Kruté hvězdy
Kjell Eriksson
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/250071/bmid_krute-hvezdy-250071.jpg
3
44
44
Ann Lindell série
6. díl >
Pětatřicetiletá Laura Hinderstenová oznámí policii v Uppsale, že postrádá svého otce, sedmdesátiletého badatele, zabývajícího se Petrarcovou poezií, s nímž po smrti matky žije ve zchátralé vile. Vzápětí jsou nalezeni tři další zavraždění staří muži – dva venkovani a bývalý vysokoškolský profesor, který se po odchodu do důchodu zabýval chovem koní. Případy zdánlivě nic nespojuje, policie nedokáže odhalit motiv vražd, ve všech případech chybí zbraň i stopy. Avšak inspektorka Ann Lindellová se musí spolehnout jen na svůj instinkt...... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi
Vydáno:
2015
,
Motto
Originální název:
Nattens grymma stjärnor, 2004
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Nuda. Ale strašlivá. Taky bodejť ne, když se stanou 3 vraždy osamělých, ničím výjimečných důchodců. Policie se nemá čeho chytit a čtenář to zoufalství prožívá s ní. No a pak začínáme dostávat víc a víc informací o Lauře, dceři zmizelého otce. Ze začátku si říkáte ok, asi bude něčím souviset s dějem, když s ní furt autor otravuje ale když se do toho přidají ještě životní problémy hlavní hrdinky, musela jsem se hodně nutit, abych četla dál. Fakt mě ani jedna nezajímala. Jedna by se tedy dala ještě snést, ale dvě už byly moc.
Časem mi začalo docházet, proč je tam Laury tolik a čekala jsem jen na důvod. Který byl tedy dost zklamáním. Hlavně se člověk vlastně úplně nedozvěděl proč. A proč teď, proč ne před rokem, proč ne za deset let? A na to odpověď není, jenže kvůli tomu detektivky čtu, chci příběh, který bude mít pěkně kompletní vysvětlení, pěkně zabalené a převázané mašličkou. Otevřené konce si nechávám pro jiné žánry.
Číst se to určitě dalo ale nepřišlo mi to nijak extra napínavé, zápletka taky nijak složitá, spíš je to takový psychologický román šmrncnutý detektivkou. Rozvedená policistka samoživitelka mi sice byla docela sympatická a konec ten rozpačitý dojem trošku vylepšil ale jinak je to knížka dobrá tak na letní odpoledne na koupališti a takových je .... .
První polovina knihy mi teda zase až tak čtiva nepřišla, oproti jiným detektivkám byl začátek spíše melancholicky a měla jsem podezření, že autor je žena:) Ve druhé půli naštěstí nabralo spád. Hodnocení dávám sice průměrné, ale je určite ve svém žánru originalni.
Hodnotím jako velmi čtivě napsanou detektivku, z mého pohledu i s originální pointou.
I když jsem četla i lepší knihy, tahle tak špatná nebyla. Všechno nemůže být podle mého gusta. Na druhou stranu musím uznat že byla lepší než více propagovaná kniha Princezna z Burundi. Ta mě příliš nezaujala. Asi už mám těch detektivek načtených tolik že bych měla změnit aspoň na čas zaměření. Už mě ty detektivky začínají zmáhat.
Mne se knizka libila a cetla se mi moc dobre. Pasaze o Petrarkovi tvorily prijemny mix s krutym osudem postupne vrazdenych postav a i inspektorka mi prisla sympaticka.
Knihu jsme začala číst s očekáváním,které dlouho nepřicházelo,musím říct,za mně spíš zklamání,kniha mě chytla až teprv ke konci,kdy to začalo být trochu napínavé.
Sice nepodléhám tlaku reklam, že co severská detektivka to perla, ale tento autor se mi líbí.
Kniha se mi líbila, dobře se četla, byla poutavá... zajímavá zápletka i rozuzlení... :-)))
Zahradník není vrahem, zahradníkem je slavný a populární severský autor detektivek Kjell Eriksson (*1953). Aspoň tak ho představuje (poprvé) českému čtenáři na přebalu nakl. Motto. A na tom stejném místě píše slavný Hanning Mankell, že Eriksson patří k těm nejlepším. A proč otálet se závěrečným vyjádřením, musím s ním naprosto souhlasit. Švédská literatura má u nás i v Evropě v posledních letech značně kladné renomé. Sám Mankell se svými příběhy o vyšetřovateli Wallanderovi je považován za současnou špičku v žánru detektivek. Svým pojetím detektivky se mu Eriksson připodobňuje. „Kruté hvězdy“ (orig. Nattens grymma stjärnor, 2004) je vlastně šestou knihou s inspektorkou Ann Lindellovou v hlavní roli. Ta právě s kolegy řeší velmi zapeklitý případ několika vražd, které teoreticky nic nespojuje, a bohužel vyšetřovatelé nemůžou najít ani důvod těchto činů. Mají tu tři mrtvoly tří starých mužů z venkovských usedlostí, mezi nimiž není žádná zjevná spojitost, až na podobný styl zabití. K tomu ještě nějaká slečna Hinderstenová nahlásí, že se ztratil její sedmdesátiletý otec, literární badatel. Co bych na stylu psaní Erikssona asi nejvíce vyzdvihl, je jeho lidský přístup k postavám. Nejsou to jako u moderních CSI vyšetřovatelů postavy bez emocí, někdy snad i bezpohlavní. Ann Lindellová a její kolegové jsou bytosti jako my, žádní superhrdinové, či géniové. Mají své vlastní problémy, a především dělají chyby jako všichni ostatní. Právě tato realističnost pak vytváří ten pocit uvěřitelnosti případu. Na tomto systému pokusů a omylů je vystaven i tento případ, který z kriminalistického hlediska je „nesmyslný“. Ale pak stačí objevit chybu jednoho kolegy a najednou se klubko záhady pomalu začne rozmotávat. Přestože to tak může zní, není tento román poklidnou procházkou světem zločinu. Naopak postava vraha je dalším skvostem tohoto příběhu. Autorovi se podařilo vytvořit zločince, jehož duševní stav, či spíše logika myšlení, je skutečně bizarní. Nakonec tak i kniha končí, ohnivou apokalypsou, která skončí objasněním vraha i jeho „bizarních“ myšlenkových pochodů. Ale on sám … Jakoby konečnou spravedlnost si čtenář mohl nějak domyslet. Nakl. Motto se podařilo vydat skvěle napsaný detektivní román, který má svoji vnitřní logiku i bizarnost nápadu. V překladu Evy Nováčkové vyšlo na počátku roku 2011.
Asi mám nějaké divné období, ale druhá kniha po sobě zůstává nedočtená. Během padesáti stránek mě v knize vůbec nic nezaujalo, bylo tam strašně jmen a pořád se nic zajímavého nedělo, takže nakonec mi došla bohužel trpělivost. Možná je to škoda, třeba se to rozjelo až v dalších stránkách...