Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/450942/bmid_alzbeta-a-nina-D5k-450942.jpg
4
618
618
Tajemství mojí babičky. Nevyřčená slova kopou ty nejhlubší propasti. V pochmurných i krásných Sudetech se skrývají stíny minulosti, které Alžbětinu rodinu rozdělily na desítky let. Když ji vnučka Nina navštíví v léčebně, vymyslí způsob, jak babičce udělat radost: vyrazí s ní na výlet do míst, kde strávila dětství a mládí. Během cesty po zapomenutých krajích i zasutých vzpomínkách se Nina rozhodne – dost bylo mlčení. Jen pokud odhalí rodinné tajemství, může vykročit za splněním vlastních snů.... celý text
Přidat komentář
Kniha byla pěkná, to nebudu lhát, ale - některé konverzace mi přišly hrozně bizarní, svým způsobem trapné. Alžbětin příběh se mi velice líbil, to byly asi nejoblíbenější pasáže z knihy. Co mě ale zaráželo, že spisovatelka se snažila říct co nejvíce věcí, které však nedotáhla do konce, a tím tak příběh ztrácel na dokonalosti.
Kniha se mi velmi líbila, mám ráda postupné odkrývání minulosti a tajemství s tím spojené. Nelehké osudy nás všech, vzpomínání babičky Alžběty na mladý život nelehký ve válce, v komunismu.
Oblíbila jsem si obě dvě. Ninu i Alžbětu. Kniha je krásně napsaná, kdo má rád historii určitě doporučuji. Také bych brala vyprávění babičky, já se ale žádné své babičky nedožila. Někdy mi to chybí víc, někdy míň, ale bolet to asi nikdy nepřestane. Obě moje babičky zemřely než jsem je mohla poznat.
Knihu jsem si moc užila, sedí mi autorčin styl psaní. Doporučuji.
Jana Poncarová je pro mě zatím objev roku. Její další knihy mám v ,,chci si přečíst " a rozhodně tak učiním.
Neříkám, že Alžběta a Nina bylo dokonalé čtení. Největší výhrady jsem měla k postavě Niny. Nejen k jejímu charakteru a k jejímu neustálému rozebírání sebe sama. Každý se prostě občas ocitne na milniku a musí si najít tu správnou cestu. Vadil mi celkový vývoj její postavy, zdálo se mi to až nepochopitelné. Dlouhou dobu nevěděla co se sebou a najednou během minuty cvak a byl z ní jiný člověk. Jen díky tomu, že ji babička prozradila něco z rodinné historie? Zase tak bombastické odhalení mi to nepřišlo. Natož aby tak zásadně ovlivňovalo život lidí o 60 let později.
Zato Alžběta byla vykreslená velmi uvěřitelně. Taky mě její životní osudy bavily víc.
Ale celkově hodnotím knihu jako milé a v pozitivním slova smyslu překvapivé čtení. Styl JP mě bavil. U románů mám ráda dlouhé a podrobné popisy, opisy a hraní si se slovíčky. Nadto mě těší, že se jedná o českou spisovatelku.
Palec nahoru!
Četlo se to dobře, ačkoli na můj vkus mohlo být lyrických popisů o něco méně. Tajemství Alžběty, Hany a Evy se nakonec v podstatě odhalilo, možná jsem čekala něco víc šokujícího, ale v životě často člověk pátrá po senzaci, ze které se nakonec vyklube něco docela jiného. A v které rodině není nějaké to tabu, o kterém se raději nemluví.
Až potud dobré. Jenže...
Něco na knize mi nesedí. Možná je to množství naznačených a nedotažených postav (Marta, Věra, Helena). Taky některé historické reálie mi připadaly zvláštní. A rozhodně mám problém s Ninou. Bohužel je přesně z toho rodu ukňouraných třicátnic, které mi poslední dobou lezou v knihách na nervy. Proč pořád řeší, jestli je nábytek po Němcích nebo Židech?
Nejvíc mi ale asi vadilo, že nechápu spojení mezi Alžbětiným tajemstvím a Nininým prozřením. To, co se o rodinné historii dozvěděla, totiž nevysvětlilo ani Ninino (zřejmě) traumatické dětství a dospívání, nepovedenou oslavu desátých narozenin, ani rozvod rodičů. Jako kdyby autorka měla zajímavý příběh z minulosti na severu, jen ho potřebovala naroubovat na současnost. Mně to do sebe nezapadlo. Nina pozná svou babičku a to jí změní život? Pardon, ale to je na mě příliš patetické. On možná celý ten závěr je zbytečně patetický.
Teď to možná vypadá, že jsem knihu strašně sepsula, ale ono to není vůbec špatné čtení (na dlouhé jarní podvečery). Jen mi tam ten Ninin příběh připadá nadbytečný.
Taký priemer. Príbeh Alžběty bol zaujímavý a pútavý, avšak Nine som nejak nemohla prísť na chuť. Čo to dievča vlastne chcelo?
Štýl písania mi tiež nesadol, na môj v kus to bolo až príliš lyrické. Uvidíme, či sa pustím do inej knihy autorky.
Kniha měla zajímavý příběh, ale nějak se pořád nedokázala pochopit rozervanost Nininyho života.. Pořád jsem uvažovala nad tím, že třeba měla problémy s manželem nebo s otěhotněním, ale konečný důvod mne naprosto ohromil... Dějová linka s Alžbětou se mi líbila, byla to v té době dáma, která šla proti konvencím i když některé události šli možná více rozvést. Nicméně je to první kniha od autorky, kterou jsem četla, nenechám se tedy zatím odradit a dám spisovatelce ještě šanci, třeba mi další kniha kápne více do noty mého momentálního rozpoložení.. :-)
Poslouchala jsem jako skvěle načtenou audioknihu, Danu Černou miluju. Ale asi (nebo spíš určitě) víc než Janu Poncarovou. Toto je první kus, ke kterému jsem se od spisovatelky dostala, a zatím mě nějak extra nepřesvědčila. Jako jo, pěkné, atmosféra dobrá, ale na zadek jsem si z toho teda nesedla. Spíš mi myšlenky bloudily k vlastní rodině a příběh v knize mě až tak nezajímal. Nebyl až tak hluboký, ani mě nedojal. Mám ještě v plánu Podbrdské ženy, tak třeba ještě změním názor na autorku. Uvidíme.
Moc hezké. Alžběta jako opravdu emancipovaná žena, která si i v těžkých situacích ví se životem rady, a její vnučka, která se v něm tak nějak plácá. Nevím, jestli to není obraz dnešní doby. Když si uvědomíme, co museli přestát naši rodiče a jejich rodiče, nároky jsou jiné a my se nimráme ve svých bolístkách.
Nevyřčené věci, které se vytratí, když starší členové rodiny zemřou, nebo onemocní tak, že už nejsou schopni vzpomínat. Fotky bez popisků, k nimž si podrobnosti pamatují jen dědové a babičky, možná stárnoucí tety :). Vždycky mě hrozně štvalo, že na ty fotky někdo nenapsal jména lidí, kteří na nich jsou. To je tak depresivní.
Kdo to doma nemá.
Míjíme se. Lidé v jedné rodině. Narodíte se a za dvacet let zjistíte, že nejvíc by vám řekli ti, kteří zemřeli před dvaceti lety...
Alžběta a Nina řeší něco podobného. Tedy Nina hledá odpovědi u své babičky, kteřá ale furt trochu mlží.
Příběh plyne a navštívená místa si umíte představit. A protože jedna část knihy popisuje dobu války a nástupu komunistů, tak trochu poměry mezi lidmi a situaci v zemi, na mnohé čtenáře může působit známým dojmem - jako připomínka něčeho, co jste vlastně také zažili.
„Nepřikládej příliš velkou váhu slovům, která ti lidé říkají. Všimla jsem si, že dost často neví, o čem mluví, a někdy si ani neuvědomují význam a dopad svých slov…Je to dost podobné jako se skutky…“
Příběh emancipované Alžběty, která téměř vždycky věděla, co chce, ale bohužel největší část života prožila v době, kdy právě ženská emancipace ještě dost „nefrčela“ a setkávala se spíš s nepochopením, a její vnučky Niny, která naopak žije v době, kdy je emancipace naprosto přirozená, ale která se v tom svém životě pořád tak nějak plácá a pořádně neví, co od něho chce.
Spojení těchto svou dost odlišných žen a charakterů tvoří příjemně čtivou mozaiku a jeden velký generační příběh o špatných a dobrých rozhodnutích, o lidské síle, o lásce, o křivdách, o odpuštění a taky o klidu v duši.
Alžběta a Nina jsou vnitřně naprosto rozdílné, ale i přesto dokáží k sobě najít cestu a každá z nich té druhé něco přinese a svým způsobem jí ovlivní život.
Vlastně je to docela obyčejný příběh o pátrání po odpovědích na otazníky minulosti jedné rodiny, jakých jsou stovky. Samotné osudy postav nejsou zas až tak dramaticky vyhroceny, jako bývá často v jiných knihách…, a přesto je to příběh emotivní a plný lidskosti.
Líbilo se mi, že jednotlivé postavy nebyly buď výhradně dobré či zlé. Všechny měly kromě svých dobrých a sympatických stránek také spoustu slabostí, které mě často nutily k zamyšlení, zda bych dokázala jednat stejně a řešit nastalé situace podobným způsobem.
Samotné vyjasnění tajemství minulosti mi sice nepřipadalo takové, aby mi z něho spadal brada….bylo vlastně přesně takové jako celá kniha – lidské, smutné, ale ne přehnaně šokující. Stejně takový byl celý konec knihy – vkusně emotivní, ale nijak přehnaně přesládlý ani citově vydírající.
Standardní hezká kniha.
„Možná, že jen vidíme stíny a světlo tam, kde zrovna chceme a kde se nám to hodí…“
Kniha se mi četla snadno. Styl psaní se mi také líbí, ale... Nezaujal mě příběh. Stále jsem čekala nějaké dramatické finále minulosti, ale byl to jen slabý čajíček. A příběh Niny nebyl vysvětlen vůbec.
Hezký příběh - podle nadpisu dvou žen - ale já bych řekla spíše čtyř, k Nině a Alžbětě bych přidala ještě Evu a Hanu. A svým způsobem zasáhne do jejich osudů i Ester. Alžběta je bezpochyby nejsilnější ženou, která se se vším vyrovnává, ale mé velké sympatie má právě i Eva, Alžběty dcera. Protipólem je Nina, která se teprve hledá, přestože zdaleka nemá v životě takové překážky jako Alžběta a Eva. Nad chováním Hany mám velký otazník. Knížka se čte velmi dobře.
Pani Poncarová nebude můj top spisovatel...Za mě je příběh psaný moc povrchně a hodně skáče
Poslech audioknihy
Je to má třetí přečtená kniha od paní Poncarové a opět musím chválit. Životní příběh Alžběty na mě velmi silně zapůsobil, tentokrát jsem zvolila poslech, o kterém si myslím, že příběh a jeho prožívání ještě více umocnil. Alžbětu namluvila má oblíbená interpretka Dana Černá a Ninu Lucie Štěpánková. Jejich hlasy mi zní v uších ještě teď. Díky nim jsem se mohla ponořit do příběhu a nechat se unášet na vlně emocí. Jana Poncarová umí napsat příběhy o silných ženských hrdinkách, to vím již dávno (na její Podbrdské ženy nikdy nezapomenu, je to už několik let, co jsem je četla a zůstaly v mém srdci). Tato kniha mi připomněla chvíle, kdy já sama jsem chodívala za svou babičkou Otýlií a nechala si vyprávět příběhy naší rodiny. Nikdy na ty chvíle nezapomenu.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
Moc pěkný příběh, Nině jsem bohužel neporozuměla. Vysvětlení událostí z dětství mi chybělo. Při čtení mi vadilo pasáže popisující pocity, byly až moc lyrické.
Příběh Alžběty jsem si užila, nádherné napínavé postupné odhalování jejího tajemství.
Pro mě je ale největší hrdinkou Alžbětina dcera Eva. Sama je velmi vyrovnaná a v pohodě, na to co ji ty dvě ženy připravily.
Četla jsem skoro všechny knížky této autorky a musím říct, že Alžběta a Nina mi přišla nejlepší. Jsem z generace jako Nina a často mi mluvila z duše. Babiččin příběh byl zajímavý, mám ráda střídání časových rovin a tahle knížka mi sedla.
Pro mě první příběh od autorky. Pěkně se to četlo, ale některé linky děje mi přišly tak nějak nedotažené. Rozhodně mě to neodradí, abych časem sáhla po Podbrdských ženách - případně po některém z budoucích autorčiných titulů.
Zajímavý příběh o tajemství babičky Alžběty. Moudrost a krása babičky je úžasná. Doporučuji přečíst.
Štítky knihy
Československo české ženy komunismus rodinné vztahy vesnice Sudety osudy žen rodinná tajemství prarodiče a vnoučata české romány
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Pěkný, čtivý příběh.