Anděl
Jáchym Topol
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/52989/bmid_andel-maZ-52989.jpg
4
337
337
Od prvních řádků této knihy je čtenář vržen do města, v němž vedle ulic, domů a krámků prochází i jakýmsi podzemím, odvrácenou stranou labyrintu. Střetávají se v něm dva světy, do nichž hlavní hrdina Jatek nepatří, a přesto v nich žije. Z jednoho světa vychází a ke druhému se pouze přibližuje. V každém z nich pak na něho čeká silná tajemná ingredience, která dělá život životem - láska, nebo drogy. V každém z nich na něj číhá tajemný zákon smrti, jáma, nebo Anděl Exit- východ nebo smrt. Smíchovská balada se odehrává v dnes již téměř zmizelých kulisách skutečné pražské čtvrti.... celý text
Přidat komentář
Na začátku mi přišlo jen jako jazykově umný popis genia loci Smíchova a Košíř devadesátých let. Postupně mě ale děj vtáhl a absurdní hříčka se změnila v plnohodnotný horor.
Ano, také to pro mě byla výzva. Útlá knížka, ale nedala se přečíst rychle. Čtenáře nutí přemýšlet, o době ve které se odehrává, o vině, vlastně i o dnešním světě.
Od Jáchyma Topola jsem dosud četla jenom poezii. Tato próza je ale vlastně taky poezie, gejzír fantazie. Některé kapitoly si asi v budoucnu přečtu jenom kvůli krásno-děsné atmosféře.
A tak nevím.
Není to můj první Topol.
Není to úplně marné.
Ale ani něco, co by se mi trochu víc poskládalo v hlavě ve smysluplný útvar.
Nevím, zda je pan Topol nejpřeceňovanější autor, myslím, že nikoli, ale VÝZVA to pro mě jistě byla...
Dokonalá je atmosféra devadesátek kolem Anděla a vlastně i dneška pokud jde o životní lúzry, spodinu a různé existence, co skrz sebe nechávají proudit chemii či alkohol. Svět těhle lidiček je asi nadčasový. Jen kulisy ulic a psychiatrií se trochu proměňují...
Proto taky chápu koment "nihil čtenářská lahůdka" po pěti lahvích vína a tripem za víkend :o)
Styl psaní je drsný, surový, bláznivý, opojný, chemický až mimosmyslový či psychedelický - často jsem měla pocit, že bydlím v hlavě pacienta Bohnic. Kdyby to nenapsal Jáchym Topol, utrousím hvězdu, maximálně dvě. Tolik mi to místy lezlo na nerv. A z toho zase chvilku naprosto dokonalé...
Je v tom Topolova vzdělanost, hledání v mytologiích i vztah k undergroundu a podobným typům.
2/3
____________________________
Omlouvám se za délku, ale vracet se už nikdy nebudu, tak alespoň slovní lahůdky co mě oslovily :o)
"Kdysi se tu cvičil undergroundový potěr, dnes si mládež brala míru na máry sama. Ti z bývalého undergroundu, co se chytili v politice nebo někde po kulturních rubrikách, sem chodili jen na výlety, zavzpomínat. Nad umakartem a s těmi, kteří tu zůstali, jim bylo zřejmější, jak vysoko postoupili.
Bývalí spojenci z psychiatrií, fízláren a demonstrací tu na sebe zkoušeli mluvit každý svou novořečí, prodavači drog s ministerským úředníkem. Každému z nich se rozpadl svět, každý z nich si ho musel vytvořit znova a jinde. A underground se ve svých klasických kulisách vrátil k jednomu ze svých nejstarších ohnisek; stal se podsvětím."
"Prostě: pokud by z božího úradku náhodný medievalista, okolo projíždějící na letiště, přímo z mezinárodního kongresu a snad ještě omámený z dlouhotrvajícího potlesku po svém referátu příhodně nazvaném „Příspěvek k vzniku, vývoji a pauperizaci ghett v regionu Střední a Východní Evropy", propadl nezvladatelnému puzení a zašel na časnou sklenku, lehko by nabyl dojmu, že se octl přímo v běsnícím středu orgií dosud neznámé sekty šebestianistů."
"Když ji Jatek přivezl, taxíkem, byl trochu opilý. Zjistil, že vrchní sestra, jediný člověk na příjmu, ji taky slušně drží.
Oba dva se hned vycítili, a zatímco Ljubě nebylo do řeči ani do kroku, Jatek a vrchní sestra se dorozumívali spodními signály alkoholických pragmatiků. Je to řeč trvale ohrožených. Je to řeč zvířat, která přežívají své lovce, pasti i dráty nabité elektřinou. Je to řeč ohroženého druhu degenerovaných městských kočkodanů.
Totální cynismus vrchní sestry vytvářel obranný štít proti nevyjádřitelné hrůze, že mu Ljuba zamře v náručí, skoro dokonale."
Slabota. Topol je snad nejpřeceňovanější český spisovatel současnosti. Jednu hvězdičku dávám za jazykový um. Nic jiného v jeho stylu nenalézám.
Na jednu stranu poměrně jasně ukotvené - Anděl, který sice trochu víc zaplnily korporace a jiná strašidla, ale stále si zachovává takovou hemžící obejdovskou atmosféru, a i dobové reálie, kromě zjevných narážek na léta "probíjení" i přesný rok 1997, jako by Topol ukazoval, haha to je strašný, ale vás to ještě čeká (kniha vyšla v prvním vydání v roce 1995). Na stranu druhou se tam míhají pasáže časově naprosto vykloubené - fantasmagorická pařížská vidění, všemožné novodobé mytologie (vstup do metra jako "jáma") a nakonec i onen motiv poslední ingredience vytváří spíš mytický obraz Prahy než snahu o věrohodný záznam.
Jasně - alkohol, násilí a bída, ale nakonec mi tahle obsahová stránka nepřišla až tak dominantní. Důležitější se mi jeví předkládaná perspektiva, ať už tím provázejícím prvkem krvavého vidění ("nebe nad Andělem bylo rudé"), které je překonáno přivyknutím (smířením, prohlédnutím?), či spíš nenápadně vyjádřené pohlížení hlavní postavy, směřující za jakýmsi blahem, přičemž samotná motivace je spíš zastřená - hlavně se nějak vykouňat ze světa, který je před rozkladem, nebo se tak přinejmenším jeví (ostatně závěrečná scéna tuhle představu velmi umocňuje).
Jazyk nějak tak ležérně konstruovaný, s neznačenou přímou řečí a sklouzávající k hovorovosti, ale zároveň přesně tesaný v krátkých sekvencích. Obecně mi připadá, že se Anděl rozkládá na více zvláštních opozicích. Některé pasáže působí vyloženě upachtěně, takové ledabylé voukounění po nonstopech a bufetech, bizarní rozjíždění devadesátkových byznysů a náboženství v takových formách, které svádí spíš k úsměšku (ale pasáž o umisťování soch Znamení na parkové periferie je mistrovská, úvodní scéna z kostela jakbysmet). A tyhle tlumené části zase protínají opojně fantasmagorické drogové jízdy z bytových laboratoří, velmi naturalisticky líčené násilí (a obecně všechny smyslové orgány vypravěče působí napnutě) a neustálá oscilace mezi sebezáchovnou izolací a svévolným nacházím "starých známých".
Nevím, jestli je Anděl hvězdné dílo devadesátých let, ale za všechnu tu lidskou specifičnost a nespořádanost musím říct, že je to krásné, "a říkám to velkejma písmenama".
(Možná křečovitá paralela, nicméně: trochu takové devadesátkové Přípravy na všechno od Elsy Aids - očekávání krize, která již nastala, pražská lokalizace, protkání básněmi, cit pro okrajovost, úsečné členění; avšak tam, kde je Aids chladně konkrétní, je Topol spíš vypjatě senzitivní.)
Když nemohl spát, poslouchal ty zvuky světlíku, to, co tam bublalo, slyšel ty jejich rádia, ty nájemnický splachovací turnaje, slyšel zvracet opilce a slyšet ženský pláč a slyšel ječet puberťačku a byla slyšet krev, jak chlístá z mísy, a slyšel kašel měnící se v chropot.
Zvuky šly světlíkem stejně jako kyselý páry z vařičů a mazlavý noční vedro z teplometů, co tam měli na černo. Slyšel i cítil, co k němu šlo světlíkem ze všech těch lidí, když v noci zhasínali světla domu, jedno po druhém, a temnota šla až k němu. Ale taky, a to snad skrz zdi, cítil z lidé stoupat světlo, jeho stopu, neznámou látku, tu nesmírně silnou tajemnou ingredienci, která dělá život životem, cítil ji a tma všude okolo byla hustá a vražedná, ale temnota ty lidi nepohltila. Ani jeho ne.
(s. 107)
Narozdíl od Sestry, kterou jsem si musel jít do knihovny nechat prodloužit, byl Anděl záležitost „na dvě vany“. Ale téměř stejně intenzivní, zvlášť kapitoly Ukradený Jezule (které je originálním prologem) a Naďa se mi jevily jako mimořádně působivé. A pak taky ten konec, ten šílený způsob, jakým se Jatek vyvleče z pasti své minulosti...
Z rozhovoru s autorem jsem si pamatoval jeho povzdech nad tím, že je Anděl interpretován jako příběh o drogové závislosti. Už si přesně nepamatuju, jestli jsem ho také tak vnímal pří svém prvním čtení kdysi dávno v minulém tisíciletí. Ale teď jsem si dával pozor, abych viděl i jiné důrazy textu. A viděl jsem touto optikou Anděl jako příběh o vztazích, které vytvářejí nezdravou závislost, ale zároveň nějak naplňují a zaplňují život. O hledání vlastní identity mezi pouty toxické a zraňující minulosti a nejisté a potenciálně prázdné budoucnosti - v Topolových obvyklých jazykově i dějově extrémních polohách, kde musí být všechno tak vypjaté, až je to na samé hraně toho, co jsem byl jako čtenář schopen unést.
Anděl je literárně nasycený roztok, pumpující do nás s každou další kapitolou novou dávku černi, zmaru a to celé v jakémsi temně mlžném oparu. Chce to chvilku na strávení. Ale poučení stejně od vezdejších fetek nepřijde. Tedy "Parental Advisory".
Zatím nejslabší Topol (po Kloktat dehet a Noční práce), ale spíš samotným námětem než slohem, který je opět... topolovský :) Protože svět drog mě nebere, a podobně jako u příbězích od Irvine Welshe si i tady myslím, že už je to (drogy, tripy a podobné radovánky) prostě historie, historická relikvie, kde ti, co to zažili, možná rádi, možná neradi vzpomínají, a ti, co to nezažili, se už nezajímají. Ale devadesátý jsou z toho cítit kvalitně, což určitě, jako dítě 90's, kvituju. Tak jako kvituju střízlivou délku a vlastně i celé rozuzlení. A i díky té (ne)délce zas jednou knížka, ke které se určitě vrátím a přečtu znovu.
Za první kapitolu bych Topolovi dala Nobelovku. Pak už to tak závratné není, ale pořád je to kniha, která stojí za to.
Vím, jak snadno se člověk dostane na samé dno a ví to určitě každý. Asi je to důležitá kniha o nicotě, ale moje mysl se takovému marasmu prostě brání...
tuhle mam moc ráda i když si chvílema nejsem jistá co se mělo reálně dít a co ne, ale ta tenká hranice mezi snem a halucinací a skutečností je u Jáchymovejch knih všude fascinující, a je to sice hodně negativní téma a takhle ale stejně jsem se do toho zamilovala a četla jsem to asi třikrát a části mam napsaný v deníku no
Originální. Zvláštní. Zajímavá. Magická kniha. Je v ní dostatek světla, aby člověk nespadl do úplné temnoty. Zároveň je Anděl popsaný jedinečným jazykem, přitom se mi zdá, že je ze všech T. delších textů nejsrozumitelnější. Čtenář románu není jen konzument, musí se s autorem naladit na jednu vlnu, přemýšlet o přečteném, nechat se unést jeho atmosférou a trochu spolupracovat. Anděla, což je drsný a přesto interesantní literární výlet po starém Smíchově 90.let, doplňují ve starším vydání z roku 2000 fotografie Michala Cihláře, v novějším vydání jsou pak fotky přetvořeny do černobílých ilustrací. Fiktivního hrdinu zde zastupuje samotný autor Jáchym Topol, s nímž se spisovatel v některých aspektech nejspíš ztotožňuje. Dostala jsem se díky němu do jiného světa, než ve kterém se obvykle pohybuju. Díky tomu všemu zůstane kniha nesmazatelně vepsaná do mého čtenářského srdce.
Pro mě ztráta času, ryze negativní kniha odehrávající se v neutuchající a odporné části Prahy. Hlavní postavy žijí na okraji společnosti, drogy se táhnout přes celý příběh. Ještě mě čeká od Topola jedna kniha, tak uvidíme. Já ty negativní příběhy prostě ráda nemám.
Anděl je má prvotina od Topola a zřejmě nebude poslední. Ačkoliv styl, kterým je autor jedinečný, zřejmě nebude šálkem čaje pro každého, určitě stojí za přečtení!
Moje první setkání s autorem a nevím jestli příliš povedené. Knize se nedá upřít určitá čtivost a zajímavé téma z prostředí pražské spodiny a drogově závislých. Na druhou stranu má čtenář pocit, že je na něj autorem házen příval slov, životní osud jedné postavy se vrští na osud jiné, žádné pořádně vysvětení, místy nedořešené a otevřené...
Rozhodně je to zajímavé čtení jak po jazykové, tak po obsahové stránce, ale mě osobně kniha nesedla.
Moje (zatím) nejoblíbenější kniha od J. Topola, kterou čtu témeř každý rok na Vánoce. Od druhé kapitoly se nořím do skvěle vystižené atmosféry lidského smradu a hnusu, kde se Víra, Naděje a Láska snaží prodrat na povrch. Drsný poetický styl, který nemaluje nic na růžovo a zároveň je tak květnatý, že v knize při každém dalším přečtení objevím něco nového.
Snad nejslabší Topol vůbec. Dlouho jsem nečetl knihu, která by měla tolik slabých míst a nedořešených odboček. Ta na odiv se stavící náznakovost tomu taky vůbec nepřidává.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Citlivý člověk |
| 2008 |  Sestra |
| 2006 | Anděl |
| 1994 | Miluju tě k zbláznění |
| 2005 | Kloktat dehet |
Příběh z českých devadesátek, kdy mladík sleduje proměnu doby a lidí. Po delší závislosti se ocitá v Bohnicích a poté se vrací na pražský Anděl, kde hledá svou budoucnost, svou naději.
Slovo, které se mi při čtení neustále vracelo na mysl, byla deprese. Pochmurné, beznadějné čtení o lidech na okraji společnosti, jež nečekají lepší zítřky. Ale přesto, jaké to bylo těžké čtení, mě moc bavilo, jak to bylo napsáno. Je znát, že autor píše i poezii, která se odráží i v jeho delších textech.
Bylo tady ukázáno české prostředí těsně po revoluci, samotná doba, ale i to, co to udělalo s různými lidmi, jak je to posunulo, dostalo.
Rozhodně to nebylo špatné čtení, bylo to jiné a člověk se musí naladit na stejnou notu, aby pobral veškeré situace a obrazy.