Andělská počta

28.03.2022

Zajímavý počin přibližující originální autorku přes texty skupiny Koa. Asi nejvíc mě bavil rozhovory s ní (s. 109 - 120). Osobně bych ocenil ještě hlubší komentář a reflexi skupiny Nerez. S texty jsem měl potíž - prostě k nim patří hudba. Pokud jsem ji znal, automaticky se mi hlavě rozezněla. Pokud ne, pak jakoby ztratila sílu, prostě to nebylo ono. Poetika Navarové se s hudbou ladně snoubí.

24.02.2021

O Zuzaně Navarové jsem dlouho nevěděla. Znala jsem některé písničky Nerezu, ale s ní jsem si je nespojila. Až během studií jsem ji zaznamenala. A protože Koa občas zavítalo i do Olomouce, byla jsem rozhodnutá příště zajít na koncert. Do toho jako blesk z čistého nebe přišla zpráva, že žádný další koncert už nebude. A tak mi k mé lítosti na setkávání s čarovným, emocemi nabitým hlasem a důmyslnými texty zůstaly jen nahrávky...

Čtení bylo stejně hořkosladké jako některé její písničky. Potěšilo, ale zároveň i rozesmutnilo – to kvůli zmařeným možnostem, které se nenaplní, kvůli příslibu písniček, které nikdo nenapíše a nezazpívá.
Potěšily mě doprovodné fotografie, některé byly přímo magické. Radost mi udělaly Zuzaniny textíky o blízkých lidech i další připojené materiály.

Velká škoda, že výsledný dojem pošramotil doslov. Od dcery Hany Ulrychové, kterou Zuzana znala od dětství, bych očekávala osobní, klidně i sentimentální vyznání, ne objektivizovaný vědecký text prošpikovaný termíny a cizími slovy a nimrající se v Zuzaniných výrazových prostředcích. Po emotivních, křišťálově čistých, mnohdy bolavých písňových textech plných člověčenství byl ten doslov jako studená sprcha. Hana Svanovská zaslouží dík za uspořádání a realizaci knížky, ale svůj text si měla nechat pro odborné kruhy.

"Jak sladko, jak bolno
hořko nám bylo
tak sladko, tak bolno
a venku lilo
Co z křídel, co z básně
tak z čista jasně
a hedvábně krutě
zní píseň pro labutě"

06.08.2019

Hodnotit tuhle knihu mi přijde absurdní.
Zasloužila by si totiž celé nebe hvězd, tahle Zuzana.
♥ ♥ ♥

09.06.2019

„Kdo se to potmě zas bojí u dveří
Možná já
Nechoď nikam“

Na své první setkání se Zuzanou Navarovou si vzpomínám, jako by to bylo včera. Bezpečně bych označil stůl, u kterého jsme seděli a dokázal bych nás kolem něj umístit do identického zasedacího pořádku jako ten večer před téměř dvaceti lety.
A přitom to byla vlastně náhoda – poslouchal jsem tehdy mnohem přímočařejší hudbu a na koncert KOA jsem šel asi jen proto, že devadesátá léta v Ostravě nebyla kdovíjak kulturně bohatá a my prostě chodili skoro na cokoli. A tak jsem viděl poprvé paní Zuzanu, aniž bych o ní a její tvorbě měl víc než mlhavou představu (Mlhavou a ještě mylnou – měli jsme pocit, že vypadá jaksi jinak, než bychom bývali čekali a pak zjistili, že jsme si ji zaměnili se Zuzanou Michnovou :-)
Pamatuji si, jak si mě paní Zuzana od první chvíle podmanila. Nejen svým nezaměnitelným hlasem. Nejen hudbou, přestože ta byla skladatelsky i interpretačně jak žádná jiná. Nejen texty, k těm jsem si hledal cestu postupně.
Paní Zuzana mě okouzlila kouzlem své osobnosti, tím jak přirozeně a bezprostředně komunikovala s kapelou i s diváky. Tím, jak kolem sebe šířila pokoj. Já si nemůžu pomoct, ale stále si živě vybavuji, jak paní Zuzana ... hřála.

Mám ještě v paměti den, kdy Zuzana Navarová zemřela.
Krátce předtím jsem s ní četl rozhovor, ve kterém byla zas tak vyrovnaná a pokorná a chytrá a já si pěstoval naději, že se snad konečně dostane do širšího povědomí a užije si slávu a popularitu (ne že by o to stála). Jenže osud chtěl jinak a místo začátku přišel konec. Napsal mi to kolega a já se na něj hrubě obořil za to, že použil eufemismus „odešla“ - to byla samozřejmě zástupná reakce, ve skutečnosti jsem měl vztek na to něco nebo někoho, kdo zkrátil životní pouť tak příjemného člověka.

Tahle knížka paní Zuzanu skvěle připomene. Nejen v jejich textech, ale i v rozhovorech a vzpomínkách na své kolegy. A také ve vzpomínkách kolegů na ni (tam úroveň, řekl bych, trochu kolísá, ale třeba příspěvek Viktora Preisse mě chytil za srdce). Je to přes lítost nad brzkým odchodem nakonec hodně pozitivní čtení, alespoň já jsem se cítil dobře, k písmenkům jsem i poslouchal a nechal se znovu přivádět do stavu, ve kterém mám „v duši čisto, v srdci jisto“.
Před časem jsem byl součástí diskuze, ve které se účastníci dohadovali, jaký jeden koncert již zesnulého hudebníka by bylo nejlepší zažít. Padala očekávaná jména: Hendrix, Cohen, samozřejmě John Lennon. Ale já, kdybych měl jednu volbu, tak bych si ještě jednou poslechl paní Zuzanu. V Ostravě v Parníku.

14.01.2019

Milá vzpomínka na Zuzanu Navarovou. Dojemné a hluboké. Krásné. Jen málokteré hudební texty snesou podobu básně. Ty od Zuzany Navarové však mezi ně rozhodně patří.