Amoris laetitia: zlom, nebo kontinuita?

11.05.2022

„Nějaká nepříznivá skutečnost ve vztahu není vztah jako celek. Lze tedy prostě přijmout, že všichni jsme spletitá kombinace světel a stínů. Druhý není jen někdo, kdo mě obtěžuje. Je něčím víc. Ze stejného důvodu si nenamlouvám, že jeho láska musí být dokonalá, abych si ho mohl vážit. Miluje mě takový, jaký je a jak to dokáže, se svými limity, ale skutečnost, že jeho láska je nedokonalá neznamená, že je falešná nebo že není skutečná. Je skutečná, ale omezená a pozemská. Proto vyžaduji-li příliš mnoho, dá mi to druhý nějakým způsobem najevo, poněvadž nebude schopen ani ochoten hrát roli nějaké božské bytosti, ani být služebníkem všech mých potřeb. Láska žije s nedokonalostí, omlouvá ji a umí mlčet ohledně limitů druhé osoby.“
(papež František – Amoris laetitia)

Původně jsem knihu bral do ruky kvůli konkrétním příspěvkům týkajících se etických výzev exhortace (zajímal mě vztah svědomí a zákona a jak co nejlépe ustát napětí mezi vnitřním přesvědčením a vnější autoritou), ale s velkým nadšením jsem zhltnul doslova všechny příspěvky, na které jsem v téhle kolektivní monografii narazil. Je obrovská radost mít takového Svatého otce, tak vlídného, tak moc zaměřeného na povzbuzování místo na přikazování a odsuzování! A je radost vidět v naší církvi přemýšlivé duchovní i laiky, kteří Františkovy myšlenky rozpracovávají v kontextech svých specializací.

Při pročítání sborníku jsem si znovu rád připomněl řadu Františkových konkrétních výroků, a hlavně jaksi nasál atmosféru jeho úžasných dokumentů (kromě titulního Amoris laetitia zde bylo dost prostoru věnováno i tematicky podobnému Evangelii gaudium). Připomněl jsem si, že lidi je nutné posuzovat shovívavě a podle jejich konkrétních životních podmínek. Ujistil se, že není nedostatkem mé víry, když sám sebe konfrontuji s tím, co jsem mohl udělat lépe. Znovu si přečetl, že láska je „přitakání mysteriu druhého bez ambice jeho pochopení, vlastnění a už vůbec ne ovládání“ a znovu se utvrdil v tom, že pravdu nevlastníme, ale že naše poznání pravdy je stále nějak nehotové a nedokončené.
A nakonec jsem dostal dobrou odpověď i na svoje otázky ohledně toho svědomí. :-)

„Morální teologie může stanovit obecná pravidla, ale jejich aplikace do života je úkolem jednotlivých aktérů – především samotného věřícího, ale také těch, kteří mají v církvi odpovědnost. Kněz sice může za určitých podmínek odmítnout věřícímu udělit rozhřešení, ale to neznamená, že by směl nahrazovat jeho svědomí. Každý člověk je povolán Bohem k osobní odpovědi, správně chápaná svoboda svědomí je součástí jeho osobní důstojnosti a bez ní nejde ani dost dobře zajistit fungování společnosti.“
(Helmut Weber – Všeobecná morální teologie)