Aigen
Žofie Hekelová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501771/bmid_aigen-4jk-501771.jpg
4
5
5
Mladý hospodář Aigen si do vesnice Walldorf přivede po 1. světové válce z Ruska mladou šlechtičnu Soňu, kterou si z lásky vezme a založí s ní rodinu. Za šperky urozené dámy se nechá vystavět grunt a ze svazku vzejde pět dětí. Manželství je klidné a šťastné až do doby, kdy maminka Soňa náhle zemře a vládu nad hospodářstvím musí převzít nejstarší dcera Tereza – mladá učená dáma, která zrovna dokončila školu, aby se stala paní učitelkou. Návrat domů je pro ni smutný a těžký. Bolest, starosti, dřina a rozloučení s původními plány o budoucím životě ve městě jsou tytam. Realita vtáhne slečnu do drsného života rychle a neúprosně ji uštědřuje jednu ránu za druhou. Bohaté vykreslení psychologie hlavních postav, především Terezy, činí z románu příběh podobný tvorbě Boženy Němcové nebo H.M. Kornerové. Život na venkově, láska k přírodě, tradicím, úcta k rodině a víra v pravou lásku, která mnohdy bolí, to vše najdete na stránkách tohoto díla opomíjené spisovatelky Žofie Hekelové, jejíž těžký život se promítl i do jejího psaní.... celý text
Přidat komentář
Když za mnou přišel syn Žofie Hekelové s tím, že vydal román, který kdysi napsala jeho maminka, tak jsme se hned domluvili na uspořádání besedy v naší knihovně. O paní Hekelové jsem dosud neslyšela, i když pochází z našeho kraje. Už při přečtení pár krátkých věcí obsažených v brožurce jsem zbystřila - ono je to i po těch letech zajímavé a velmi dobře napsané! Román Aigen jsem přečetla se zájmem a napětím. Nejsou tam žádná klišé ani prvoplánové zápletky. Škoda, že kromě tohoto románu a druhého Obyčejné děvče, toho autorka nestihla více vydat.
Tento příběh mi připomíná ctnostné romány Karolíny Světlé. Hlavní hrdinka, silná žena, je vystavena nástrahám na svůj charakter a mravnost.
Začátek se četl celkem dobře a děj odsýpal. Ale postupně se příběh zpomaloval, trochu točil v kruhu a jak psal básník Václav Renč ve svém dopisu Žofii Hekelové, stal se poněkud "suchý, cudný, přísný, jako rána bičem".
Konec se zase rozběhl, i když mě zklamalo, že cíl, ke kterému román spěl, si musel člověk pouze domyslet.
V průběhu čtení jsem se trochu zasekla, uvažovala dokonce, že knihu nedočtu a jen mrknu na konec, jak to s rodinou Aigenových dopadlo. Postava Terezy mě často popuzovala svoji okázalou ctností.
Autorka příběh psala ve svých dvaceti čtyřech letech jako čerstvě vdaná mladá žena. Měla své přísné ideály. I když je pravda, že pokud v jejím příběhu někdo z rodiny morálně poklesl, nebyl zatracený, pokud se snažil svoji chybu (jako například "podlehnutí muži" před svatbou) nějak napravit.
František Kožík nazval Ž. Hekelovou malou Boženou Němcovou. Já bych ji spíše přirovnala k výše zmíněné Světlé, která mravně přepjaté romány uměla dokonale a možná i více čtivě než tato autorka.
Oceňuji promyšlený příběh, který do sebe zapadá. A nakonec přečtení nelituju.
Já se omlouvám všem, kteří mají k paní Hekelové vztah. Ale jako nezávislý čtenář musím bohužel říci, že ta kniha měla raději zůstat ve své době. I když už jsem sama pamětník a cením si regionálních autorů, přece jen si myslím, že kniha Aigen pro širší veřejnost není.