Americkí bohovia
Neil Gaiman
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/377122/bmid_americki-bohovia-xpa-377122.JPG
4
1427
1427
Američtí bohové série
1. díl >
Keď rôzne národy prišli do Ameriky, priviedli so sebou aj svojich bohov – pohanských bôžikov a démonov, ktorým nadprirodzenú moc dávala viera ich uctievateľov. Ľudská spoločnosť sa však rokmi zmenila, uctievačov ubudlo, bohovia upadali do zabudnutia a nakoniec sa z nich stali žobráci, podvodníci, veštci či robotníci na jatkách. Ich miesto zaujali božstvá, ktoré uctieva moderný človek: Auto, Médiá, Mesto, Cesta, Svet a iné. Príbeh sa začína, keď hlavného hrdinu Tieňa prepustia z väzenia a vstúpi do sveta, čo je obrátený naruby. Jeho manželka je mŕtva a záhadný cudzinec pán Streda mu ponúkne prácu. Navyše ho varuje pred prichádzajúcou búrkou – bojom o Ameriku.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno:
2018
,
Slovart (SK)
Originální název:
American Gods, 2001
více info...
Přidat komentář
Geniální do každého detailu. Hlavně přečíst před seriálem, který by vám to mohl zkazit.
Neil Gaiman se mému knihomolskému zraku skrýval až do nedávna. Poprvé jsem se s ním setkal v antologii Darebáci, kde mě zaujal krátký příběh ze světa pod Londýnem. Tak jsem se dostal k Neverwhere. Následovala Dobrá znamení, Hvězdný prach a Oceán na konci uličky. Nevyhnutelně jsem se blížil k Americkým bohům. Potom co jsem viděl trailer na seriál, jsem si řekl, že lepší bude si nejdřív přečíst knižní předlohu. Rozhodně toho rozhodnutí nelituji a seriálového ztvárnění se teď opravdu nemohu dočkat.
Američtí bohové jsou zatím nejlepší kniha kterou jsem od Gaimana četl. Těžko se vyjadřuje v čem je její kouzlo, ale oproti všem jeho ostatním knihám, je v ní něco navíc. Příběh mě vtáhl od úplného začátku a můžu říct, že spolu se Stínem jsem se snad na jediné stránce nenudil. Atmosféra rozličných destinací Spojených států je výjimečně okouzlující. Originální příběh ve spojení s téměř dokonalým zpracováním řadí tuto knihu mezi ty nejlepší, které se mi dostaly do ruky.
Poprvé jsem četla Americké bohy v omámení z Dobrých znamení a Nikdykde a jako líbili se mi, ale nijak zvlášť mě neuchvátili. Teď, když už jsem velká, mám vlastní peníze a můžu si dokupovat knížky, co jsem vždycky chtěla mít, doplňuju gaimanovskou sbírku. A zase jsem četla bohy v těsném závěsu za Nikdykde, ale zatímco steampunk je teď všude a jeho estetika už pro mě není tak překvapivá a uchvacující, jako když mi bylo náct, tak bohové, ach bohové! Milovala jsem každou stránku. Protože Gaiman umí sdělit tajemství, bez toho aby vám ho prozradil. A to je velká vzácnost.
U Gaimana oceňuji jeho mimořádnou schopnost vytvářet světy, které jsou realitě neskutečně vzdálené a současně neuvěřitelně vstřícné a blízké i pro běžného smrtelníka. Z knihy Američtí bohové jsem však v rozpacích. Kuriózně kritikou nejvychvalovanější autorova kniha se mi líbila mnohem méně než famózní Oceán na konci uličky či skvělé Nikdykde, dokonce i méně než pohádkový Hvězdný prach, dětsky upřímná Kniha hřbitova či fantaskní Anansiho chlapci. Přitom vstup nebyl z nejhorších. Už jen jméno hlavní postavy „Stín“ probouzelo představy temného a truchlivého příběhu. Ukázalo se však, že nic takového v knize není. I když jistá tragičnost zápletce nechybí, je zabalena do jakési komiksové pitvornosti a satirické nadsázky, kterou jsem bohužel neuměl rozklíčovat. Díky tomu mi celé vyprávění zůstalo vzdálené. Nedokázal jsem se mu přiblížit ani se sžít s postavami.
Mám autorovy knihy moc ráda, ale tahle mi fakt nesedla. Jedna ze tří knih, které jsem za svůj život nedočetla (vzdala jsem na straně 220), a teď byla příležitost se k ní v rámci Čtenářské výzvy 2018 vrátit. Dočetla jsem. A pořád tak nějak tápu, co o ní napsat. Přes poměrně dobré recenze v ní prostě nějak nevidím tu hloubku a ty myšlenky, někdy jsem se musela vracet, abych vůbec pochopila, co tím chtěl autor říct. Neřekla bych, že jsem úplně "boží" lama, mám některé povrchní znalosti egyptských, severských, antických i indických božstev, ale stejně jsem se ztrácela. A to rozuzlení příběhu nic moc. Ani vtipné to nebylo tak, jak jsem doufala. Jedinečnost se dílu upřít nedá, to je pravda, podobnou věc jsem ještě nečetla.
Ani nějak nevím, co bych o Amerických bozích pořádně napsal. Nemám tušení, kam přesně bych tuto knížku zařadil a popravdě mi ze začátku chvíli trošku trvalo se ve všem zorientovat. Vypadalo to na takové pohodové vyprávění, které mě nepouštělo, a tak nějak jsem očekával, že se ve stejném duchu potáhne knížka celá. Jenže pak přišel nějaký zlom a příběh zaryl své drápy tak hluboko, že už mě nepustil. Nechci tu vypisovat nějaké konkrétní případy, co se mi kde líbilo nebo naopak. Hlavním bodem všeho je to, že mě knížka bavila, k mému překvapení opravdu hodně, protože jsem si o toho tolik nesliboval, a to je pro mě to hlavní.
Knížka "gaimanovsky" výborná, jen trvalo, než se to rozjelo a zdálo se to chaotické. Ale je to opravdu jen zdání, protože pak se vše vyjasnilo a knížku nebylo možné odložit.
Je těžké o tomto mluvit. Už jenom kvůli tomu, že kniha se pro mě četla dobře dokud příběh šel ruku v ruce s první sérií seriálu, která mě navnadila na tuto literaturu. Nicméně stále zde zůstává faktem, že asi zbylých 250 až 300 stránek bylo v podstatě neuvěřitelně nudných, hlavně jenom i s tím, že se to bralo neuvěřitelně chaoticky. Za mě osobně šlo o velmi zvláštní dílo, které jsem chtěl dočíst jenom z čistého donucení. Budiž příkladem, že normálně mi nedělá problém přečíst knížku za měsíc nebo i týden. Zde mi to trvalo snad od října nebo listopadu až do března. A už jenom to samo o sobě je dost smutné. Velice lákavé zajímavé, ale později chaotické a nezáživné.
Stran chvály bych pouze opisovala již napsané.
Co mi vadilo a ubíralo knize na líbivosti - přehnaně květnatě popsané vše a fakt, že hrdina několikrát v poslední chvíli unikl smrti. Proto jen tři hvězdy.
Američtí bohové je skvělý multižánrový hybrid, pro mě takřka nezařaditelný, je to kniha, která vás pobaví a zároveň donutí přemýšlet. Překvapilo mě, že oproti Nikdykde působí mnohem vyspěleji, náročněji a rozhodně ani zdaleka ne tak pohádkově.
Gainmanovi se podařilo zkombinovat zdánlivě nezkombinovatelné. Nejen, že propojil naprosto odlišné mytologie, ale celkově si neuvěřitelně pohrál s protipóly. Jeho nápad s bohy a jejich vznikem je neskutečně originální.
Stína i celou knihu si oblíbíte, opět svižné, napínavé vyprávění, která má navíc i nějakou hloubku, hodně zajímavá a působivá kniha.
S Gaimanem jsem si začala už před lety s Nikdykde a Dobrými znameními (tak málo mi stačilo k zamilování se). Američtí bohové, které jsem nedávno dostala (moc děkuji! -nechápu, proč jsem je míjela) jsou zase jiní. Jinak skvělí. Výjimeční.
Čtení je to ještě náročnější než ostatní Gaimanovy knihy: plné narážek na mytologii, filozofii, americký místopis; je psaná tak hutně, že hromada souvislostí a narážek uteče, nebo nedojde včas, semtam je třeba nalistovat si zpět a dohledat si souvislosti. Nedá se číst lehce, je třeba na ni mít čas, náladu a věnovat čtení dost pozornosti. Jinak většina toho důležitého a to, co dělá tuto knihu skvělou a výjimečnou proteče mezi prsty.
Zajímavá kniha se zajímavým námětem. Zajímavý nápad, že veškeré zlo na světě je naším produktem a bohové jsou stvořeni námi (se vším egoismem a krvelačností) a nikoliv naopak. Kniha pro mě však byla místy nesrozumitelná nebo mi unikaly souvislosti, což jsem někdy prostě nechal být a někdy se musel vracet. Vyskytují se v ní pasáže, které bych nazval vatou, místa, kde se nic neděje a prostě se jen vypráví, co se dělo, když zrovna nebyl hlavní hrdina součástí hlavního dění. U kapitol z minulosti, kde je popsáno, jak se do Ameriky ten či onen bůžek dostal, jsem se spíš nudil a těšil se až skončí; navíc jsem zřídkakdy zaznamenal, že by nějak přímo souvisely s dějem nebo byly nějakým způsobem zásadní. Některé zajímavé vztahy hlavního hrdiny mi přišly nedotažené – třeba s otcem, s manželkou, s dívkou, které na konci koupil kytku a já nepochopil proč vlastně a ani jsem necítil potřebu po tom pátrat. Rozhodně se z toho dalo vyždímat mnohem víc.
Nicméně musím říct, že knihu jsem přečetl se zájmem, že jsem byl zvědavý, jak se to vyvrbí a jak to nakonec dopadne a poslední cca čtvrtinu jsem přečetl téměř najednou. Taky se mi hodně líbil styl psaní, je to pěkně plynulé a hezky se to čte, prostě žadná rozdrobenina na jednoduché věty ve stylu slabikáře pro děti.
Při čtení knihy jsem z nějakého důvodu absenci mainstreamových bohů vůbec nezaznamenal, uvědomil jsem si to až zde při čtení komentářů a ano - skutečně knize velice ubírá na důvěryhodnosti fakt, že v ní není ani zmínka o žádném mainstreamovém bohovi, ale chápu, že se tomu autor radši vyhnul, zejména v americe.
Zvláštní je, že kniha mě bavila a rád jsem se k ní vracel, ale když jsem si pak sedl s tím, že o ní napíšu krátký komentář, napadala mě samá negativa a to se obvykle snažím hledat spíš to pozitivní. Tři hvězičky je málo a čtyři až moc, takže u mě za 70 %.
Na jednu stranu má kniha jasný tah na bránu. Bohové jsou všude, přizpůsobují se, adaptují na moderní společnost, ok. Na stranu druhou se autor často tříští na popisech, bez kterých by se čtenář i Stín obešli a které nepříjemně zdržují. Naopak, potenciálně zajímavé pasáže na mě občas působily nedotaženě (Stín a jeho manželka). A jsem jediný, koho napadlo, proč se v knize také neobjevil Jehova, Alláh nebo Kristus (autorem vyřazený)?
Čekala jsem něco úplně jiného, něco co bude "sedět na zemi", i když co čekat od Bohů? Dlouho jsem se sžívala, přicházela tomu všemu větvení na chuť, ale nakonec mě překvapila. Vím, že je to ten druh knihy, kterou můžete číst pořád dokola a pořád v ní budete objevovat, pokaždé Vám něco dá. Já se vlastně moc těším, až si ji přečtu podruhé. Budu vědět do čeho jdu, a snad si ji vychutnám tak jak si zaslouží. Nedokážu ji ani k ničemu jinému přirovnat.
Hluboce znepokojivý ... nekonečně se opakující příběh ... "mnohem znepokojivější, než má příběh ... právo být, pomyslel si Stín." No, já tedy se Stínem rozhodně souhlasím, po dočtení tohoto příběhu, mírné chvějivé znepokojení v duši ... přetrvává ... a víte proč? "Tohle je svět, jaký opravdu je." Já prostě musím říct, no páni! ... příběh Neila Gaimana se mi vypálil hluboko do šedé kůry mozkové :-) ... zvlášť všechna ta sdělení, která při pozorném čtení, naleznete mezi řádky. Tenhle příběh čtenářům nejen doporučuji, ale speciálně u něj, přidám ještě jednu radu, čtěte, prosím, i mezi řádky, je to možná trochu náročnější, příběh možná tak ztratí trochu ze své akčnosti, ale dostanete za to jinou přidanou hodnotu ... dozvíte se toho docela dost o člověku ... tedy o původním archetypu lidí ... o tom, co v sobě máme zakódované a ať jsme, kde jsme, vždy je to tam s námi ... tím archetypálním znakem je "víra", není lidské kultury, minulé, současné a budoucí, kterou by neprovázela, není ateizmus ... Neil Gaiman jasně ukazuje, že každý v něco věří ... a nemusí to nutně být Bůh, ... prostě věříme ... v Bohy, v bůžky, v modly, nebo třeba v McDonald, Facebook, a nebo věříme tomu, co nám říkají ve zprávách ...slepě a oddaně věříme ... a všichni ti "bohové" jsou tu s námi ... staří i ti "noví" ... tak, to je to bolestné zjištění, které mi způsobuje to znepokojivé chvění ... a generuje spoustu myšlenek, po kterých mám těžké sny :-) ... proto, prosím, čtěte i mezi řádky :-) ... a vzpomeňte si na tuhle knížku, až podlehnete pokušení ... něčemu slepě věřit :-) ... každému z nás se to občas stane ... pozor, tihle "bohové" ... na to čekají :-) ...
V každém případě v téhle knize na Vás čeká skvělé čtení ... s neodbytně vtíravými myšlenkami :-)...
"Madam Život je růže v květu,
Smrťák vždy stopu zavětří,
ona si tančí na parketu,
on je ten trhan u dveří."
W.E. Henley
Gaimana mám moc ráda, tahle knížka mi ale nesedla tolik jako některé jiné, občas jsem se i ztrácela v příběhu, proto jen 3*.
Milý pane Gaimane, opravdu nevím co jste na přelomu tisíciletí hulil, ale musel to tenkrát být sakra dobrej matroš. Trochu jsem se bál, že to nedám, ale moje obavy se ukázaly liché. A že to byla místy jízda... Není potřeba se s ničím ztotožňovat, něco si představovat, protože ten paperback to udělal za mně. Tolik představivosti v sobě ani nemám. No co, asi to bude tím, že nehulím... Fakt božská kniha. Doslova a do písmene. Souboj zapomenutého i nově uctívaného, tradičního a moderního, anachronismu i pokroku, tmářství i konzumu největšího kalibru. Víc než kde jinde a kdy jindy platí, že nic není černobílý, čistota bude špinavá a špína se pročistí.
Na americkém jevišti se odehrává největší bitva ze všech a o všechno a vy se raději dobře podívejte, s kým sdílíte lože. Aby to nebyl třeba Perun nebo Morana...
Hmm, tak to bylo po delší době přesně to, co jsem čekala, že to bude: fantasy téměř uvěřitelná, zaplněná erudovaně vybranými bohy všehomíra s hrdinou od první stránky sympatickým s jen lehce přebujelou sebedestruktivní složkou. Kdyby to šlo, ubrala bych půlhvězdu za občasné nadlimitně nechutné detaily např. s Laurou, ale jinak nemám co vytknout.
Hlavní nápad je dokonalý a zajímavý sám o sobě - lidé si nosí svoje bohy s sebou a potřebují se navzájem. Co bylo první - lidská mysl tvořící boha nebo bůh zjevující se člověku? Z čeho všeho si tvoříme nové bohy - z pokroku, z informací, z vlastní důležitosti, z lajků na facebooku...? Kolik bohů se spolu snese v jedné lidské mysli?
Měla jsem z knihy úplně jiný dojem při čtení a jiný mám nyní s odstupem. Během četby jsem byla většinou docela napjatá, těšila jsem se, co bude dál, ale už závěr byl poměrně zklamáním, protože vyznívá jaksi do prázdna. Nyní hodnotím knihu jako spíše průměrnou fantasy s originálním nápadem, která má víc fanoušků než odpovídá její kvalitě.
Myslím, že kniha klade tak zásadní otázky, že si zaslouží důstojnou a promyšlenou odpověď, ne hlášky uprostřed skečů. Nevadí mi, když autor neservíruje odpovědi na podnose, ale přijde mi hloupé, když vytahuje filosofické otázky a pak jimi ani nezabývá, nechá je prostě plachtit, neodpoví příběhem... Nelíbilo se mi, jak byla kniha roztěkaná, útržkovitá, jak si hrála na mysterióznost, aniž by byla alespoň tajemná. Celé to na mne působilo tak, že si Gaiman ukousl mnohem větší kus koláče, než byl schopen požvýkat.
Čtení mne bavilo, ač místy iritovalo. Za největší prohřešky proti vlastní logice knihy považuju zobrazená slovanská božstva, to je prostě za pačesy přitažené, vnucovat čtenáři, že si v 19. století přinesli migranti s sebou Zorje a Černoboga. Proč ne Kostěje, Babu Jagu, rusalky, čerty...? Podle mne proto, že o nich autor nic nevěděl. Ani o rusalkách, ani o slovanských migrantech a tom, čemu mohli věřit. U Britů to vystihl dobře leprikóny atd. A za zbabělost považuju to, jak se pravopisně a sterilně vyhýbá zařadit mezi bohy Krista, aby ho v USA neupálili na hranici vlastních knih. Když už, tak už - ne? (V tom je seriál víc fér a odvážný než kniha - možná první takový počin v dějinách převádění knižních předloh do filmu...)
Ano, kniha je zábavná, je čtivá a napínavá. Rozhodně při četbě pohltí, neustále vzbuzuje zájem - o co jde, co bude dál? Ale to je celé, nesmí se o ní moc přemítat po zkonzumování, jinak si způsobíte literární kocovinku, ve které prohlásíte něco jako "ode dneška nečtu Gaimana", což je samozřejmě blbost :-)
Štítky knihy
postmoderna mytologie anglická literatura Hugo (literární cena) Nebula (literární cena) Locus Poll Award (ocenění) zfilmováno – TV seriál cesta, roadtrip IllinoisAutorovy další knížky
| 2006 |  Nikdykde |
| 1997 | Dobrá znamení |
| 2001 | Američtí bohové |
| 2017 | Severská mytologie |
| 2015 | Naštěstí (ne)máme mléko |
Autorovi se musí nechat zajímavý nápad na ztvárnění světa, kde vše v co lidé kdy věřili existuje a snaží se přežít na zbytku uhasínající víry. Ke knize jsem se dostal přes skvělý seriál, který ale knihu nekopíruje. Proto pro mě bylo překvapující, že narozdíl od seriálu je kniha zdlouhavá a vlastně se tam toho moc neděje. Ale stejně jsem se po pár prvních stranách dokázal začíst a doslova prožívat příhody hlavního hrdiny. Kniha má od všeho něco, trochu sci-fi, špetku fantasy, nějakou tu romantiku, atd. Myslím, že každý si tam dokáže najít, co padne jeho vkusu. Ale jako celek to není o ději, jako spíš o té geniální myšlence a skvostném zpracování, které vás nenechá se odtrhnout.