Angelika - Cesta do Versailles 1.
Anne Golon (p) , Serge Golon (p)
Po smrti svého manžela, hraběte de Peyrac, se stává krásná Angelika vyvrhelem společnosti. Kolo Štěstěny se pootočilo a Angelika poznává veškerou bídu, špínu a hrůzu života pařížského podsvětí, které ji přijalo mezi sebe.
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 1992 , Československý spisovatelOriginální název:
Le chemin de Versailles, 1958
více info...
Přidat komentář
Dřív jsem tento díl měla najraději. Fascinovala mě pařížská chudina a ty drobnosti. Ted se na něj koukám z jiného úhlu pohledu. Je vidět jak postava se mění a padá na dno. Začíná pomalu být krutá a mstí se. Zároveň je pryč ta naivita prvního dílu.
Pařížské podsvětí hraje všemi temnými barvami. Bylo to napínavé, místy trochu děsivé, občas až odporné. Angelika však musela padnout až na dno, aby se od něho mohla odrazit. Věřím, že z těchto těžkých zkušeností bude určitě čerpat celý život a bída a utrpení, které zažily její děti jí dají tu největší motivaci jít dál a bojovat. Napsáno je to svižně, čte se to samo.
Oproti prvním dílům mě tenhle tolik nenadchnul - jako Angelice samotné, i mně se víc líbí na dvoře než v podsvětí. Ale jinak byla její cesta zajímavá, je vidět posun v Angeličině chování.
Ale hlavně, bez Joffreye to není ono :D.
... stále s anděly si tyká, po Joffreym si stýská, s taktikou se stýká. Ohnivé vlasy, kočičí oči, působivá piha na tváři, plný dekolt hedvábný, pohledem pro bohy nespočet mužů vábí. Oni komplimenty skládají, k jejím nohám, na lože padají, stejně jako ženy do náruče Jamesi Bondovi. Však ona, nezdolná, jen pro to, co jí patří, masku nasazuje, šaty odhazuje. Vstupuje do trnoví...
!!! POZOR SPOILERY !!!
Angelika spadla na samé dno a ještě je nucena brodit se bahnem. A protože tonoucí se stébla chytá, smíří se hrdá šlechtična s tím, že se stane milenkou přítele z dětství, nyní vraha, lupiče a jednoho z králů podsvětí. Nicolas je ve filmech líčen poměrně romanticky, v knize jde však o méně zářného hrdinu: krást a loupit začal proto, že byl líný vytvářet hodnoty, lopotit se a čestně pracovat. Zprvu se mu splnil sen o vlastnictví dávné lásky, čtenář (a brzy i sám Rošťák) zjišťuje, že tím, kdo někoho vlastní a někomu panuje, je ovšem sama Angelika. Při čtení druhého svazku Cesty do Versailles si říkám, že naše romantická kráska dost bezskrupulózně a chladně uměla využít muže, kteří se do ní zbláznili. A ti pak neskončili moc dobře... Na jednu stranu mi to přijde velmi pragmatické (a z takových lidí jsem vždy měla spíše hrůzu), na druhou stranu na jejím místě a při ztrátě všech výsad a poct asi nešlo jednat jinak. A markýza jen využila toho, co jí příroda nadělila, aby přežila a umožnila přežít i svým dětem. Pasáže o tom, co se dělo s Florimondem a Castorem, zatímco si Angelika lízala rány a stavěla se na nohy, mne, coby matku malého dítěte, upřímně děsily. Nedělám si iluze, že autoři nám reálie 17. století ještě trošku nalakovali na růžovo a že realita byla podstatně drsnější, nemluvě o tom, že i dnes určitě na mnoha místech taková je...
Vždy jsem si lámala hlavu, proč je první díl nazván Markýza andělů, přestože by se toto označení hodilo v ironickém smyslu spíše pro díl druhý. Angelika sice byla v dětství častována touto přezdívkou, když kráčela v zástupu venkovských dětí, Markýzou andělů však byla titulována v podsvětí a pod tímto přízviskem vystupovala jako Rošťákova milenka. Ale uznávám, že Cesta do Versailles je podstatně optimističtější název pro knihu o tom, jak Angelika vše ztratila a vlastní pílí, štěstím a využitím všeho, co se nabídlo, zase získala.
Setkání s Desgrezem potěšilo, přestože nyní je jeho postava podstatně temnější než v dobách Peyracova soudního procesu.
Na závěr úryvek, který se mi líbil:
V témž okamžiku naposledy vydechl Mazarin. Nechal se převézt do Vincennes a předal veškeré jmění králi, který je odmítl; poté kardinál opustil tento svět, který hodnotil velice střízlivě, protože ho poznal z nejrůznějších stránek.
Svou největší vášeň, moc, odkázal svému královskému svěřenci. Ministerský předseda obrátil ke králi zežloutlý obličej a šeptem mu předal klíč k absolutní moci:
"Žádný ministerský předseda, žádný oblíbenec! Jen vy sám, pane..."
(...)
Když Ludvík XIV. prolil poslední slzy mladého srdce, přestal se poddávat citu a pustil se do práce.
V předpokoji potkal představeného kněžské rady, který se ho otázal, na koho se teď mají obracet s problémy, které obvykle řešil pan kardinál, a král odpověděl:
"Na mě, pane arcibiskupe."
Žádný ministerský předseda... žádný mocný oblíbenec... Stát jsem já, pánové!
Udivení ministři stáli před tímto mladým mužem, jehož sklon k zábavám je naplňoval úplně jinými nadějemi. (...)
Dvůr se skepticky usmíval. Král si vypracoval rozvrh, hodinu po hodině, kam si zanesl veškeré své podnikání, i plesy a milenky, ale především práci, intenzívní, soustavnou, svědomitou práci. Potřásali hlavou. To nemůže dlouho trvat, tvrdili.
Trvalo to padesát let.
Cesta do Versaillles se nese v podobném duchu, jako první díl (respektive 2 díly). Ale odehrává se v úplně jiném prostředí. Mně osobně se možná tohle Angeličino období četlo lépe a svižněji, než předchozí kniha. Navíc je to inspirativní, jak se francouzská madam, která upadla do bláta a spodiny Paříže, hrabe trpělivě a houževnatě zpět, vzhůru...
Akční, svižně napsané - a sladkobolné romantiky je tam podstatně méně, než by jeden čekal.