Alžběta od Nejsvětější Trojice

29.10.2019

„Upokoj mou duši, udělej si z ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku.
Ať tě tam nikdy nenechávám samotného, ale ať jsem tam naprosto celá, naprosto bdělá ve víře, zcela se ti klanící, zcela vydaná tvé tvůrčí činnosti.
Můj milovaný Kriste, z lásky ukřižovaný, chtěla bych být nevěstou tvého srdce, chtěla bych tě zahalit slávou, chtěla bych tě milovat...až k smrti!
Cítím ale svou nemohoucnost, a proto tě prosím, abys mě oděl v sebe, abys mou duši ztotožnil se všemi hnutími své duše, abys mě ponořil v sebe, abys mě uchvátil, abys mě nahradil sebou tak, že můj život bude jen vyzařováním tvého života.“

Je pro věřícího člověka to nejdůležitější obracet se modlitbou a chválou k Bohu? Nebo jsou nad to nadřazeny skutky milosrdenství směřující k bližním? Knížka, která nás seznamuje s životem blahoslavené Alžběty od Trojice ukazuje, jak jsou podobné otázky nadbytečné, možná až absurdní. Alžbětin život je totiž přesvědčivým důkazem, že když se někdo opravdu otevře Božímu působení na člověka, najednou je v něm tolik lásky, že z něj všemi směry přetéká, a že je jí dostatek pro vyzařování vertikálním i horizontálním směrem.
Nejlépe to ilustruje sama Alžběta – sestra Giovanna della Croce je sice citlivou a zasvěcenou průvodkyní, ale nad originál není, a proto je část knihy, kterou tvoří Alžbětiny vlastní dopisy, tím nejpůsobivějším, co jsem při čtení našel. Přímý kontakt s Alžbětinou pokornou láskou a její touhou se naplnit tou „měrou bez míry“ a pak se kompletně vydat, to byl úžasný zážitek.

Následovat Alžbětinu spiritualitu nevypadá na první pohled jako mimořádně komplikovaný úkol, nezdá se, že by k tomu člověk potřeboval nějaké speciální dovednosti. Jenže … když se chceme vydat za ní, nejde o to, co si s sebou vzít, ale co naopak před cestou odložit. A to může být docela oříšek. Protože být Alžbětou inspirován, to už si vyžaduje jistou zralost. A když tu zralost u sebe najdeme, tak jsme se sebou spokojeni. Líbíme se sami sobě. Cítíme, že naše spirituální vyspělost je náš poklad a kde je náš poklad, tam je – jak známo – naše srdce. A v čem máme své srdce, toho se neradi zbavujeme. A tak platí něco podobného, co u Terezie z Lisieux: není snadné jít malou cestou, když se cítíme velcí a když si své velikosti považujeme.

Je docela těžké číst Alžbětin životopis a neporovnávat ji právě se svatou Terezkou. Obě karmelitky mají leccos společného, obě jsou na povrchu hřejivé a něžné a v nitru pevné a soustředěně odhodlané. A protože je Terezka slavnější a byla svatořečena a žila dřív (Alžběta četla její spisy), mohlo by to vypadat, že Alžběta je jen taková napodobenina, Terezčin epigon. Ale tak to není, jsem si jist. Alžbětino zaměření na Trojici je originální, teologicky obohacující a celé její „svědčení životem“ je nenahraditelné a nezaměnitelné.

„Každý úder mého srdce kéž je výkřikem lásky a vděčnosti.“