v některých jiných svých dílech, zejména novele Locus Solus. Ke dvěma podobným slovům přidá dvě stejná slova, ale s odlišnými významy, a na základě následných vět pak vystaví celou strukturu. Spolu s různými dalšími hrátkami se slovy a surrealistickými technikami automatického psaní a vnitřních narážek a odkazů tak text není běžným cestopisem, ale jednou z nejexperimentálnějších novel vůbec. Morbidně fascinován bizarnem, Roussel, kouzelník s vnímáním prostoru a času, dává naprostou volnost své fantazii a před divákem víří představy afrických korunovačních obřadů, ztroskotaných lodí a pralesních bojů, které slouží jako živé obrazy. Čím hlouběji se čtenář noří do mnohovýznamového textu, tím více se vrací zpět, čím více postupuje do budoucnosti, tím hlouběji do minulosti se dostává.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2022 , DybbukOriginální název:
Impressions d'Afrique, 1910
více info...
Přidat komentář
Rousselovo fantasmagorium Africke dojmy byla velka vyzva a jako mistr literarniho smyku musim priznat, ze jsem to nevydrzel, i prestoze jsem se jiz zdarne prekotlil pres bibli dekadence od Huysmanse nebo memoary sluzky Ivety Bartosove. Na strance 259 muj mozek prestal pracovat a jiz se nerozbehl. Toto se mi tedy stava bezne v patek vecer, kdyz reknu "a milostiva, za kolik je ta lahev jaggermeistera?" ale v pripade knih je to tuze vyjimecne. Vlastne doted stale netusim, jestli jsem clovek, zidle nebo mikrovlnka.
Africke dojmy jsou o skupine lidi, kteri na namesti predvadeji nejaky vynalezy a ritualy. Kazdej vynalez je popsanej na patnacti strankach tak slozite, ze kdyz jsem se to snazil predstavit, musel jsem u toho vypadat asi jako Agata Hanychova u ucebnice makromolekularni chemie. Kdyz dojde k bizarni performanci, nasleduje dalsi clovek a dalsi vynalez a toto pokracuje, mam ten pocit, dokud ctenar nezemre. Bylo to, jako bych cetl navod na sestaveni pracky v pakistanstine - 200 krat za sebou.
Me hodnoceni stale osciluje nekde mezi kavovarem, plivajici cernoskou a lokomotivou na analni pohon. Pokud chcete nekoho zabit a v Tete zrovna nemaji novicok, tato kniha je dostupna alternativa.
PS: Kdybych umel francouzsky a dokazal si uzit jeho hratky se slovy, asi bych hodnotil lepe.
Přiznávám, že jsem ji nedočetla. Ale stejně mě nadchla. Číst tenhle román "normálně" – lineárně od začátku do konce – je to poslední, co potřebuje. Je to surrealistická věc, a je třeba k ní tak přistupovat. Snažit se ji chápat doslovně a pak být pobouřený tím, že nedává smysl, je podle mě chyba.