Anatomie rodu
Simon Mawer
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/535855/bmid_anatomie-rodu-6612b88d7b2d5.jpg
4
184
184
Nikdo není jen zápis v matriční kolonce. Jako tvorové z masa a kostí cítíme, že s dějinami, které nás tam vmáčkly, je cosi v nepořádku Literární světoběžník, jehož nadšení děním v zemi uprostřed Evropy okouzlilo i naše čtenáře, se v románové novince zasazené do nejtužší éry viktoriánské Anglie zdánlivě obrací proti všemu, co zatím napsal. A přece je to nezaměnitelně on. Simon Mawer sloučil suchopárné záznamy obecních matrik i vzácné snímky z ohmataných rodinných fotoalb do elegie o tom, co biologové jako on obvykle pojmenovávají takto: inteligence každého organismu souvisí přímo úměrně s jeho schopností přizpůsobit se nepřátelským životním podmínkám. A dokládá to na osudech prapředků v genealogickém směru „po meči“ i „po přeslici“. Ať už tedy v jeho uhrančivém převyprávění sledujeme dickensovský zápal sirotka, jenž tolik toužil plavit se po mořích, trauma švadlenky, co ve víru velkoměsta otěhotněla s hejskem, anebo drama rodiny mladého vojáka z povolání, kterou rozdělila britská účast v bojích krymské války, výsledkem je to, že jejich nejbližší jsou nuceni protloukat se pouze díky blahosklonnosti elit hledících na ně spatra. Spisovatelovo pátrání v uzlových bodech vlastního rodokmenu ukazuje mezní situace žen-matek, jež byly v tehdejších poměrech přinuceny být samoživitelkami a bez pomoci mužů řešit dennodenní bitvy kreativně. A pragmaticky správně, protože opravnou druhou šanci dějiny člověku neposkytují. Románová kronika, v níž autor Skleněného pokoje vynesl na světlo záseky a zdánlivé suky v historii svého rodu, oslavuje neokázalé ženské odhodlání prolomit viktoriánské předsudky.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno:
2024
,
OneHotBook
Originální název:
Ancestry, 2022
Interpreti: Jan Vlasák , Jan Vondráček , Eva Hacurová
více info...
Přidat komentář
Někdy může být dost šokující, nakolik se věci přirozeným během života promění _
_ a tak se zdá, že to jsou většinou životní náhody, co hýbe lidskými osudy, prostě se toho, třeba i za pár měsíců, může stát hodně ... „námořník totiž na moři tráví spoustu dní“ ... přihodit se pak může opravdu ledacos, zvlášť, když komunikační kanály na přelomu 19. a 20. století byly, řekněme dost omezené, spíš žádné, prostě, když vám někdo zmizel z očí, nevěděli jste většinou o něm vůbec nic, pokud jste nepotkali někoho, kdo dotyčného třeba někde zahlédl, možná několik strohých úředních záznamů by mohlo vydat svědectví, ovšem o konkrétním lidském osudu vám nic moc neřekly, dokud se dotyčný nevrátil domů, nebo nezmizel navždy – můžete, pokud si na to troufnete, jen spekulovat.
A přesně to udělal Simon Mawer – vzal několik strohých úředních záznamů, pár starých fotografií a rodinných historek a dal se do psaní – to tedy stálo na začátku – spíš jen tušený, než skutečný příběh, který se začíná tam, kde se nejspíš opravdu začal – kdesi na blátivém pobřeží Britských ostrovů, odkud se (někdy v druhé polovině 19. stol.) jen tak nedostaneš, většina zdejších na to totiž nemá dost sil, a tak se jen zcela výjimečně stane, že se to někomu podaří.
A přeci se to stalo a jednoho z dávných předků pana spisovatele přivítal studený východní Londýn – náhody se daly do pohybu – mlha nad domy, všudypřítomný kouř, přelidněné uličky, páchnoucí doky – místo, kde by mohl Abraham začít „psát“ historii své rodiny – kdyby psát uměl!
Život v této části Londýna nebyl o moc jednodušší než na pobřeží, i tady se ze všech koutů ozývala všudypřítomná bída – ale oni přežili – bídu, i velkou válku, a pak i tu druhou, světovou – tohle je totiž houževnatá rodina
Příběhy Simona Mawera mám ráda, jeho styl psaní mi sedne. Přečetla jsem několik jeho knížek (Skleněný pokoj, Mendelův trpaslík, ) a všechny mají něco společného, totiž, jsou postavené na nějakém historickém faktu, inspirované historickou osobností, nebo událostí – to ostatní je pak fikce, autorova fantazie. Podobně píší i některé známé české autorky (které taky ráda čtu) – hned jsem si vzpomněla na Karin Lednickou a její Životice /dokumentární kronika jedné historické události propojená s alternativním příběhem kde platí, že zrovna tak by to mohlo být/, nebo /trochu jinak/ Kateřina Tučková a její Žítkovské bohyně /doplněné dobovými záznamy výslechů STB/ - kde, v obou případech, se spíš bojíte – že zrovna tak to opravdu mohlo být!
U Anatomie rodu je to pak taky víc patrné než u jiných Mawerových knížek /historická fakta, dávné skutečně zaznamenané události, skutečně žijící lidé/, fakta, která, když poskládáte do příběhu, vše mohlo být ve skutečnosti úplně jinak – jenže tady mají hlavní slovo Mawerovy skuteční předci – tedy i ústně předávaný rodinný příběh, který dělá tuto alternativní kroniku rodiny autentičtější, zvlášť, když je přímo v textu doplněná o skutečné záznamy, a také o pár skutečných fotografií.
Vlastně to tak nějak klidně mohlo být!
na Mawerově díle je nejlepší, že se neopakuje v námětech a vždycky přijde s něčím novým, dokáže originálně ozvláštnit už zaběhnutý žánr (rodinná kronika zpracovaná jako fiktivní vyprávění opřené o skutečné dokumenty, např. záznamy z matrik a dobové fotografie, versus paralelní děj, možnosti, jak různě se mohla situace vyvíjet, než dospěla k známému výsledku), sáhne k méně známým historickým faktům viděných perspektivou malého člověka (britský voják v krymské válce, nájemný pomocný námořník na obchodních lodích v polovině 19. století), na intimním osudu členů vlastní rodiny odhaluje principy fungování sociálního systému ve viktoriánské Anglii
oceňuju střízlivý přístup vypravěče, který neždímá emoce a nedeleguje vinu, ať už hovoří o tragických událostech nadnárodního dosahu, nebo sociální nespravedlnosti ostrakizované skupiny, respektive (ne)očekávané smrti "hlavních hrdinů"
(výtka jen českému vydání: četl to vůbec nějaký redaktor nebo korektor? např. s. 232 ...smíchy se přitom se smíchy popadali za břicho...; a vůbec ten překlad první části...)
Netradiční Mawerova kniha. Je hezké, že hledá své předky a zasadil je do románu. Zasáhlo mne líčení Krymské války, vůbec jsem netušila, co tam (a i jiných bojích) museli vojáci zkusit. Bohužel se tam opět bojuje.
Výjimečný autor. A svou neobvyklou konstrukcí i výjimečná kniha, plná moudrých myšlenek. Mawer popisuje osudy některých svých předků žijících v 19.století. Dějová linka je založena na faktech, jež se mu podařilo dohledat - hlavně v archivech, matrikách či novinách z té doby. Vlastní dílčí příběhy jsou do jisté míry spekulací, jaký osud mohly jednotlivé postavy asi mít. Tuto fabulaci autor nijak nezakrývá a předkládá i varianty. Hodně na mne zapůsobilo vykreslení osudu námořníka Abrahama a Naomi, včetně barvitého popisu života v Londýně. Nejsilnější byl ovšem příběh George Mawera s drastickým popisem hrůz Krymské války. (Jak dnes po 170 letech, opět děsivě aktuální, že....) A jeho irská žena, Annie Scanlon ? Neuměla číst a psát, žila v chudobě a přesto se dokázala osudu odhodlaně postavit. Držel jsem jí moc palce ...a občas měl i slzy v očích.
Knížku jsem si pro sebe typologicky zařadil jako "dokumentární román". Vzhledem k tomu, že se zajímám o genealogii, tak se mi velmi líbila. Ze strohých úředních a archivních zpráv a několika výstřižků novin dokázal autor plasticky vylíčit pravděpodobné (a alternativně možné) příběhy života jeho předků v polovině 19. století. Doba Viktoriánské Británie se s chudými lidmi opravdu nemazlila a uhájit holý život stálo velké úsilí a vyžadovalo i vynalézavost. Zejména matky s malými dětmi byly brutálně ohroženou skupinou. Knížku doporučuji všem, kteří se zajímají nejen o tu velkou historii, ale i o prosté lidi, kteří byli její součástí a byli jí někdy i drceni. Čtyřka by byla málo, tak hodnotím všemi hvězdami.
Četla jsem a dokonce vlastním všechny knihy S. M. a patří k mým nejoblíbenějším autorům. Ale tato kniha je skutečně hodně jiná... Je to kronika, nikoliv román s příběhem. Pro autora to určitě má velkou cenu, takto zmapovat svůj rod, pro mě jako čtenáře už to taková sláva nebyla... Ale ano, dozvěděla jsem se věci, o kterých jsem dosud měla jen mlhavou představu, jako byla krymská válka.
Autorův příběh mě opět nezklamal. Co mě fascinovalo na této knížce je, že hrdinové procházejí různými tragédiemi a těžkými situacemi v životě, ale nebere jim to chuť žít dál. Vždy si vědí rady, ať už jsou to chlapi na moři, nebo na vojně, nebo ženské, které na ně čekají doma a starají se o děti. Osobní tragédie, jako smrt nebo ztrátu blízkých berou jako danou věc, ale musí se s ní nějak vyrovnat.
Pravda je, že slavná viktoriánská doba jim to vůbec neulehčila, protože každé odbočení od tehdejšího normálu, mohla mít nedozírné následky. Společnost nestála o to aby se lidé v krizi zvedli a postarali se o sebe a raději je poslala do chudobince, ze kterého nebylo úniku.
To by si měli uvědomit dnešní nespokojenci, kteří čekají že se o ně někdo postará a nadávají, když tomu tak není.
“Muži umírají v obrovských počtech a všemožnými způsoby. Umírají na choleru, umírají na úplavici. Umírají zimou, umírají hlady. Někteří možná umírají zoufalstvím. Tu a tam, velmi zřídka, umírají v důsledku nepřátelských akcí. “
Zajímavým způsobem uchopená fakta zabalená do poutavého příběhu nejen o Krymské válce. Takto napsanou knihu jsem četla poprvé a líbilo se mi to.
Po novém "Mawerovi" jsem právem sáhla s jistotou a garancí dobrého čtení, nicméně jsem poněkud podcenila skutečnost, jak moc mě ovlivní předchozí skvělý čtenářský zážitek. Myslím, že proto Anatomie rodu bohužel chtě nechtě trpěla srovnáním a já se chvíli nedokázala včíst, aniž bych si nepřipadala jako žákyně. S každou další kapitolou se mi však Mawerové dostávali pod kůži a s napětím jsem sledovala jejich nelehké osudy, fascinovaná, jak relativně blízká jejich žitá současnost je, pokud poodkryjeme pár vrstev generací, jen nekolik větviček genealogického stromu. Cením předevšim originalitu odkrytí neprávem opomíjeného úseku historie a chápu touhu zvěčnit polozapomenuté rodinné příběhy opřené o dobové záznamy.
Tak je tu opět Simon Mawer .....
Se zajímavým historickým zpracováním rodinné genealogie ....
Osudy lidí tvoří mozaiku jejich příběhů - od námořnického putování přes krymskou válku....
A autor zde dobře zpodobňuje těžký život v těchto časech - a se sympatiemi soucítí s osudem žen ....
..... A přesto žili, milovali, plakali a smáli se.... spali a snili , ráno se probouzeli a nakonec umírali .....
..... Takové jsou atributy lidského života ....
Simon Mawer opět nezklamal. Přestože Anatomie rodu není klasický román, ale spíš románová kronika, je to strhující čtení. Sledujeme genealogii dvou větví Mawerových předků, abychom se teprve v závěru dozvěděli, jak došlo k jejich spojení. Jistě nebylo jednoduché pátrat v matrikách a dalších dokumentech starých témeř 200 let a ne všechno se podařilo bezpečně objasnit, nicméně nespornou výhodou byla pro autora skutečnost, že Británie byla a je stabilní zemí, kde se úřední dokumenty neničily či neztrácely. Kromě záznamů v matrikách nalezl autor také informace v námořních a armádních archivech, protokolech o sčítání lidu i v tehdejším denním tisku. Tak se např. dozvíme, že jeden z Mawerových předků trpěl venerickou chorobou a že jedna z hlavních hrdinek soustavně podváděla při vyplňování úředních záznamů. Kniha také ukazuje, jak ještě během vrcholící průmyslové revoluce byly v britské společnosti obrovské rozdíly v materiální i intelektuální sféře mezi majetnými vrstvami a chudinou. Hodně lidí bylo zcela negramotných, děti rodičů, kteří se z nějakého důvodu octli na mizině, byly posílány do chudobinců a nemalé množství lidí tehdy živořilo bez majetku, zázemí i perspektiv. Mawer znovu ukázal, že psát umí. Přečetla jsem všechny jeho romány a Anatomii rodu bych zařadila do první třetiny těch nejlepších. Nakladatelství Kniha Zlín mělo tentokrát šťastnou ruku při výběru překladatele - kniha je přeložena dobře včetně námořnických a vojenských termínů, jen reprodukce starých záznamů jsou někdy nečitelné, ale možná je tomu tak i v anglickém vydání.
Líbil se mi styl: ani kronika ani rodinná sága. ale něco mezi. Na základě všech dosud dohledaných faktů o svých předcích se věnoval dvěma liniím kolem poloviny 19. století. První linie byla dobrodružná, námořnická (ta se mi moc líbila - nejen domácké přesuny zboží, či menší plavby po Německém moři, ale až do dalekého Karibiku a jiných exotických destinací), druhá zase vojenská, a to zejména od Velkého pochodu až k děsivé Krymské válce, v rámci nasazení 50. pěšího pluku (hodně vojenské, hodně podrobné, hodně děsivé).
A protože se jedná o autorovy předky, tak přičiňuje své poznámky, nejen k osobám samotným a okolnímu dění, ale také srovnává - zejména válečné roky a boje celé Krymské války s první i druhou světovou válkou (britští vojáci již tehdy prošli Maltou i Gallipoli a zažívali stejně děsivé hrůzy jako jejich následovníci v dalších válkách). A tento přístup - jisté srovnání s odstupem 150 let a znalostmi těchto modernějších ději - je maximálně osvěžující a obohacující.
A s dobrodružně-nebezpečnými osudy dvou autorových předků se samozřejmě prolínají a svazují osudy jejich manželek a rodin - nakonec to zase byly ženy, které si musely poradit, když na vše zůstaly samy - nejen v dobách, kdy jejich muži byli "na cestách", či odveleni, ale zejména pak když se jejich muži ztratili na moři nebo padli v boji. Díky nim se také dostáváme do různých míst nejen Londýna, ale mnoha dalších měst Británie.
Trochu si v dobrém rýpnu do autora, protože elegantně a efektivně zabil dvě mouchy jednou ranou: když už pátrá všude možně po historii své rodiny, proč si to nechat jen pro své potřeby a nezužitkovat to rovnou do románu (oni tedy asi všichni spisovatelé jsou maličko líní a rádi recyklují, tedy usnadňují si práci...). Budiž mu odpuštěno, líbil se mi nápad i přístup, ale rozhodně víc první část, ty válečné hrůzy jsem pak už dost prolétla.
Četla jsem už pár knih tohoto autora a nikdy mě nezklamal, tentokrát velké zklamání. V průběhu četby jsem knihu asi 3x odložila, že ji snad ani nedočtu. Popisování námořních plaveb a bojů není můj šálek kávy. Ve své podstatě mi kniha nic nedala. Je to autorova historie rodiny, ale nic zvláštního, překvapujícího... Mě se kniha nelíbila.
Simon Maywer nás provedl historií svého rodu. Oceňuji jeho trpělivost hledat v matrikách starých bezmála 200 let. Mnohé si musel domýšlet, nicméně se mu podařilo zmapovat život svých předků. Bylo to zajímavé a poučné čtení, kdy se dozvíme i mnohé z fungování právních předpisů, kdy bylo vše řádně zapsáno, a tak mohl vzniknout tento příběh.
Anatomie rodu mě opět uvedla v příjemné překvapení.
Simon Mawer a jeho um udělat z jedné rodinné události takto rozvětvený příběh.
Hrozně se mi líbila Annie, něčím mě zkrátka oslovila, asi že jsem tohle jméno chtěla dát své holčičce, nakonec mám dva syny, nebo možná pro její osud? Těžko říct.
Musím taky souhlasit s ostatními, že začátek mi dal trošku zabrat, ale pak už to jelo a nešlo přestat, člověk se chtěl dozvědět ten závěr.
Doporučuji knihu všem, kdo mají rádi 19. století, rodinné osudy a jejich popletení a taky dávná rodinná tajemství.
Za knihu děkuji albatrosmedia v rámci spolupráce.
Máte rádi historické romány a chtěli byste vyzkoušet něco trochu jiného? Mrkněte na tuto novinku od Simona Mawera. Že vám to jméno něco říká? Máte pravdu, jedná se o autora Skleněného pokoje.
Anatomie rodu je historický román, ve kterém se Mawer vydává po stopách vlastní rodiny. Z pár informacích o svých příbuzných, které dohledal v kronikách, dopisech a vzpomínkách, sestavil románovou kroniku a dál nám tak nahlédnout do života obyčejných lidí v 19. století.
Zpracování knížky se mi moc líbilo, reálná historická fakta dodala knížce uvěřitelnost a člověk při čtení cítil, že tak nějak historie skutečně plynula. Byla zajimavé podívat se na život běžného vojáka, námořníka nebo švadleny.
Ze začátku čtení jsem ale byla trochu rozpačitá, trvalo mi se začíst a nebyla si jistá, co to vlastně čtu a proč. Jakmile jsem se do příběhu ponořila, plně si mě získal.
Mou nejoblíbenější knihou od autora určitě zůstává Dívka, která spadla z nebe, Anatomii rodu vám ale určitě doporučuju!
Tak už se dostalo dílo Simona Mawera i ke mě a musím říct, že jsem vážně překvapena v kladném smyslu. Simon Mawer je výborný vypravěč. Myslím, že v jeho podání by byl skvěle napsaný jakýkoli manuál na použití třeba nějakého spotřebiče.
Anatomie rodu je knihou o historii rodiny Mawerů. Příběh je podložen historickými fakty, rodinnými příběhy, a z části i autorovou fantazií. Ne jednou jsem si během čtení silně uvědomovala, jaké máme v dnešní době štěstí a možnosti. Matka samoživitelka není odsouzena společností k nekonečné hanbě a nejsou jí odebrány děti, které porodila, jen proto, že přišla o manžela, a tudíž nemá peníze, díky kterým by mohla svým dětem zajistit alespoň jídlo a šaty. Pro mě je Annie Mawerová hrdinkou.
Myslím, že pokud máte rádi historii a skvělé příběhy, tak s touto knihou nebudete litovat. Já si připisuji dalšího úžasného autora na svůj seznam. Už teď se těším na jeho další knihu. A musím vyzvednout také překladatele a jazykovou korekturu.
Děkuji za úžasný zážitek!
Ve svém novém románu Anatomie rodu (Ancestry, 2022) se britský spisovatel Simon Mawer (*1948) vydal po stopách svých předků z 19. století, aby přišel na kloub jedné rodinné historce; a jak zjistil nebo si domyslel, všechno bylo nejspíš trochu jinak, protože rodinné historky bývají zkreslené a poznamenané předáváním z jedné generace k druhé - a leckdy podobné historky poněkud přikrášlují skutečnost. Mawer každopádně napsal pozoruhodný román, v němž se fakta mísí s fikcí, protože z matrik a jiných úředních záznamů všechno samozřejmě vyčíst nelze. Především ale působivě popsal těžkosti života svých prapředků kolem poloviny 19. století v kontrastu s tím, jak nám různé vymoženosti dnes existenci usnadňují.
Než se v závěru spojí dvě linie rodu, aby z nich povstal Mawerův dědeček, sledujeme nejprve rodinu námořníka Abrahama Blocka od roku 1837 a pak rodinu kaprála George Mawera od roku 1847. Abrahamova vnučka Emily a Georgův vnuk Gordon byli rodiče autorova otce. Oběma hlavním hrdinům, Abrahamovi a Georgovi, je věnován největší prostor, stejně jako jejich manželkám Naomi, resp. Annie, které obě musí snášet podobný úděl: chudobu a dlouhá odloučení od svých manželů, aniž by třeba věděly, co s nimi je a zda jsou vůbec naživu - to když je Abraham dlouhé měsíce na moři; to když je George na dlouhé měsíce odvelen s plukem, a to až do Gallipoli a pak k Sevastopolu. Jak to zvládnou jejich manželky s dětmi? A jaký byl život námořníků a vojáků na tom nejnižším stupni hierarchie?
Mawer uvádí fakta, občas i archivní fotografie nebo kopie úředních záznamů či citáty z dávných novin, a k tomu spekuluje a živě vypráví příběhy drsné i dojemné a především strhující a čtivé. Nezastírá, že přesně neví, jak to bylo, ale doufá, že se přibližuje pravdě. Zamýšlí se nad tím, co je vlastně minulost, kterou nevyčteme jen z artefaktů, a ptá se: "Co byli ti lidé zač? Co prožívali? Kam se poděli?" - "Můžeme se pokusit je poznat jen prostřednictvím útržků, jako jsou zápisy při sčítání lidu, rodné a úmrtní listy nebo ojedinělé památeční předměty, které se dědí z generace na generaci. A přesto žili, milovali, plakali a smáli se, spali a snili, ráno se probouzeli a nakonec umírali. Tohle víme, protože takové jsou atributy lidského života; zbytek si můžeme jen domýšlet."
Z toho, co jsem od Mawera četl (dále Skleněný pokoj, Mendelův trpaslík a Evangelium podle Jidáše), se mi Anatomie rodu líbila nejvíc.
Se Simonem Mawerem jsem se poprvé seznámila během Pražského jara. Hodně mě tehdy naštval, protože mi svůj příběh prakticky nedovyprávěl celý...
Anatomie rodu. Podle názvu by člověk řekl, že to nebude nic záživnýho na čtení. Jenže opak je pravdou. Bylo to nedoložitelný, aspoň pro mě. Vše se totiž odehrává v 19. století, který zbožňuju.
Tak abyste věděli - plavila jsem po moři s klukem, který před mýma očima dospěl v ošlehaného námořníka. Setkala jsem se s dívkou, která dokázala ušít nádherné šaty, ale taky hodně rychle ztratit hlavu pro okouzlujícího mladíka. Poznala jsem statečného vojáka, který si vzal svou vysněnou lásku. A životní cestu jich všech.
Příběh měl skvělou atmosféru, snadno se četl a moc se mi líbilo, že byl text proložen dobovými dokumenty či fotografiemi.
Doporučuju k přečtení a moc děkuji do @albatrosmedia za skvělé počtení
Štítky knihy
Anglie 19. století armáda vojáci Krymská válka námořníci historické romány rodinná historie, dějiny roduAutorovy další knížky
| 2013 |  Skleněný pokoj |
| 2010 |  Mendelův trpaslík |
| 2012 | Dívka, která spadla z nebe |
| 2018 | Pražské jaro |
| 2013 | Pád |
Skvělé, čtivé, nádherné, od plného počtu hvězd mě odradil jen trochu ukvapený závěr, z kterého jsem nepochopila linii předků až k autorovi Simonu Mawerovi. Za mě je to tak na 4,5 hvězdičky.