Anděl
Jáchym Topol
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/52989/bmid_andel-maZ-52989.jpg
4
337
337
Od prvních řádků této knihy je čtenář vržen do města, v němž vedle ulic, domů a krámků prochází i jakýmsi podzemím, odvrácenou stranou labyrintu. Střetávají se v něm dva světy, do nichž hlavní hrdina Jatek nepatří, a přesto v nich žije. Z jednoho světa vychází a ke druhému se pouze přibližuje. V každém z nich pak na něho čeká silná tajemná ingredience, která dělá život životem - láska, nebo drogy. V každém z nich na něj číhá tajemný zákon smrti, jáma, nebo Anděl Exit- východ nebo smrt. Smíchovská balada se odehrává v dnes již téměř zmizelých kulisách skutečné pražské čtvrti.... celý text
Přidat komentář
"Zas stál na křižovatce, Tý nejobyčejnější, tý, co ji civilizace sází přes kopírák, tramvaje, autobusy, auta, mámy a pobudové, davy z metra ven a davy zase sem, ochmelkové a pokřikující drobotina, starousedlíci, cigoši, žluťasové, žebráci a fízláci, kočárky s úplně novejma účastníkama, smog." (str. 66). Tenhle obraz se mi nově díky Jáchymovi spojuje s andělem shlížejícím z fasády Nouvelova domu a vytváří genia loci tohohle místa. Různé doby se tu na sebe vrství a vrství a vytvářejí nové a nové příběhy s těmi reálnými hrdiny a antihrdiny, i těmi právě vznikajícími "v chorobný fantazii zadrhávajícího vypravěče..." (str. 7)
Fakt dobrý a silný, "protože život musíš někdy prostě jen vydržet". (str. 74).
Vzhledem k tomu, že jsem v prostředí, kde se tato kniha odehrává sám prožil velmi bolestivý a hnusný zážitek, na mě nejspíš působila víc než bez něho, ale i přesto si myslím, že Topol to atmosféricky vystihl brilantně.
Celou dobu čtení jsem chápal pohled lidí, který jeho styl psaní, to experimentování se slovosledem, se synonymy a celkově s jazykem sere, pak se kniha musí stát nečitelnou. Mě to very bavilo a very mě to chytlo a tak je nejistota po dočtení Chladnou zemí pryč a definitivně začínám objevovat Jáchymovu tvorbu.
V příběhu mi nesedlo pár drobnostní, ta podobenství, ta poslední přísada blaha, to mě trochu vytrhlo z celkového zážitku, ale jinak mi Jatekův very zvláštní příběh very sedl, jak už jsem řekl.
Depresivní, až šílené. Drogy, alkohol, blázinec, špitál, Smíchov, Paříž, násilí a krev. Ale je to skvěle napsané. Je to taková temná šílená básnická próza. Slova se valí a skládají do vět a myšlenek a nenabízejí žádnou možnost úniku. Docela mě to zasáhlo.
Každopádně lepší než Citlivý člověk. I ve filmové podobě to bylo zajímavé! Ale Topolův antikomunismus, který je přítomen ve všech jeho knihách, na mne příliš nezabírá, ač jsem ke starému režimu velmi kritický.
Zajímavá kniha o 90.létech odehrávající se převážně v Praze. Tématem jsou drogy a zajímavý nápad, co je přísadou tý nejlepší drogy. Jinak je to poměrně temná kniha. Psáno typickým Topolovským jazykem. Přesto na mě větší dojem udělala Sestra.
"Kluci chodili ověšení řetězy, vlasy měli nabarvené na žluto a holky byly dohola. Tihle snobové kouřili jen zelený pákistánský haš. Místní dělnická mládež je mlátila na potkání. Dlouho nevydrželi. Dorostu už nestačily karty, kostky, konečně svobodný tisk a pivo. V parku začal běhat muž obarvený na růžovo. Temnou zelení se mihla šafránová sárí buddhistů. Přišli lovit duše. Feťáci se smáli. Nanejvýš tak šestnáctiletý kluk tvrdil, že je veteránem války v Zálivu. Omlazuje ho prý znalost bojových umění. Začal verbovat. Tvrdil, že je Korejec. Měl úspěch. Používal kombinovanou techniku: drogy a filmy. Cizí slova, která se tu používala, heroin a pervitin, začala být vytlačována výrazy z asijské kung fu produkce."
když jsem knihu rozečetla, tak "bylo vysoko ve vzdálenym nebi, padalo v cárech, pak v jednolitý vrstvě, ta neuvěřitelně pevná bílá opona sekla spodkem do města, zhltla ho, zakryla vesmíru, padla náhle, sjela jak roleta přes výlohu krámu".
četlo se to samo, plynulo jako voda, jako když se přelévají vlny, akorát tady místo vody tekla slova. úplnej gejzír slov. tohle šílenství mne baví, baví!
Jen občas mohli skrovným gestem připomenout ostatním lidem, pojídačům zvířat, mrzkým a zvráceným stvořením, ženoucím se za penězi a orgasmem, že čas se naplňuje.
Nevím, nevím, nevím... Prostě nevím. Vím akorát to, že se mi to líbilo. Ale co? To už nevím. Občas se mi zvedal žaludek (musím uznat, že Jáchym Topol navodit atmosféru opravdu umí), občas jsem se ztrácela, občas jsem nevěděla, že vůbec něco čtu... Nejspíš do autorova stylu budu muset "dozrát".
Těžká deprese. Drogy, halucinace, krvavý nebe a hledání cesty ven. První polovina devadesátých let, Anděl, město, krev.
"Lidé čpící dnem už žádná předsevzetí neměli anebo je tajili hluboko v sobě v jámě bolesti, v oceánu sebou naslzené soli, tu a tam zčeřeném vlnkami či zmítaném hurikánem hysterie. Lidé žijící v zoufalství tlumeném léky. Vycítil je."
Za mě hodně zvláštní kniha. Když jsem ji začala číst, pomyslela jsem si, že to nedam. Až tak mě autorův specifický jazyk vyděsil. Žádný oddychový čtení. Musela jsem svoji koncentraci vyšroubovat v podstatě na maximum. Ale dala jsem to. A nelituju toho.
Začalo to na střední škole. Člověk nutně musí mít štěstí na lidi, nebo je musí umět hledat. My měli ve třídě Mikšu, jenž měl předčasně silně vyvinutý hudební vkus. A tak nás potkali špinaví Psí vojáci. Jsem rád, že jsem Filipa zažil, potkal, slyšel. Ale člověk jde životem dál a zjišťuje, že nějací Topolové jsou dva…tři… Prohlubuje kontexty a emoce s nimi spojené. A může prohlubovat donekonečna. Záleží jen, jestli v něm autorův počin rezonuje. Jsem si vědom toho, že jsem byl ve správnou chvíli na správném místě a tenhle příběh tak mohl začít.
Osobně mám velmi rád literární autory, kteří produkují nejen díla prozaická, ale i poezii. Na jejich prozaickém textu to jde poznat, jejich básnický styl prosvítá textem souvislým. V Andělovi Jáchyma Topola je ale básník ještě více maskován nánosy špíny a marasmem slov, které prostředí románu definují. Když se podaří, aby na čtenáři zbytečně neulpívala krev, smrtelná křeč, zápach nebo bolest příběhu, objeví, že stylisticky je text románu krásný, bohatý a živý. V jednu chvíli jsme s přítelkyní večer v posteli četli já Anděla Jáchyma Topola, ona A uzřela oslice anděla Nicka Cavea. Uvědomil jsem si fantastickou paralelu obou dvou tvůrců silně spojených s jistým druhem undergroundu, který do krásy špiní veškerou hudbu, texty nebo literární počiny, které z těchto osobností vzejdou. Děkuju všem Topolům a Caveům za jejich poetické stoky, ve kterých se můžu po kolena brodit ve všem tom zajímavém, co jimi proteče.
Zajímavý experiment. Kniha, která před svým vydáním byla v českých končinách tabu. Proto bylo všechno jiné, jinak psané... Ale v podstatě skvělé.
..."Pak se pohnul, už jde, je čas...pohnul se, ohnul se, dotkl se té dlažby."
Vítejte ve sklepení města, vítejte v Praze 21. století.
Přečtěte si tuto "halucinogenní knihu", ale opatrně! Ať se nepředávkujete...
Docela zajímavá zkušenost s Jáchymem Topolem. Zaujala mě originalita jazyka i stylu, jakým je kniha napsána. Ze začátku jsem měla trochu problém se do příběhu začíst, ale po pár stránkách jsem se potopila do děsivého podtextu, který poměrně expresivní jazyk pořádně okoření. Nedořečené věty dokázaly udržet napjatost a pozornost až do konce knihy. Musím přiznat, že ke konci už jsem se docela bála. Dojem ve mně Anděl určitě zanechal a doporučuji všem. :)
Knihu jsem četla k maturitě. Věděla jsem, že autorův styl psaní je velmi odlišný od autorů tradičních maturitních knih, a proto jsem si svoje čtení chtěla něčím oživit. Ze začátku mi toto netradiční zpracování textu poměrně vadilo, ale potom jsem se do toho nějakým způsobem dostala.
Samotné téma bylo na první pohled zajímavé. Hledají se složky velmi účinné drogy a nakonec se zjistí, že poslední složkou je lidská krev. To mě docela zaujalo, tak jsem knihu začala číst. Ale musím říct, že mě bavilo spíše až to závěrečné vyústění, kde se pojednávalo právě o poslední přísadě a bylo tam trošku více prapodivné až nechutné akce.
Celkově mě ale kniha nezaujala na tolik, ale myslím, že k maturitě je to docela dobrá volba. Dá se moc pěkně rozebrat. Pro příklad uvádím mnoho vulgarismů, metafor a to, že text je zcela bez uvozovek, což dodává knize takovou obyčejnost dialogu.
Kniha se mi líbila moc, báseň v próze. Vylíčení toho, jak se toxikomanie může zvrtnout do psychózy (snadno), anebo jak se duševně nemocný člověk dostane do feťáckého prostředí, každý si může vybrat, jak to bylo. Prostředí ponuré, život trudný a hlavní hrdina Jatek se se vším vyrovnává poměrně se ctí.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Citlivý člověk |
| 2008 |  Sestra |
| 2006 | Anděl |
| 1994 | Miluju tě k zbláznění |
| 2005 | Kloktat dehet |
Útlá knížka. Super ilustrace p. Cihláře.
Po prvních stránkách jsem si říkala, co a proč to vůbec čtu. Naštěstí jsem nepřestala. Zvláštní příběh, zvláštní jazyk.
Příběh ze světa, který naštěstí neznám, ale až půjdu k Andělu, budu se hodně rozhlížet po lidech zde.
Citát:
"Život musíš někdy prostě jen ydržet."