Ahoj my už se přece dávno známe ty jsi taky člověk
Anna Řezníčková

Váhání, rozvaha a vážnost jsou v pozorováních Anny Řezníčkové (1996) vždy nablízku. Básnířka se obvykle nespokojí s prvním, druhým ani s třetím pohledem. Zírá, váhá, rozvažuje dál a dál, dokud se pozorované (např. deka na vrátnici) nerozestoupí nebo dokud se nestane průhledným a neukáže něco uvnitř, něco za, co jsme my čtenáři ještě nikdy neviděli. Jsme ohromeni i okouzleni.... celý text
Přidat komentář


Šibalský nebo ňoumovský – hrozně se nemůžu rozhodnout. Rozpliznout, rozvléct, rozmáchnout – a zůstat při tom na místě. Posedlost kouknutím nebo šuchráním; erbovní zvířata jsou deka na vrátnici, plži a přerostlý smrk. Někdy se podívat jak je koukáno a šuchrat si o tom jak je šuchráno. Vyšťourávat, žmoulat a odloupávat – dotknout se něčeho mimo spektrum pozornosti, ale okraj se z toho nikdy nestane, to by bylo na tyhle básně moc okázalé a nárokové. Courat se a čekat, až se stud a trapas možná v něco překlopí. Ústřední téma? Jen tak.
Je to dobrá sbírka, řekněme že dokonce velmi dobrá. Navzdory odlišné generační podmíněnosti z ní lze vycítit, že autorčin básnický rukopis je hotový, do značné míry vyzrálý. Potíž mám jen tu, že poetika té sbírky, měňavá a mj. tím záludná, třebaže nijak zacíleně hermetická, je mi vcelku vzdálená a ve většině poloh se míjí s tím, jaké básně jsou ve mně s to rezonovat. Byť – jak tak nad tím teď přemýšlím – tady bude skutečně hrát ústřední úlohu mé potýkání s její nesnadnou uchopitelností.
Vždyť jsou tam mikrobásně-emblémy, leckdy pěkně pointované, i mnohaslovné subverze jaksi šumící do prázdna, v nichž tok je víc nežli vyústění.
dostala cenu za přínos společnosti
sto padesát lidí z byznysu jí tleskalo
našla jsem ji brečet na záchodech
Je tam konkrétno a hmatatelno, ať už v podobě vzpomínky (či pseudovzpomínky), anebo záznamu útržků reality a jejích hovorů:
je cítit
pot špek stojatá voda v mělčině pod mostem túje
vůně hlíny tak chladivá že bych ji snědla
vždyť si zdravej kluk proč si plakal u tý doktorky?
ty si se bál? ty si se bál!
Básnířka se nebojí silných ani běžných slov, časovostí ani věčnosti, to vše nezřídka v rámci jediného verše, jediného sousloví. Často svádí na falešnou stopu (to je možná hlavní rys celé sbírky), překvapuje a zaskakuje, přetavuje – jakoby mimoděk – nesouvislost banálního, všedního s velkým (někdy s trpkým či jízlivým podtónem a snad i – černým? – humorem) v souvislost a osmyslňuje ji. A činí to pojítky takřka nahodilými, oslími můstky na první dobrou…
když na to používáš savo
ukládá se do zdí sůl
sůl nasává vodu
vlhkost přitahuje plíseň
trvá roky než na to přijdeš
že jen chytrá houba ojedinělý netoxický
ekologicky čistý přípravek představující
nové možnosti ošetřování zdí v objektech
proti nežádoucím vlivům plísní funguje
ale jen dokud nenapíšeš
po roce mlčení
sms:
šťastný nový rok
Za nejlepší oddíly pokládám Strahov a Megaslimák, ale určitý podíl na tom má fakt, že jsou tematicky vyhraněnější a sevřenější než ostatní, jež koneckonců obsahují také řadu zdařilých (tj. ve své podvratné nezmocnitelnosti znepokojivých, a tudíž inspirativních) textů. Závěrem bych ovšem uvedl ještě jeden ze zmíněného Strahova:
soused
má šanci slyšet každý můj pohyb
odsunutí židle vrznutí postele
může zaútočit
zaťukat na zeď
rozprasknout tu skořápku
porušit úmluvu
o zdvořilé nevšímavosti
klidně zabušit
usínám a on se pohne
kdybych přiložila ucho ke zdi
uslyším ho dýchat
co když má postel u stejné stěny
dívala bych se mu do očí