Anglický pacient
Michael Ondaatje
Příběh je zasazen do válkou zničené italské přírody. Hlavní postavou je anglický letec, umírající na popáleniny, který vypráví svůj příběh mladé zdravotní sestře, jež o něho pečuje. Do jejich odloučeného místa přibude ještě sighský ženista a italský zloděj. Tyto postavy ve svých myšlenkách, dialozích a vzpomínkách odkrývají svoji minulost a dávají tak čtenáři možnost pochopit jejich příběhy. Román byl také úspěšně zfilmován.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1997 , ArgoOriginální název:
The English Patient, 1992
více info...
Přidat komentář
Teprve podrobným přečtením této knihy pochopíte, o čem to vlastně je. Autor svým intimním způsobem (a velmi smyslným) dovádí postavy i čtenáře k odhalování vlastní identity. Děj se klikatí a vrací se v prostoru a čase. Odbočuje a vy se možná v něm ztratíte, a potom se zase naleznete. Román je prošívanou přikrývkou příběhu, podobně jako je anglický pacient kopií Herodota. Hana hledá náhodně knihy v klášterní knihovně a skládá z nich příběhy. Tyto příběhy se spojují v jeden celek. Na této úrovni byste měli knihu číst. Autorův jazyk je místy čarovný. Osoby jsou víceméně spojeny válkou do těchto situací, které jsou nuceny spolu sdílet. Tento koncept je uplatněn ve více válečných románech. Je jasné, že jinak by se tito lidé nesešli. Vše ukazuje na potřebu odhalit identitu anglického pacienta, ale to není hlavní smysl knihy. Musíme se zamyslet nad vlastní identitou, kdo vlastně jsme a kam jdeme. Atomová puma je zde mezníkem, který nelze unést, zvláště pro Kipa, který je denně vystaven smrtelnému nebezpečí. Příběh lidí pronásledovaných láskou a válkou, jejichž poškozené duše se sbíhají v italském klášteře, zůstává, ale metoda, kterou je příběh vyprávěn, je plný poetických pasáží ohromující krásy.
Tak som nevydržal čítať do konca a pozrel som si ten oscarový film (160min), a naozaj, film bol pozerateľný. Nie že by knižka bola horšia, ale ozaj som nemal náladu lúštiť preskakovanie dejov a nekomfortný štýl písania. Možno inokedy, ale knižku celkom novú som posunul do knižnej búdky, snáď niekomu urobí väčšiu radosť ako mne. Príbeh bol zvláštny, povojnový, vlastne aj predvojnový, aj vojnový, v cudzom prostredí niekde v severnom Maroku a Taliansku, obetavá mladá ošetrovateľka, popálený pilot a profesionálny zlodej, odmínovač s turbanom, atď... Náročnejšie čítanie pre náročnejších čitateľov!
Anthony Minghella bol fakt frajer, keď podľa tak nudnej, ba až trúfam si tvrdiť nezáživnej knihy dokázal natočiť taký skvelý, 9-oscarový film, kus krásnej deväťdesiatkovej filmárčiny s podmanivými hereckými výkonmi, snovou atmosférou, fantastickou réžiou, famóznou hudbou, neopísateľnou výpravou, parádnou kamerou... a tak vôbec. Prvý som videl úžasný film, takže na literárnu predlohu som sa tešil, ale zároveň som z nej mal obavy. Ktoré sa, žiaľ, potvrdili. Raz za čas z riadkov na čitateľa preskočí niečo zaujímavé, náznak dobrej scény, či podmanivej toskánskej atmosféry, no je toho strašne málo, do čítania som sa musel nútiť, každý deň som zvládol len 1O strán, ale kým niektoré knihy sú také skvelé, že ich čítate pomaly, aby vám neunikol žiadny detail, aby ste si ich vychutnali, tu to bolo vážne tak, že som ledva-ledva zvládol 1O strán.
Nádherný film a nádherná kniha.
Každý z nich má něco.
Vůbec nechápu tak nízké hodnocení.
Knihu Anglický pacient jsem četla dvakrát (zatím...),, film jsem viděla nejméně čtyřikrát. Obojí se mi moc líbí. A komu se zdá kniha trochu "zmatená" a málo stravitelná, ať shlédne film, potom se v textu lépe orientuje a určitě mu přijde na chuť, protože všechny krásy knihy samozřejmě nejde nacpat do filmu. Ale ani tolikeré čtení a koukání mi nezabránilo v chybě: vždy mě lákalo si přečíst knížku, kterou hlavní hrdina nosí všude s sebou, do které vkládá velmi osobní vzpomínky atd. I šla jsem do knihovny a půjčila si Tacitovy Letopisy. Líbily se mi moc. Až včera při večeru s filmem jsem zjistila, že ne Tacitovy Letopisy, ale Herodotovy Dějiny jsem měla číst! Na druhou stranu díky za mou nepozornost a zapomnětlivost - číst Tacita by mě asi nikdy nenapadlo a přišla bych o velký zážitek:-)
Jeden z velmi mála případů, kdy se mi kniha nelíbila a film ano. Ze začátku jsem musela do čtení vyloženě nutit, nesedl mi styl a ani žádná z postav mi nebyla moc sympatická. Děj mi navíc místy přišel zmatený. Nezaujalo mě to a na rozdíl od filmu se ke knize určitě nevrátím.
Miluju film. Kvůli nízkému hodnocení tady jsem se bála, že z předlohy budu zklamaná. A najednou jsem po pár stránkách zjistila, že mám v ruce něco naprosto extra. Souzním s komentářem Šárka_D. Mimořádná kniha.
Připadalo mi, jako bych tam byla s nimi, s čtveřicí ztracenců na konci války, s jejich nákladem traumat, smutku a utrpení. Jako bych ve zničené italské vile přespávala v hamace, čekala na příchod léta a starala se o muže, který spadl z nebe a nemá jméno. Má jenom knihu Herodotových Dějin a vzpomínky na poušť a lásku.
Ten konec: "Nikdy by takovou bombu nesvrhli na bílý národ." Těžko říct. Ale nedá se o tom nepřemýšlet.
Nevím, moc mi nesedla. Bylo to dost zmatené, chaotické, měla jsem problém se začíst.
K postavám jsem si moc nebyla schopná vytvořit nějaký vztah, jejich příběh mě nějak nebyl schopen vzít za srdce. Četla jsem opravdu dlouho a nebýt tak krátká, tak ji možná ani nedokončím...
Na druhou stranu musím pochválit jazyk, sem tam byly opravdu krásné pasáže.
Škoda.
Jsou knihy, u kterých už po dvaceti stránkách cítíte, že jste narazili na něco extra. Anglický pacient je jednou z nich. Kniha plná hlubokých myšlenek o podstatě lásky a lidskosti, které jsou ale podány bez nadbytečného patosu, kniha poetická a lyrická, vyznačující se uhrančivou atmosférou. Určitě potřebuji vidět filmovou verzi, pravděpodobně také potřebuji navštívit Káhiru, pouště severní Afriky a cesty beduínů...
Kniha vyloženě nenadchla, ale neurazila, některé pasáže mě bavily více, některé méně. Po kladných komentářích na film jsem tedy zvědavá, zda mě zaujme více než kniha.
Anglický pacient, muž bez tváre a mena, podľa uniformy príslušník britskej armády, je zostrelený nad Káhirou, zachránený a odvedený do Vojenskej nemocnice v Pise v Toskánsku takmer na úplnom konci druhej svetovej vojny. Ocitá sa vo vile, ktorá bola vojenskou nemocnicou, no približovaním sa vojsk z nej poodchádzali všetky sestry. Anglický pacient sa v nej ocitá spolu s ošetrujúcou sestrou Hanou, zlodejom Caravaggiom a expertom na odstraňovanie mín Kipom.
Každá postava je vybraná veľmi premyslene, každá je úplne iná a ich dočasné súžitie vo vile otvára témy ako vernosť, zrada, násilie, pamäť, kolonizáciu.
Vojna skončila, aj keď bezpečne ešte nie je, vila je svet sám o sebe. Bezpečný svet. Môžu sa tu fyzicky aj vnútorne uzdraviť, zbaviť sa traumy, dostať z hrôz vojny. Stále však pátrame po totožnosti anglického pacienta. Zo spomienok postupne vyviera milostný trojuholník z minulosti medzi ním a vydatou Katharine a jej manželom. Túto dávnu udalosť paralelne zrkadlí iný milostný trojuholník, tu vo vile, v súčasnosti.
Koniec vojny je pre nich len dátumom, všetci sa potácajú v rozpadnutej vile a snažia sa prísť na to, ako ísť ďalej. Stretli sa tu ľudia na konci vojny v rozbitom dome a pokúšajú sa pochopiť svoj predošlý život, aby mohli kráčať ďalej.
Autor za knihu získal Bookerovu cenu za najlepšiu knihu polstoročia.
Film byl kdysi velkým hitem. Jeho herecké obsazení R. Fiennes , J. Binoche a K. S. Thomas v hlavních rolích byli skvělí. Pravda Kristin Scoot Thomas byla velmi sexy ve své roli. Příběh je o lásce, vášni, a sebepoznání. Z jisté biografie vím , že to byl oblíbený film i soundtrack zesnulé princezny Diany.
Kniha je samozřejmě též krásná, trochu jiná, přesto velmi čtivá, ano i trochu složitější. Proto jsem si ji chtěl přečíst a porovnat s filmem. 9 oscarů u filmu asi něco znamená.
Ak chcete romantiku, tak pozerajte len film, pretože táto kniha má oveľa viac vrstiev ako len tá romantická línia. Hľadanie identity, či národ ovplyvňuje to, kým sme, či sa z toho dokážeme vymaniť. Zároveň osud každého z nás je naším jedinečným životným prežívaním, a nikdy, aj keď sa snažíte svoju skúsenosť posunúť ďalej niekomu inému, nikdy ju nesprostredkujete v takej forme, aby ste to tej druhej osobe predali úplne presne tak, ako ste to prežili vy. K tomu 4 zaujímavé postavy so svojim vlastným životným príbehom a máte hotovú knihu. Zaujalo ma, aj Ondaatjeho pocit viny, ohľadom zhodenia atómovej bomby, vraj by bomba nikdy nespadla na belochov, s čím nedokážem súhlasiť, pretože večné rozpory v následnej studenej vojne hrozili atómovou bombou aj medzi sebou. Ondaatje písal knihu v 90.rokoch, napriek tomu som mala pocit, že doteraz zazlieva "západným mocnostiam" zverstvá, ktoré sa stali v Ázii, s čím opäť nesúhlasím, keďže si osobne myslím, že "ázijské mocnosti" si mnoho zverstiev vykonali aj navzájom. A opäť tu máme identitu, keď sme na jednom kontinente/svetadiely/krajine/štáte, či si ubližujeme. A ubližujeme si i tak...
Čtyři nesourodí jedinci, jejichž životní cesty se nakrátko protnou po válce v jedné poničené vile v Toskánsku ... Krátké, až klipovité záběry nahodilých momentů jejich současného spolužití se střídají s retrospektivními záběry na vzpomínky každého z nich, ale jen v jakýchsi črtách o pár hlavních tazích, soustředěných spíše na pocity postav, které (i když je to román z velké míry o lásce) jakoby i přes všechno objevené a sdílené, si zůstaly navzájem tajemné a uzavřené ...
Atmosféra této knihy se nedá příliš vyjádřit, stejně jako to, o čem vlastně je, je tvořena rozházenými střípky, které sice nějak příběhovou linku poskládají, ale pocity, který z ní v konkrétním čtenáři zůstanou, budou asi značně rozdílné.
Rozdíl mezi filmem a knihou dle mého názoru výborně vystihl komentář uživatele Oophaga.
Krásná kniha, krásný překlad. I film je vizuálně nádherný, ve filmovém scénáři se ovšem naprosto pomíjí hlavní myšlenka Ondaatjeho knihy. Sdělení, ke kterému celý text od počátku směřuje.
Můj nejoblíbenější film.Kniha je trošku složitější,náročné čtení a nevyjadřuje pro mě pocity,které cítím z filmu.
Už jste někdy stáli před obrazem, a v první chvíli jste si říkali, co tím chtěl malíř vlastně sdělit? A pak stačilo před obrazem strávit trochu času, udělat krok sem či tam, trochu změnit perspektivu, a najednou se vám před očima vyloupl příběh, který ve vás vyvolal plno emocí (a ne vždy pozitivních). Tak přesně tohle jsem měla s Anglickým pacientem v knižní podobě. U některých knih se mi stává, že je vnímám spíš jako obrazy, než slova (možná proto, že ne vše se dá vyjádřit psanou formou), a o to více pocitů ve mně zanechají. Anglický pacient není jednoduché čtení, není pro každého a ani bych se neodvážila ho někomu s klidným srdcem doporučit, protože to není tuctově líbivá kniha. Asi bych řekla, že k němu člověk musí dospět, vyzrát (a i já si na něj občas připadala ještě mladá). Někdy (tak za 10-20 let) si ho přečtu znovu a jsem zvědavá, co nového mi to přinese.
Toto je asi jediná kniha, která se mi líbí méně než film. Film Anglický pacient považuji za jeden z mých nejoblíbenějších filmů, ale knížka mne místy nudila. Námět vynikající, ale zpracování bylo pro mne poutavější ve filmové podobě.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) lékařské prostředí láska zfilmováno kanadská literatura Toskánsko pouště Bookerova cena zakázaná láska popáleninyAutorovy další knížky
2003 | Anglický pacient |
2019 | Nouzové osvětlení |
2012 | Stůl v koutě |
1999 | Máme to v rodině |
2001 | Anilin duch |
Je to jedna z nenádhernějších zahraničních knih, které se mi letos dostaly do rukou a pod oči. Je tak hluboká a přesto jednoduchá svým dějem. Postavy jsou tak lidské, tak dobře popsané, že se v nich chvílemi ztrácíte a pak si je skládáte dohromady, abyste zjistili, že se v každé z nich částečně zrcadlíte právě vy. A konec? Ten je dechberoucí, dojemný a drásavý. A přitom to není žádné melodrama. Jsem dojatá.