Anatomie melancholie
Robert Burton
Kniha Roberta Burtona o melancholii vyšla poprvé v roce 1621 a patří k nejznámějším a nejčtenějším naučným knihám té doby. Její téma je však prastaré a jako první je pojednal již Aristotelés. V základě nauky o čtyřech temperamentech stojí teorie živlů v řecké předsókratovské filozofii a medicíně (Hippokratés, Galénos). Burtonovo zpracování je navzdory desítkám jiných zcela ojedinělé právě proto, že je skutečnou „anatomií“, tedy podrobným rozebíráním všech souvislostí daného jevu. Můžeme říci, že je nejrozsáhlejší a nepřekonanou encyklopedií o různých podobách smutku. V souladu s literárními konvencemi 17. století ovšem nejde o nějakou systematičnost v moderním slova smyslu, nýbrž o sledování a zachycení analogií, počínaje tou základní, kterou je analogie mikrokosmu a makrokosmu, respektive projekce nauky o čtyřech temperamentech do kosmického měřítka. Anatomie melancholie je dodnes velmi poutavá a čtivá: jakmile se melancholie stává základní dispozicí člověka, odráží se v něm svět, který ztratil svůj pevný řád, lidský život se ocitá na samé hranici nevyléčitelné choroby a melancholie se analogicky přenáší na celé království a vlastně na celý známý svět. Melancholie podle Burtona je tak nejen stavem duše, ale i společnosti a jejího uspořádání. Ve vtipné kritice poměrů své doby nikoho nešetří: vládce, vojáky, náboženské vůdce, učence, obchodníky, právníky ani rodiče a jejich děti. Zároveň je bystrým pozorovatelem, který zaznamenává také chvályhodné příklady řešení těchto nedostatků v Evropě i zámoří. Vlastní představu léčby a ideálního uspořádání světa předkládá s lehkou ironií v úvodu ke svému spisu. Burtonův traktát sám rozhodně „melancholický“ není – snaží se čtenáře poučit i pobavit. Autor se živě zajímá o astronomii, která ještě není přísně oddělena od astrologie, populárním způsobem prezentuje myšlení, které je vlastní Shakespearovým hrdinům, zabývá se vlivem hudby na lidskou mysl, náboženským poblouzněním i tolerancí k jiným vyznáním včetně pohanských, problémy milostného vzplanutí apod. Dle dobových zvyklostí na podporu svých tezí nešetří citáty klasiků ani mladších autorů. Burtonovo dílo je základním pramenem pro většinu následujících zpracování daného tématu. Českému čtenáři je nyní zpřístupněno ve výboru a překladu Miroslava Petříčka.... celý text
Literatura světová Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 2016 , ProstorOriginální název:
The Anatomy of Melancholy, 1621
více info...
Přidat komentář
Dobrý. Až mi bůh zlomí srdce budu držet půst.
Část Démokritos je jeden z těch textů, který by měl každý jednou přečíst.
"Celý svět je šílený". Je plný melancholie a bláznů. Bláznem je "ten, tamten i tenhle", taky autor Anatomie a bláznem je čtenář jeho knihy. Pokud by měl někdo pocit, že "všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo", tahle kniha ho nepochybně přesvědčí o tom, že bláznem je každý bez výjimky. Robert Burton, knihovník a kazatel v jedné osobě, vydal roku 1621 naprosto brilantní knihu o stavu lidské mysli, která je zrcadlem všem a každému. Královsky jsem se bavil její četbou, naprosto skvostnou předmluvou a celým tím bludištěm myšlenek, které se strefují tak přesně i po 400 letech. Ostatně, mění se jen a pouze prostředí.
Rozhodně to není jednoduchá kniha. Můžete ji číst kolikrát chcete a pokaždé se vydáte jinou cestou, jiným směrem, přehlídnete toto, přehlídnete tamto, vrátíte se tudy (cestička podobná jakou se o sto let později vydal Sternův Tristram Shandy, což skutečně není náhoda). Mimo všechno ostatní, včetně úctyhodnosti rozsahové i obsahové, je Anatomie melancholie prací skutečně vědeckou ve značně specifickém pojetí. Robert Burton ukazuje svůj šibalský úsměv satirika jako na svém portrétu, což volně přechází na tvář čtenářovu, jindy je oděn oblekem knihovníka, který vymění za kazatelskou tuniku.
Velmi mě zaujala bravurní Burtonova vlastní Utopie, budiž odpovědí na utopické práce nejen Thomase Mora nebo Francise Bacona. Za pozornost rozhodně stojí nekonečné citace a parafráze klasiků i Burtonových současníků a práce s nimi. Nemálo zajímavý je pohled do lékařství a astrologie 17. století, zde uvedeno do praxe. Stejně tak filozofická část, zahrnující mikrokosmos člověka, makrokosmos světa, samotný vesmír, ale i náboženství nikoli dogmatické (ač emotivní a silně protiřímské). A pak, zcela samozřejmě, autorova satira, která dalece překonává štiplavostí Erasmovu Chválu bláznivosti.
Bohužel má vydání i temnou stránku, za níž Robert Burton skutečně nemůže. Nicméně, i jako melancholik, jsem pochopil, jak se projevuje, když v člověku vaří černá žluč. Stejně tak už vím, proč Burton tak hojně doporučoval všem podávat čemeřici. Tuhle léčbu bych doporučil jak překladateli (byť překlad jako takový je dle mého povedený a skvěle čitelný), tak autorovi doslovu (u něj by se překlad hodil). Dosud jsem nepochopil - a nejspíš nepochopím - "dobrý" a neochvějný český zvyk nepřekládat celou knihu, ale pouze výňatek, výbor, vykuchanou verzi, čímž je celé dílo naprosto zprzněno a čtenář dokonale nas*án. Korunováno ještě nehorázností Karla Theina, který v doslovu cituje z nepřeložených částí a dává na odiv své vědění zaheslované naprosto nesmyslnými větami. Doslov je tak krásným paradoxem k ním uvedenému citátu Waltera Benjamina "Popis zmateného není totéž jako zmatený popis". Jsou to blázni, pomatenci. A mám takový dojem, že to není tak dlouho, co jsem četl velmi jízlivou kritiku osob jim podobných. Napsal to nějaký Robert Burton.
Je škoda, že vyšla jen okleštěná verze. Chápu, že by to byl asi vydavatelský risk, ale zase bysme měli o jeden překladatelský klenot navíc. Třeba to ale někdy někdo přeloží komplet. Třeba až bude Miroslav Petříček na penzi:-) Bylo by to skvělé.
Nemám rád výbory, podle mě je to kastrace knih, já si chci koupit knihu celou a ne nějaký pochybný výbor, kdy někdo za mě rozhodl co je dobré k přečtení, či není. Stejný problém mám kupříkladu s Lodí bláznů, nebo Robinsonem Crusoe, který do dnešních dnu nebyl ještě celý přeložen z angličtiny, pravděpodobně proto, že útlocitní Čechové by nevydýchali, že Robinson byl otrokářem. Proto Anatomii melancholie nebudu hodnotit, napsané je to dobře, poutavě, i když je mi jasné, že převedeno do dnešní mluvy; originál by se louskal asi krapítek hůře, nicméně to považuji spíš za torzo, které je poznamenáno vyškrtnutými částmi. Achjo
no na 16. storočie celkom slušné, nie? mňa táto kniha teda nedojala až tak asi, ako umberta eca, možno preto, že sám eco ako burton oplýva tendenciou sypať citovania, až je z toho mravenisko, ale najpútavejšie čítanie bolo vtedy, keď prišli za Demokritom, nad čím to tak dume a on začal sypať o nás nič viac než pravdu, sme strašne smiešni a bolo to cítiť z obsahu jeho reči
Hnusnější obálku na knižním trhu už asi nenajdete.