Angara je moje řeka

05.07.2020

Po žáru Austrálie jsem toužila po četbě z chladnějších končin. "Jé, Angara", vytáhla jsem z knihovny útlý svazek. Zalistovala jsem a zjistila, že jde o knížku pro čtenáře od 11 let. "Hm, kdepak jsem k tomu přišla,", dumala jsem a dospěla k závěru, že asi v jedné přeplněné knihobudce, kam jsem donesla 4 knihy a odnesla si 6, tuto jsem si asi dost neprohlédla. Usoudila jsem, že knihu je nutno rychle přečíst a poslat dál, aby mi nezabírala místo v knihovně.

Začátek mě moc nenadchnul. Malé ospalé ruské město kdesi v jižním Rusku, dva chlapci, kteří si vyrábějí "raketu" z plechovek od konzerv... nemám to odložit?

Nakonec jsem vytrvala, asi hlavně kvůli názvu. Kdy dojde na tu Angaru?

Kupodivu jsem nečekala ani tak dlouho. Raketa ještě není hotová a desetiletý Vovka odjíždí s Marfou, sestrou svého kamaráda, a Borisem, svým bratrem, čerstvě ženatým s Marfou, na Sibiř. Samozřejmě vlakem – a pak lodí po Angaře, kde mladí lidé doufají najít práci na stavbě přehrady.

Podmínky bojové, novomanželé bydlí i s Vovkou v jediném "pokojíku" ve velkém stanu - o ten se dělí ještě s dalšími rodinami. Žijí tak dlouhé měsíce, dokonce i v zimě pod sněhem. Na mytí, vaření a další základní potřeby se stojí ve frontě. A k tomu se samozřejmě chodí do práce, a to práce náročné, z které člověk večer rovnou padne a usne, případně do školy. Prostě Rusko, někdy koncem 50. nebo začátkem 60. let 20. století, tj. v zemi a době houževnatých lidí, kteří vydrží všechno.

Nakonec se to četlo dobře. Samozřejmě nejde o žádný literární skvost, na druhé straně jde o zajímavé svědectví o tom, jak to na takových stavbách chodilo. I když si dnes můžeme říkat, že obrovské přehrady nebyly zrovna dobrý zásah do životního prostředí, jedno je třeba přiznat: stavěli je odvážní a odhodlaní lidé, takoví, jací snad už dnes ani nejsou...